Nahlédnutí do knihy Pavla Kosatíka
"Člověk má dělat to, nač má sílu"(životopis O.H.).

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?


Nedávno, 27. ledna, to bylo šest let, co zemřela Olga Havlová.
Připomnělo mi to zpětné nahlédnutí do knihy Pavla Kosatíka "Člověk má dělat to, nač má sílu"(životopis O.H.).
Tomu, kdo by chtěl, mohu nabídnout jakýsi "zahuštěný" přehled toho, co se zdálo být zvenčí jako stěžejní v životě Olgy.
Tak tedy?

"Vzpomínka na Žižkov" se jmenuje první kapitola. Tam se 11.7.1933 Olga, roz. Šplíchalová narodila a prožila dětství..."Prostředí, ve kterém vyrůstala, bylo od počátku reálné - problémy, které se v něm řešily,byly ty, které přinášel praktický život, a tak se vlastně od počátku formoval její přístup ke světu: věcný a nekomplikovaný. Lidé na Žižkově se nemučili představami, čím budou a s kým budou žít, protože všechny tyto věci za ně nakonec vyřešil život sám.A ten začínal každé ráno znovu, každý den se obhajovala vlastní existence zas od začátku.Škola žižkovské ulice byla tvrdá, ale koneckonců demokratická."

Žižkov 30. a 40.let - hry dětí na ulicích, obchůdky, krámky, hospoda v každé ulici - tam se odehrávala kultura - v neděli odpoledne ochotnická divadla, muzika, kterých se Olga s maminkou účastnila...Později se sama přihlásila na hodiny herectví, ale nakonec hrála jen několikrát. "Jisté je, že Olze chyběly všechny znaky hereckého exhibicionismu, který většinu příslušníků této profese udržuje na jevišti, nejenže byla vnitřně plachá, ale především byla ve svém prožívání natolik svá, že by možná ani nedokázala vyjadřovat a prožívat gesta kvůli cizím očím a zájmu publika..."

Olga pracovala jako dělnice u lisu (chtěla), později jako účetní, divadlo kompenzovalo její touhu po ještě jiném světě, o jehož existenci dobře věděla a vábil ji - v 50.letech našla své místo mezi lidmi v kavárně Slavii, kde se později seznámila s Václavem Havlem.Byl to únik ze žižkovské všednosti ke světu literatury, umění.

60.léta se dají charakterizovat jako "výbuch tvůrčích sil", Olga i Václav pracují na Zábradlí, jsou svědky jeho vzestupu. Po sňatku s Václavem žijí na Hrádečku - setkávání s přáteli, undergroundové koncerty,...ovšem v 70.letech už ostře sledovaní policií, nebylo pochyb o tom, jaké časy jsou na obzoru. Nastal osamělý život na Hrádečku, kde je navštěvovalo jen několik přátel, život se zpomalil a ztichnul. Pod kontrolou, stálým policejním doprovodem, šikanování.
Museli přemýšlet, co dál. Zrodily se pracovní schůzky, chystající Chartu 77...
1979 zatčení Václava a odsouzení na 4,5 let.Návštěvy 4x ročně 1 hodinu, naslouchající bachař za zády...

V 80.letech vstoupila Olga aktivně do disentu, nebyla už tolik v pozadí, začala pracovat v disidentském samizdatu.
Úbytek sil kompenzovala asi různě. V samotě, přemýšlení. V přírodě.
Důležitým místem pro Olgu byla účast v debatní společnosti Hrobka, kterou spojoval zájem o brakovou literaturu. Nešlo jen o debaty, ale i velkolepá setkání s divadlem a oslavami.
"V Hrobce se Olze Havlové podařilo v míře, která už se později neobnovila, žít v prostředí lidí, k jakým bytostně patřila a kteří nejvíc odpovídali její představě o smyslu života.Byli to většinou lidé neokázalí, postrádající ambice v tom smyslu, jaký se tomuto slovu nejčastěji přikládá (tedy že dosažení cíle je významnější než prožitek na cestě k němu), ve svém životě se neupínali ke vzpomínkám ani nežili sněním o budoucnosti, život jim představoval vždy ten konkrétní okamžik, ve kterém se právě nacházeli..."

Listopad 1989 - Václav jen krátce doma z posledního vězení. Schůzky s umělci, studenty, disidenty, vznik OF. Nové postavení přineslo plno nadějí, možností, ale taky útok na dosavadní anonymitu a nezávislost.
Život se linul jinam, než si oba Havlovi představovali. Olga chtěla Hrádeček, přátele, psy. Václav toužil po divadle, navázat na 60.léta, ale všechno dopadlo jinak: kandidatura na prezidenta, Hrad a politika. V případě Olgy založení Výboru dobré vůle.
Na podzim 1994 přišla nemoc, nemocnice, pak léčba doma. Úbytek sil a možností.
"V posledním roce života se její pobyty v nemocnici střídaly s týdny na svobodě. Těch využila k tomu, že ještě zvýšila své dosavadní pracovní tempo - zčásti proto, že tušila, jak málo času jí zbývá, a zčásti vlivem silných léků, které brala a které vyvolávaly střídající se stavy hyperaktivity a apatie."

Zemřela 27.ledna 1996.

"Dobře se na ni myslí."

(RJ)