P. Jun: Strach a odvaha
koncept přednašky v Bukovině 19.2. 2000, bez korektur

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Pozn. red.: Podrobné výpisky, v podstatě bez korektur

 

Strach a odvaha

Devět skal na Bukovině, 19.2.00

O strachu bychom si mohli povídat. To je fakt totéž jako o životě. Moc široké téma. Trochu těžké na mluvení o něm, ale ne tak těžké k prožití, k pochopení. Já jsem pro vás jen posbíral nějaký materiál. Tak vám ho tu vyklopím na stůl. A podstoupil jsem pro vás několik rozhovorů a výprav, do kterých vás zatáhnu.

A

Tak co?!

Mohli bychom začít touto otázkou? Beztak jste ji slyšeli nebo ji někdy dáváte.

Po čem se ptá? Záleží na situaci?

Když se vás tak (nervózně) ptá prodavač, tak se ptá, které zboží si tedy chcete koupit. Z horního regálu nebo z dolního. Sony nebo Technics?

Když se tak ptá někdo, kdo se dostal do situace, kde se musí rozhodovat (třeba na křižovatce), tak se očekává rozhodnutí – doprava.

Když se potkají dva lidé a ptají se tak, tak to znamená – řekni, jak se ti vede. Jak to vypadá? A čeká se odpověď – nějaká, spíš formální. Ujde to. Ani se neptej. Nic moc.

Ale tu otázku, třeba potichu, třeba nevysloveně známe ještě jinak.

Jako “výchozí otázku”. A nečeká se konkrétní odpověď (to nebo to, tam nebo tam, tak nebo tak) – ale “Ano?” nebo “Ne?” přitakání nebo popření. Ne jen “k něčemu, něčeho”, ale “ke všemu, k životu, k bytí, ke světu, k sobě v tom všem”.

Znáte tuhle výchozí situaci života? Neříkám, že se s tímhle pocitem denně “mazlíme”. Ale je to “výchozí situace” nás, světa…!

Znamená, že se do otázky nedostává jen něco, že nemáte na výběr mezi dvěma věcmi nebo směry, v otázce je všechno.

Všechno se může dostat do otázky! To je “pramen strachu”. Nevysychající. Nezasypatelný. Hrozná situace, situace hrůzy – že by zůstalo “Ne”. To je strach.

Mohu a dokážu přitakat? Přes to, co proti tomu přitakání mluví? Abych to dokázal – to bych se musel proti tomu strachu postavit. To je odvaha. Přitakat.

Všechno je v otázce. Nevnímáme to pořád, ale je to výchozí situace, “bytí obsahuje jako svou součást taky nebytí”, řekne filosof. A odvaha je říci Ano. “Přes to…”

Jiný obraz: podmínka. Vězeň na podmínku propuštěný. Jak se mu žije? Asi může mít radost – z života, volnosti, může jej užívat, může pracovat… ale tíseň na něm. Stačí – něco… a je to pryč. Život (máme) v podmínce. Bytí (je) s podmínkou.

To, co je, nemusí být. To, co je, jako svou součást obsahuje taky možnost nebytí. To vědět znamená strach. A odvaha je to tak vzít.

B

Takže co?

Nejde opravdu jen o něco, to by pak nebyl takový problém.

V češtině to moc nerozlišíme, ale v němčině mají dvě slova pro strach, Furcht – ten má svůj předmět, svůj důvod, svůj obsah, a s tím se dá bojovat, proti tomu se dá postavit.

Bojím se tmy. Tak si rozsvítím. Bojím se uzavřeného prostoru. Budu se mu vyhýbat. Bojím se tebe. Najdu si proti tobě zbraň.

A pak Angst – a to je ten strach naprosto, vědomí, že všechno je v otázce, v podmínce, i já.

Tenhle druhý, totální strach tíhne k tomu, že se “přenese na konkrétní postavy”, “že zaujme určitou podobu”, to abych s tím mohl bojovat, najít nějaké řešení, obranu, ale… nevyčerpá se v tom. má hlubší kořen, hlubší důvod, než jen “něco”.

Mohli bychom to rozlišit tak, že “strach” necháme pro Furcht, strach z něčeho, a Angst budeme překládat “hrůza”?

 

C

Ten strach (ta hrůza) “nemá předmět”, nemá konkrétní důvod, ale přesto může získat trojí podobu.

Strach “ontický”, z nebytí, strach nahodilosti (osudu) a smrti.

Zkušenost: “To nemuselo být”, říká se někdy, zdvořile nebo ironicky. A je to vlastně vždycky pravda: “Fakt nemuselo!”. Co muselo být? Stačí tak málo, a kde je to všechno? To co dělám, žiji, jsem, to je – “ne nutné”. Nemá to poslední nutnost, neoddiskutovatelnou. “Život je jen náhoda…”. Co všechno může setřít, proměnit to, co jsem byl, co jsem udělal! Nemusí to být.

A za tím je stejná zkušenost, a hlubší, radikálnější. Stačí tak málo – a nejsem vůbec! Smrt je všudypřítomná, i tam, kde přímé ohrožení smrtí chybí. To je zkušenost – že jsme hnáni časem z minulosti do budoucnosti, bez přítomnosti, v které by se člověk mohl zastavit, pohovět si v ní, “schovat si ji někam do zásoby, na horší časy, vrátit se k ní…”

První podoba strachu – strach z nebytí, strach “nahodilosti” (osudu) a smrti.

Druhá podoba strachu: strach prázdna a nesmyslnosti.

Zkušenost: taky se vám asi stalo – byli jste na koncertě – a všichni tancovali, a radovali se, byli “in”, hýbalo to jimi, ale vámi ne, vy jste byli mimo, “out”, nic vám to neříkalo. Tak jste chvíli koukali, pili, a nic, a šli jste domů. “Byl jsem mimo”, řeknete, když se vás na ten koncert zeptají. “Nic mi to neříkalo”… Vlastně “za nic to nestálo”.

Zkušenost, že “nerozumím”, ne – že se mě netýká – to, co je, co se děje okolo mě, co říkají druzí, že jsem “mimo”, nic mi to neříká, nerezonuji, nerozeznívá mě to, neumím to vyjádřit, pojmenovat, … že to pro mě ztratilo smysl. Neukazovalo mi to dál, nepomohlo mi prožít – “oč jde”. Ztratilo to význam.

Neznamená to jen nudu. Ozve se ten strach, o kterém mluvíme, strach ne jen z něčeho, ale “tak vůbec”, strach, že to všechno ztratí smysl, význam, strach – že ztratím účast, podíl, schopnost “participovat” na … “tom, co je nakonec, naposled, v základu všeho” – buď jen na chvíli a u něčeho (na jednom koncertě), - hrůza z prázdna, nebo docela a naprosto – hrůza z nesmyslnosti. “Za nic to nestojí”.

Přestane se mi to, co je, otvírat, dotýkat se mě, mluvit ke mně, ztratí to význam, cenu, přestane to mít “řád”, a já na něm nebudu mít (ani pasivně ani aktivně) účast, bude to jen “chaos”, beze smyslu, bez ladu a skladu, (jak to bylo na začátku podle bible, to je vlastně to, do čeho táhne zpátky smrt…). Nedokáži do toho vstoupit, mít na tom účast a proměňovat to… “Odcizení”.

Ovšem, strach má jeden kořen, tušíte i zde souvislost s prvním. Druhá tvář strachu není snazší, “lehčí případ”, když “nejde o život”. “Když nejde o život jde o…”, říkává se, ale tady jde taky o život. Lépe ztratit někdy ontickou existenci než vydržet zoufalství prázdna a nesmyslnosti.

Nebytí ohrožuje obojí – a vždy obojí najednou.

Ještě jednu tvář dostává strach: hrůza viny a zatracení.

Zkušenost: mívám čas od času “farářské sny”. Stojím na kazatelně a pomíchaly se mi papíry, nebo jsem se nestihl připravit… Měl jsem se líp připravit, říkám si. Stydím se. A někdy mi dojde: “A mohl jsem se vůbec líp připravit”? Protože všelijaké okolnosti ve snu mi bránily v tom, abych se dobře připravil.

Život máme taky jako úkol. Dopadá na mě nějaký nárok. Dostojím mu? Je to taky na mně. Nezkazím to? Nemusím nároku dostát! Mám svobodu, a s ní taky možnost různých rozhodování, a s tím také možnost rozhodnout se špatně. Pak přijde hrůza v podobě “viny”. Já – nezvládl jsem to, provinil jsem se, “nedostál jsem”… A když zjistím s hrůzou, že nedostojím vůbec, v ničem, v zásadě totiž, - tak to je naprostý hrůza “zatracení”, zavržení.

Všechny tři tváře strachu patří jednomu strachu. Jen vždycky převáží jedna stránka, jedna tvář a dodá zabarvení strachu.

Sehnal jsem na kus řeči historika. Ten říkal, že prý lze rozeznat v dějinách epochy, v kterých převažuje jedna nebo druhá tvář strachu (nejvíc se prý strach projeví na konci epochy, kdy přestanou fungovat sociální, kulturní opory, základy společnosti).

D

Nevnímáme hrůzu stále. Ale kdykoli se může ozvat, protože je “pravdivá, reálná”.

Co dělat s hrůzou, strachem? “Máme mít pro strach uděláno”, rozváděl jednou J. Suchý v jakési divadelní hře, a pokračoval: “to se říká, ale co máme mít pro strach uděláno, to už se neřekne?!” Co se dá udělat se strachem? Suchý pak ještě mluvil o tom, jak je potřeba strašit už malé děti – že “strach má velké oči” se říká, a že děti potom mají také velké oči.

To je pravda, nelze strach hodnotit naprosto negativně, je “varující”, je svým způsobem “ochranou”, a taky “zvětšuje oči”, zostřuje pohled. Může ochromit. Může pokřivit život, znehodnotit. Může dovést k sebezničení. Může dovést do situace, ve které začnu strachu podléhat – “zoufalství”. … Nemůže se to nechat jen tak. “Nemůže” není dobré slovo, nedokážeme to totiž stejně. Tak co dělat se strachem?

Něco se dá udělat špatně. O tom nejdřív. Špatně se dá udělat to, že ze strachu před strachem se pokusím o přitakání neodpovídající. Znáte to, určitě jste to dělali ve škole, na něco se vás zeptají, a vy odpovědí uhnete na pole, kde se dobře vyznáte, kde si jste jistí. …

To se dá se strachem udělat také. Přitakání, které by bylo alternativou k němu, se týká jen něčeho. Se svým přitakáním uhnete na pole, kde si připadáte jistí, kde se vám zdá, že byste mohli být jistí, kam by strach nemohl, kde by se to dalo zajistit, kde by se neobjevovaly situace, v kterých bych se strachu musel postavit. Negativní na tom je:

Psychologové této situaci říkají “neuróza”. Člověk unikne do imaginárního světa. Ze strachu před strachem si vytvoří svět svůj. Omezený, nereálný. Často to dělají lidé citlivější, tvůrčí, ale zdraví v tom není, protože to není přitakání odpovídající otázce “Tak co?!” Strachu se neuteče, jen se stane patologickým. Člověk přijde o velký kus svobody a pravdivosti. Často se stane fanatikem.

E

Tak co?!

Ano nebo ne? Beru nebo ne?

Ta otázka je osobní, odpovědět musím , a pokusit se o přitakání musím – k sobě, - v tom všem, jistě, ale tázán jsem . to beru… přijímám.

A tady se objeví taková “složitost”, kterou nemůžeme přejít. Já musím přitakat k sobě v tom všem. Sobě, - v tom všem.

Rozestupuje se nám to.

Takže odvaha, přitakání mívá pak dvojí podobu:

Buď – nebo.

Odvaha (přitakat, postavit se strachu) z toho (hlediska, “titulu”, pocitu), že jsem částí, že mám podíl na…, že si uvědomuji svou účast na…

Ale odvaha se může projevit také naopak. Odvaha z toho a k tomu “být sám sebou”. (A strach z toho být sou-částí).

Strach (hrůza) z nebytí, nesmyslu nebo viny se na jedné straně překonává (účastí nebo oddělením se) – a objevuje se znovu “z druhé strany” (z oddělení se nebo účasti)!

Psycholog velmi živě líčil, jak to probíhá v osobním životě… Měl spoustu příkladů z terapeutické praxe. Chtěl si povídat dál, a prohluboval to, komplikoval (ale asi pravdivě) v tom smyslu: že v našem životě je ještě jiné napětí: mezi růstem a formou.

“Něco být” znamená: mít formu, trvalou, trvající, neměnnou. (“intencionalitu”)Ale také dynamiku, vitalitu, růst, proměnu…

A pak mě upozorňoval na osobnosti se sklonem k “nutkavosti”, které mají tak silný strach z nebytí, z chaosu, že lpí na všem daném, pevném, … nenávidí jakoukoli změnu… mají z ní strach a to pevné a strnulé jim dává možnost žít – přitakat, mít odvahu.

A na druhé straně mluvil o hysterikovi, o člověku, který nesnese stejné, setrvání, nepostojí, shání, hledá vyžaduje nové a nové dojmy, zážitky, situace, protože by se v strnulém unudil. Ubál toho, že se neuskuteční, že se ztratí.

Co s tím? Psycholog byl trochu optimista – říkal – že to jsou jen sklony v člověku, které navíc mají svá pro a proti. Hysterik je sice nestálý a povrchní, ale citlivý, okouzlující, nutkavý sice strnulý, ale taky pevný, spolehlivý, schizoid hluboký, ale nesdílný, depresivní sice tvárný, ale taky oddaný

 

F

Odvaha je odvaha.

Poslouchal jsem historika i psychologa a říkal jsem si, že bych stejně rád našel přitakání k životu – tak jak je (s tou podmínkou) celistvější. Lze se toho strachu zbavit – udělat to tak, aby zase nevykoukl někde “odnaproti”? Abych neříkal “Ano” vyvolané “Ne”?

Odvaha být část – byla poznamenána strachem (vyvolána?) být sám sebou. A odvaha být sám sebou byla vyvolána strachem ztratit se v účasti na… Je to “dokola”.

Nešlo by to – strachu se zbavit?

Ne. Strachu se nezbavíte, je podmínkou existence. Bude se objevovat. Ale přitakání může být “celistvější”, přesahující. Může se dostat na jinou rovinu. Může, - musí, když má být pravdivé, skutečné – být “přes to”, “přes to všechno”, “navzdory”. To je odvaha být. “Přes to všechno, navzdory”.

Když bude převažovat rozměr “participace”, účasti, pak to má rozměr mystiky. Pokus najít, ověřit si, prožít jednotu, účast – na “samotných základech bytí”. Nejen na kolektivu, jeho normách, na světě, na životě druhého člověka, ne tak “podmíněně”, vybíravě, vyděleně a vydělujíc, omezeně… Ne, že se “vklíním” někam, a schovám se tam sám před sebou, ale celistvě…

Není to ze strachu (jako u depresívních nebo v kolektivismu, nacionalismu, konformismu…), je to vzdor strachu, a “přes něj”. Mystici vám poví – jaká hrůza (“temná noc”) je při vzdávání se jednoho předmětu, na cestě k tomu, co “za tím vším je”, jak se objeví prázdno děsivé. “Přes to…” (Mně trochu chybí na této cestě prvek osobní, je potlačen.)

Nebo při tom přitakání “transcendujícím”, překračujícím může převážit rozměr “osobní”, pak se mluví o “potkání s Bohem”, víře. Nejsem Já naproti, proti někomu, něčemu, za hradbami víc nebo méně pevnými… jsem obklopen (jak na otevřené pláni), naproti Všemu, Bohu, bezbranný, beze slova, bez výmluvy, bez opory, bez šatů, … obklopen, “obejmut”. “Přes to, navzdory”.

Odvaha je tu zřetelněji paradoxní. Přijmu svou nepřijatelnost, přiznám ji, nebudu zastírat, že hrůza nahodilosti, nesmyslu a viny je, a pak zkusím přijmout sebe jako přijatého. Mohu to, to je ten “div”.

Moje přitakání je jen “ohlas”, opakování – v lásce to všechno spočívá, hoví si.

G

Strachu se nezbavíte. Nezasypatelný pramen má. Nezkoušejte ho zasypat. Provalí se jinde. Nebytí je možnost bytí.

Přitakat se musí proto nejen k něčem, ale všemu, a sobě v tom. To je odvaha.

Dá se to udělat špatně. Patologický strach. Nasadíte mu masku.

Dá se to udělat napůl. Ze strachu před tím být sebou se stanete součástí něčeho. Ze strachu stát se součástí zůstanete “jen” sami sebou. Ze strachu před nebytím se něčeho pevně chytnete. Ze strachu ze “smrti zaživa” budete honit, chytat další a další…

Dá, může se to udělat – vstoupit do toho celý. Vystavit sebe tomu… A prožít přitakání, které nedáváte jen vy, ze strachu, ale které “je v základu všeho”.

V lásce se to všechno choulí. To je “základ bytí”, “prostředí”.

8.2.99

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?