Rogersovská psychoterapie - popis psychoterapeutického směru
Zápočtová práce pan PM pro PPF :-)

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?


Rogersovský přístup je považován za součást takzvané humanistické psychoterapie. Co se týká jejího názvu, je možné se setkat i s označením
nedirektivní terapie, na klienta zaměřená terapie či na člověka zaměřená terapie. Jedná se o empirický přístup založený na meziosobním vztahu a 
filozoficky vychází z myšlenek S. Kirkegaarda a M. Bubera.
Hlavní zásluhu na vzniku tohoto směru má zejména Carl Rogers, pravděpodobně nejvýznamnější psycholog Ameriky, a německý psycholog 
Reihard Tausch, který jej přenesl do Evropy.
Carl Rogers se narodil 8. ledna 1902 v Oak Parku, na předměstí Chicaga.Když mu bylo dvanáct let, jeho rodina se odstěhovala na farmu. Během střední školy, jak sám říká, byl velmi samotářský a neměl téměř žádné blízké vztahy. Po střední škole studoval zemědělství ve Wisconsinu, později přešel na teologii. Veden svým zájmem rozumět mezilidským vztahům, přestoupil po dvou letech na Pedagogickou fakultu univerzity v Kolumbii, kde v roce 1931 získal doktorát z psychologie.
Od roku 1940 působí jako profesor psychologie na univerzitě v Ohiu, později i v Chicagu a Wisconsinu. Roku 1964 odchází do La Jolla, kde 
spoluzakládá Centrum pro studium člověka. Zde působí až do své smrtiv roce 1987. V posledních patnácti letech svého života Rogers usiloval 
o zlepšení komunikace a vztahu mezi znepřátelenými skupinami lidí, zacož byl v témže roce, kdy zemřel, navržen na Nobelovu cenu za mír.
Z Rogersova rozsáhlého díla dosud v češtině a slovenštině vyšlo:

Ako byť sám sebou, Iris, Bratislava 1995, Encounterové skupiny, IRO, Modra 1998, Způsob bytí, Portál, Praha 1998, Klientom centrovaná tera-
pia, Persona, Modra 2000.

Základní myšlenkou, o kterou se opírá Rogersovská či na člověka zaměřená terapie, je takzvaná aktualizační tendence. Rogers ji vysvětluje jako 
vrozenou schopnost člověka k pozitivnímu naplňování svých možností,jinak řečeno schopnost osobního růstu. S pojmem aktualizační tendence
je možné se setkat i u Rogersových předchůdců, například u Maslowa,ten ji však nepovažuje za vrozenou. 

Rogers tvrdí, že aktualizační tendence je vlastní všem živým organismům, což dokládá řadou objevů z mnoha vědních oborů. Tato vlastnost může být sice různě deformována prostředím, vždy je však přítomna snaha o zachování a vývoj jedince. Člověk, protože je vybaven psychikou, je navíc schopen poznávat a měnit svět i sebe sama a zároveň si uvědomovat důsledky svého jednání. Protože žijeme jedni s druhými ve vzájemných vztazích, rozhodujeme se na základě vztahových souvislostí. Odtud potom plyne naše zodpovědnost za sebe i spoluzodpovědnost za svět, který spoluvytváříme a měníme.Vztahy s ostatními lidmi mají zároveň vliv na utváření našeho sebepojetí. Tento proces se v určité míře děje po celý život, jeho základ však vzniká již v raném dětství. Právě vztahy, které zažíváme v raném dětství, mají tedy určující vliv na to, jak se sami vnímáme, prožíváme a hodnotíme. K tomu, aby se člověk cítil v duševní pohodě, je důležitá sebeúcta, musí si sám sebe vážit. Tato vlastnost se nejlépe vyvíjí v prostředí, které je stabilní, vřelé a akceptující. Důležitý je zejména nekonfliktní vztah rodičů navzájem a také pocit dítěte, že jej rodiče bezpodmínečně přijímají a pozitivně oceňují. Jedině v takovém prostředí se u jedince může vyvinout zdravá důvěra k okolnímu světu. Jeho sebepojetí, vnitřní potřeby a zkušenosti přicházející zvenčí jsou potom ve shodě, čili kongruenci. 
Jak už bylo řečeno, sebepojetí se proměňuje postupně během celého života. Děje se tak na základě nových zkušeností, s nimiž se člověk setkává. Pokud jsou tyto podněty pro člověka natolik významné, aby se jimi zabýval, musí je konfrontovat se svým sebepojetím. Není-li schopen
je přijmout, vyrovnat se s nimi tak, jak jsou, dochází nejčastěji buď k popření nebo racionalizaci těchto podnětů. Popře-li člověk daný podnět, považuje jej za neexistující, za něco, co se nestalo, a nemusí se tím dále zabývat. V případě racionalizace je daný podnět zkreslen, upraven do přijatelné podoby. Pokud se člověk setká se zkušeností, která je pro něj významná, ale není žádným způsobem přijatelná, vzniká vnitřní rozpor, nazývaný též inkongruence. 

Následkem vzniklé inkongruence člověk prožívá nepříjemné vnitřní napětí. Trvá-li tento stav delší dobu, člověk může zažívat úzkost, depresivní stavy, pocity viny a jiné psychické obtíže, které mohou přerůst i ve zdravotní problémy na tělesné úrovni.
Nalézt příčiny daných obtíží a přispět k jejich vyřešení se jen ztěží může podařit člověku samotnému, a právě psychoterapie si klade za cíl pomoci mu v této snaze. Zkušenosti z praxe rogersovského přístupu, dříve nazývaného též terapie inkongruencí, ukázaly, že právě tento druh terapie je ve zmíněných případech velmi účinný.
Rogersovská psychoterapie je terapií vztahovou. Jejím těžištěm je tedy vztah, setkání, ať už jde o vztah terapeuta s klientem, nebo o vztahy v terapeutické skupině. Terapeut s klientem tedy vstupují do vztahu, aby nalezli a vyřešili příčiny klientových obtíží. 
Terapeutický vztah, aby byl účinný, musí však vykazovat určité kvality. První z nich je terapeutova autentičnost, kongruence. Terapeut tedy musí být ve vztahu ke klientovi sám sebou, to znamená, že prožívá pocity, které se v něm ve vztahu ke klientovi objevují, uvědomuje si je, a pokud je to třeba, pak je klientovi taktně sděluje. Je-li terapeut ve vztahu ke klientovi autentický, znamená to, že nic nepředstírá, je otevřený, připravený sdělit své postoje. Podmínkou pro opravdovost je velká míra terapeutova sebepoznání a celková osobní zralost. Chová-li se terapeut autenticky, zvyšuje se klientova důvěra v něj a ve vzájemný vztah. Klient se učí z terapeutova příkladu vlastní autenticitě a otevřenosti, což opět posiluje vztah a prohlubuje klientovu vlastní kongruenci. 
Dalším důležitým aspektem vztahu v rogersovské psychoterapii je empatie. Je to schopnost terapeuta vcítit se do klientova prožívání, do jeho pocitů, myšlenek, představ, schopnost uvědomit si, co klient právě prožívá. Tyto obsahy terapeut v nezměněné podobě klientovi sděluje. Je tedy třeba, aby terapeut byl citlivý k proměňování významů v nitru klienta, aby „dočasně žil jeho životem“. Zároveň se musí vzdát vlastního hodnocení a neustále intuitivně ověřovat správnost svých pocitů, aby klientovi nepodsouval svoje vlastní významy. 

To samozřejmě předpokládá dostatečnou vnitřní stabilitu terapeuta, aby se v klientově světě neztratil. Cílem je, aby se klient soustředil na své aktuální pocity a lépe jim porozuměl. Zároveň klient sděluje často intimní věci, obsahy, kterým sám plně nerozumí. Pocit, že mu terapeut rozumí, jej činí méně izolovaným od světa. Terapeut takto projevuje klientovi úctu, zájem o jeho osobu, dává mu najevo, že uznává jeho cenu. To umožňuje člověku ocenit sám sebe, více se o sebe zajímat. Díky empatii se vynořují nové aspekty já, dříve neuvědomované, což vede k proměně sebepojetí. 
Má-li se vůbec mezi dvěma lidmi, tedy i mezi terapeutem a klientem vytvořit opravdu těsný vztah, podporující osobnostní růst obou, nemůže se tak stát bez akceptace. Akceptací rozumíme bezpodmínečné přijetí klienta terapeutem takového, jaký je. Prakticky to znamená, že terapeut projevuje zájem o osobu klienta a projevuje mu důvěru bez toho, že by jej posuzoval nebo hodnotil. Jeho úkolem je přijmout klientovy pocity, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Neznamená to souhlas se všemi názory klienta, jde spíše o jeho uznání jako plnohodnotné, svobodné bytosti, která si zaslouží uznání druhých. Je-li klient takto bezpodmínečně přijímán, terapeut získává jeho důvěru a sympatie, klient vnímá, že není na své problémy sám. Cítí se svobodnější v prožívání a uvědomování si obsahů svých pocitů, snáze sděluje intimní pocity. K tomu, aby terapeut byl schopen bezpodmínečného přijetí druhého, je nutná opět především jeho osobní zralost a vnitřní stabilita, aby nedocházelo například k vytváření závislosti klienta na terapeutovi. Neméně důležitá je i schopnost tolerance. 
Jak je vidět z výše uvedených podmínek pro vytvoření a fungování vztahu, odpovědnost zde spočívá hlavně na terapeutovi. Terapeut v rogersovském vztahu však nemá být „odbornou autoritou“, jako je tomu u mnoha jiných druhů terapie. Účelem takového vztahu je spíše vytvořit přijímající a bezpečné prostředí, blízké tomu, které je možno zažít v dobře fungující rodině. V takovém prostředí nejenže nevzniká v lidech vnitřní nesoulad, je zde naopak možné již vzniklé inkongruence rozpoznat a vyřešit. 

Kromě toho, že terapeutický vztah napomáhá osobnímu růstu jak klienta, tak i terapeuta, bývá zde přítomen i takzvaný transcendentální fenomén. Rogers jej vysvětluje jako stav, kdy se vzájemný vztah dvou lidí stává součástí čehosi vyššího, kdy je přítomen duchovní rozměr setkání. 
Je-li navázán psychoterapeutický vztah, dochází k takzvanému psychoterapeutickému procesu. Psychoterapeutickým procesem rozumíme pozitivní změny v osobnosti a chování klienta, které se dějí na základě postojů terapeuta ke klientovi. Rogers člení psychoterapeutický proces do sedmi stadií. Člověk v prvním stadiu má vytvořen pohled na sebe i svět, tento pohled se však nevyvíjí. Neuvědomuje si své prožitky ani vnitřní potřeby. Není vnitřně motivován k aktivitě v psychoterapii, hovoří pouze o věcech, které se jej přímo netýkají. 
Člověk ve druhém stadiu hovoří o vnějších tématech, pocity popisuje věcně, bez vztahu ke své osobě nebo jako minulé události. Vlastní názory často považuje za fakta. 
Ve třetím stadiu se projevuje na klientovi přijetí ze strany terapeuta. Umožňuje mu, aby se uvolnil a začal hovořit o svých neaktuálních pocitech a prožitcích, často z minulosti. Své názory již nepokládá za fakta, připouští možnost jejich změny. 
Čtvrté stadium se vyznačuje tím, že klient začíná sdělovat své pocity, a to i přítomné a leckdy vztahující se k terapeutovi. Člověk si začíná uvědomovat své prožitky, pociťuje konflikt s dřívějším způsobem prožívání, bývá tím zmaten. Objevuje se zodpovědnost za sebe a své problémy.
V pátém stadiu je klient otevřenější, snáze sděluje své pocity, připouští si některé problémy, které dříve odmítal. Není si ještě dost jistý svým prožíváním, zjišťuje však, že se na něj může do jisté míry spolehnout. Objevuje se touha být sám sebou.
Šesté stadium bývá doprovázeno zásadními změnami v prožívání, člověk již prožívá pocity plně a přítomně. Je to často bolestné, někdy se objevuje pláč. 

Sedmé stadium popisuje zároveň cíl psychoterapie, tedy, jak člověka v tomto stadiu nazývají představitelé rogersovského přístupu, plně fungující osoba. Pod tímto pojmem se rozumí člověk, který je svobodný, projevuje tendence ke stálému osobnostnímu růstu, své pocity si plně uvědomuje v přítomnosti, své chování vědomě řídí a naplňuje své pozitivní možnosti v souladu s ostatními. Takový jedinec je zároveň bez závažných tělesných obtíží, jelikož problémy psychického rázu jsou většinou pociťovány na tělesné úrovni.
Pokud by psychoterapie probíhala ideálním způsobem, klient by postupně prošel všemi stadii až k plně funkční osobě. V praxi bývá úspěchem zmírnění klientových subjektivních potíží a zlepšení jeho vztahu k sobě i ostatním.
K tomu, aby u klienta psychoterapie vůbec započala, musí být pro ni indikován. Často se stává, že je klient nucen absolvovat příslušná lékařská vyšetření, než se ukáže, že jeho problémy jsou psychické povahy.
(například u pacientů s neurotickými a psychosomatickými poruchami).
Jindy bývá léčba nařízena nařízena institucí (závislosti, delikvence…) 
Je-li klient doporučen pro psychoterapii, zpravidla předchází vyšetření ve formě pohovoru, testů, dotazníku a podobně, aby byly zjištěny základní skutečnosti. 
Podmínkou pro terapii je ochota a schopnost klienta spolupracovat, jeho alespoň průměrná inteligence a minimální věk 3 – 4 roky. Psychoterapie pravděpodobně nebude efektivní u lidí, kteří nejsou ochotni připustit, že jejich problémy mají základ v jejich vztazích, povaze či způsobu řešení problémů. Podobně není psychoterapie dost dobře možná u dětí, které nemají dosud dobře rozvinutou schopnost komunikace, u autistických jedinců a podobně.
Co se týká indikace klienta pro určitý terapeutický přístup, uvažuje se zpravidla na účinnost terapie u konkrétního člověka, a sice na základě předem zjištěných znaků jeho osobnosti. Podle výzkumů K. Graweho bylo zjištěno, že rogersovský přístup je účinný zejména u lidí, toužících po větší nezávislosti, autonomii a vnitřním řízení. 

Ve většině případů (asi tři čtvrtiny) se jedná o muže. Úspěchy v terapii se dostavily hlavně u neurotických klientů, ale i u lidí závislých na alkoholu, schizofreniků a podobně. Přitom se v převažujícím procentu případů osvědčila individuální ambulantní terapie, méně potom terapie skupinová. 
Z koncepce Carla Rogerse vychází i psychoterapeutický směr, nazývaný 
nedirektivní terapie hrou. Pro tuto terapii bývají indikovány hlavně děti. Tvůrcem nedirektivní terapie hrou je americká psycholožka Virginie Axlineová, která se pokusila přenést základní principy rogersovského přístupu do terapie dětí. Nedirektivní terapie hrou je založena na vyjadřování pocitů dítěte prostřednictvím hry jako nejpřirozenějšího prostředku. Právě ve hře mohou děti nejlépe prožít pocity ohrožení, agrese, nejistoty, napětí, porozumět jim a naučit se s nimi zacházet. Hra je zde tedy prostředkem pro to, aby se emoce dostaly na povrch a dítě si je uvědomilo. I u tohoto druhu terapie je, pochopitelně, úkolem terapeuta vytvořit akceptující, bezpečné, otevřené a empatické prostředí. Dítě se účastní terapie zpravidla bez přítomnosti rodičů, je mu dovoleno s vymezeným časem (obvykle jednu hodinu jedenkrát týdně) naložit tak, jak samo uzná za vhodné. Terapeut se pokouší rozpoznat pocity dítěte a přiblížit mu je tak, aby jim porozumělo. Bývá doporučeno pořizovat videozáznam sezení sloužící k pozdější analýze projevu a chování dítěte.
Terapie hrou se doporučuje hlavně u dětí vykazujících vývojové poruchy, jako jsou například úzkostné projevy, problematická přizpůsobivost běžným situacím, poruchy mezilidského kontaktu, agresivita a podobně. Terapie hrou bývá indikována i při nutnosti adaptace na běžné životní situace, jako je například rozvod rodičů, může ale pomoci i při zvládání nemocí nebo tělesného postižení.
Rogersovský přístup se ukázal jako velmi vhodný a účinný způsob pomoci také v případě dospívající mládeže. Právě v období dospívání, kdy člověk hledá sám sebe, a kdy u něj dochází k intenzivnímu utváření vlastní identity, se objevují konflikty s vrstevníky a autoritami. 


Z nich pramenící pocit nepřijetí a nepochopení nezřídka způsobuje pocity méněcennosti, nespokojenosti se sebou a následně touhu po přijetí druhými. Zde působí obzvlášť účinně atmosféra akceptace ze strany dospělého člověka, mimo jiné i proto, že problémy dospívající mládeže nejsou většinou patologické povahy. Nejčastěji jde o přirozenou součást vývoje. 
Indikace dospělých lidí bývá problematičtější, protože struktura jejich osobnosti je již utvořena a mnohé inkongruence jsou v ní těsněji zakotveny, než je tomu u nedospělých jedinců. Naproti tomu nebývá zapotřebí použití testů ani jiné složité diagnostiky, protože potřebné skutečnosti bývá možné zjistit pohovorem. Důležité jsou informace týkající se sebepojetí, reakce klienta na empatii a akceptaci, vztahy v rodině v dětství, povaha klienta v dětství, současné vztahy a podobně.
Proces indikace pacienta k terapii však nekončí ve chvíli, kdy je samotná terapie již započata. Je třeba, aby terapeut pozorně sledoval průběh terapeutického procesu a míru terapeutické změny klientovy osobnosti. Pokud totiž dojde k tomu, že terapie přestává být účinná, nebo změna klienta probíhá nápadně nestandardním způsobem, může to být důvod ke změně terapeutického přístupu, popřípadě terapeuta.
Vlastní léčba pomocí nedirektivní terapie v případě dospívajících a dospělých klientů může probíhat buď individuálně, nebo ve skupině. V praxi se často oba způsoby kombinují.
Vlastní individuální terapie začíná přípravou klienta. Ta spočívá ve vzájemném představení, dohodnutí organizačních záležitostí (frekvence sezení, někdy délka trvání terapie, popřípadě finanční stránka) a seznámení s průběhem terapie. Klient by měl říci, jaké jsou jeho potíže a co od léčby očekává. Terapeut klientovi sdělí, jaké jsou možnosti terapie, jak bude terapie probíhat, co nabízí a co od klienta očekává.

Další fází terapie je navázání vztahu a postupné přibližování se terapeuta a klienta navzájem. Nejdříve terapeut projevuje klientovi přijetí, postupně se vciťuje do jeho pocitů a prožitků, přičemž však zůstává sám sebou, aby byl odrazem klientova vnitřního světa a jeho proměny. Je třeba, aby terapeut během léčby citlivě řídil vývoj vztahu podle momentálního stavu klientovy osobnosti. Příliš rychlé sbližování může v klientovi vyvolávat úzkost a zmatek a může tak mařit průběh terapie. Ve fázi, kdy je navázán vztah, jsou obsahem terapie klientovy obtíže. Dochází zde nyní k takzvané sebeexploraci a explikaci, tedy otevírání se klienta, sdělování jeho prožitků, zkušeností, přání a podobně nahlas a snaze jim porozumět a dát je do souvislostí. Často se jedná o minulé zkušenosti s dopadem na momentální stav klientovy osobnosti. 
V následující fázi pomáhá terapeut klientovi určit příčiny jeho problémů na základě dříve sdělených pocitů a skutečností. Důležité je zde také formulovat význam nemoci a terapie pro klienta a jeho život a říci, co z těchto zkušeností vyplývá pro budoucnost.
Důležitá je i poslední fáze terapie, a sice její ukončení. K tomu dochází jak v případě, že terapie úspěšně proběhla, tak i pokud je neúčinná a je zřejmé, že klient potřebuje jiný druh péče. Protože se mezi terapeutem a klientem vyvinul blízký vztah, je třeba se předem připravit na ukončení terapie, domlouvat se na vhodném využití zbývajícího času, popřípadě společně hodnotit průběh terapie. Po jejím ukončení by se měl klient dovědět, kdy se má dostavit ke kontrole a je třeba zdůraznit, že mu terapeut bude k dispozici, kdykoliv by to bylo zapotřebí. Vhodné je nabídnout klientovi možnosti další péče, například skupinovou terapii nebo jiné návazné terapeutické programy. 
Kromě individuální terapie, které se účastní klient a terapeut, praktikuje se v rámci rogersovského přístupu i terapie skupinová. Skupinové terapie se účastní zpravidla okolo deseti klientů a dva terapeuti, nejlépe terapeut a terapeutka. 
Kromě výše uvedených aspektů vztahu, kterými jsou autenticita, akceptace a empatie terapeutů, projevované vůči klientům, vstupují zde do vzájemných vztahů i jiné aspekty. 
Účastníci skupinové terapie mají možnost poznat, že nejsou sami, kdo má problémy. Ve skupině se totiž často setkávají lidé s podobnými osudy a tedy i obtížemi. Klienti skupinových setkání zažívají kolektivní vztahy, bližší běžnému životu. 
Zpětné vazby od ostatních mohou působit korektivně na sebepojetí člověka. V rámci skupiny rovněž často vznikají konflikty. Jejich řešení za pomoci terapeutů pomáhá učit se řešit konflikty i v běžném životě.

Rogersovský přístup, samotným Carlem Rogersem nazývaný „přístup zaměřený na člověka“, se právě v dnešní složité a vyhrocené době ukazuje být nejen účinným prostředkem léčby rozporů, vznikajících v lidské osobnosti, ale i vhodným způsobem přístupu člověka k člověku. 
Člověk totiž žije od narození ve vztazích. K tomu, aby jako dítě přežil, potřebuje láskyplný, bezpodmínečně přijímající vztah matky, která se intuitivně vcítí do jeho potřeb, protože sám není schopen srozumitelné komunikace. Ke svému zdravému vývoji potřebuje bezpečí a dostatečnou míru svobody, kterou může zažít jen u autentických a akceptujících rodičů. Jeho vztahy s ostatními dětmi a později dospívajícími vrstevníky 
budou poznamenány tím, co zažil a čím byl vybaven v raném dětství.
Na základě zkušeností z prvních let života jej rozkolísanost dospívání a konfrontace s druhými buď motivuje k naplnění svých nejlepších možností, nebo mu způsobí problémy. Buď se stane harmonickým člověkem, schopným vychovávat další harmonické lidi, nebo se ocitne na šikmé ploše. Buď budou jeho vztahy v partnerství, rodině, zaměstnání pozitivní, nebo bude odmítán. Celý život se odehrává ve vztazích. Mají-li být dobré, jsou jejich podmínkou kvality formulované právě Carlem Rogersem. Přestože byl přístup k člověku, který popsal, často považován za nevědecký a neúčinný, je to zřejmě jediný způsob vztahování se ke světu, který má budoucnost. Ať už jde o vztah k dítěti, partnerovi, kterémukoli člověku, nebo národa k národu. Principy rogersovského přístupu mohou totiž nalézt uplatnění nejen v terapii inkongruencí, ale stejně dobře i v pedagogice, pracovních vztazích a nakonec i v hledání porozumění mezi národy a skupinami lidí, o jehož nalezení se právě Carl Rogers téměř po celý svůj život snažil. 

Literatura:

Rogers, C.: Způsob bytí, Portál, Praha, 1998

Vymětal, J., Rezková, V.: Rogersovský přístup k dospělým a dětem, Portál, Praha, 2001

Vymětal, J. a kol.: Obecná psychoterapie, Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1997

Vymětal, J.: Rogersovská psychoterapie, Český spisovatel, Praha, 1996