A nezbývá než naděje


T. Lavický

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotografie: František Štaud
http://eldar.cz/caledonia

 

Anniemals
Jak můra okolo plamene svíčky
se motám kolem tvých vlasů -
můra si křídla spálí
o horkou ohně krásu.
Na tvý ramena splývá chladnej plamen
a já mám z ohně strach.
Pálí či nepálí?
Hozenej kámen
se neptá, kdo ho zdvih.
Kámen se vzduchem mih.
Kam dopadne, to neví.
Jak dopadnu, to nevím.
Ale dál můra vlítává
do plamene svíce,
pak ležet zůstává
a nevzlétne více.
Jak hra to vypadá,
jde ale o život.
Lze pohnout vesmírem?
Dejte mi pevný bod,
dejte mi pevný bod.
Tak dej mi aspoň znát,
zda se mám snažit dál
nebo spíš utíkat.
Víc bych se asi snažit měl,
to jsem se nikdy neučil
a nikdy jsem to neuměl.
Umím jen poletovat okolo,
jak můra kolem plamene svíčky,
rybího tuku polykat lžičky.
Ale když mi někdo vleze do cesty,
uhnu a sám se vzdálím,
střádám si svoje protesty
a pak je v sobě pálím.
Odlesk těch plamenů spí asi ve tvých vlasech.
Ještě se potkáme a, doufám, v lepších časech.
Bude čas mluvit a bude i čas mlčet
a slova nezůstanou ve vzduchu trčet,
jak něco cizího, co bylo a už není.
Ze svitu ranního se zrodí pochopení.
Vesmír se zachvěje, čas sebou zmítne
a můra jak Fénix z plamenů vzlítne
k věčnýmu hledání, do věčný naděje.
Slunce se naklání, roztajou závěje
a budou kytky růst, budou nám zvěstovat,
že zrovna skončil půst, je čas se radovat.

Mezi
Divokost zpustlých zahrad
má v sobě tvoji něhu.
Stačí jen správně přistát
u nesprávného břehu.
Divokost očí laně
skrývají tvoje dlaně.
Stačí jen správně přistát
a položit se na ně.

Čtyřicet dnů padal sníh
Čtyřicet dnů padal sníh
ta potopa přišla v zimě,
čtyřicet dnů padal sníh,
postihlo to i mě.
Nemoh jsem nikam jet,
musel jsem doma být,
nevím, co se s tebou stalo
a chtěl bych tě tu mít.

Je to rok, cos mi řekla,
že nemáš ráda bigbít,
je to rok, cos mi řekla,
že nemusíš ho mít.
A já si myslel snad,
že můžem takhle žít,
nemít uši, ruce a duši,
jen aby byl klid.

Láska je jako anděl
opilý do němoty,
láska je jako anděl,
když bloudí mezi ploty,
na hostinu má zvát,
koho, už zapomněl,
potácí se bosý sněhem
a z křídel ztratil běl.

Je to rok, cos mi řekla,
že si tě málo všímám,
je to rok, cos to řekla
a já se díval jinam,
jazyky ledu se blíží
a křídla tuhnou mrazem,
nedotýkej se andělů
ani padlých na zem.

Ruce se ještě chvějí,
když smočily se v moři,
ruce se ještě chvějí
a špičky prstů hoří
a ve svých dlaních máš
konec zapalný šňůry,
nesnaž se pochopit, zkus aspoň cítit,
když peří padá shůry.

Čtyřicet dnů padal sníh
a cestu závěj skrývá,
čtyřicet dnů padal sníh,
co nám ještě zbývá?
K rukám vztaženým
jde teplo ze chléva,
čekáme, až jaro se vrátí
a přijde obleva.

A ně
Bylas mi kotvou, když zuřila bouře,
z mý hlavy stoupala oblaka kouře.
Mojžíš se nevracel z kamenné hory,
i pouštní lišky si vlezly do nory.
Děti si hrály na okraji skály,
ve stínu kláštěra velbloudi spali,
skalnatý vrchol se otřásal smíchy
a po všem tom bouření zazněl hlas tichý.

Bylas mi stínem na vyprahlé poušti,
za rohy beran uvázl v houští,
na vrcholu složil jsem svůj náklad dřeva,
ze skalních puklin pučela réva.
Nad horou smlouvy se zatáhlo nebe,
namísto zjevení spatřil jsem tebe,
uprostřed spleti cest zůstal jsem lichý
a pak jsem zaslechl zas ten hlas tichý.

Bylas mi zrcadlem, když jsem se ztratil,
kouřovým signálem, snad jsem se vrátil
ke stolu s vínem a chlebem a tebou,
plameny zahřejí, když zuby zebou.
V popelu ohně zůstaly střepy,
bezmocný vůdce, hluchý a slepý.
Na černýho kozla jsem vložil svý hříchy,
co mi to říká ten hlas temný tichý?

Bylas mi studnou, pramenem vody,
k vysněným zahradám nevedly schody.
Vytržen ze sna jsem otevřel oči,
hodiny sviští a kola se točí.
Náhle se vesmír zastavil zcela,
nebyl jsem bezcenný, když jsi mě chtěla.
Splaskává balón mý propíchlý pýchy,
nakonec zůstává jen ten hlas tichý.

P.F. 99
Mezi nebem a zemí zůstal jsem viset,
kolem prstů hvězdy a v patách žár.
Písek se sypal z nebeských výšin
a andělé spali – jenom jeden bděl.

Za ruku mě držel můj ohnivý přítel
a když mě pustil, klesl jsem do tvých dlaní.
Ne, neplač, ještě ne, ještě není ráno.
Andělé spí, ale ty jsi vzhůru.

Od země k nebi napřahuju ruce,
ta věčná touha dotknout se slunce.
K zemi se tiše snáší peří.
Andělé se probouzejí – a všude kolem prsty,
dlaně, ruce, tváře, lidé a ty!

Zátiší s Fénixem (letecký den o třech dějstvích pro tři osoby, okřídlený sbor a hlas shůry)
Zachvácen plameny
uprostřed letu,
sežehnut ohněm
marné lásky,
řítil se k zemi
volným pádem.

Kometa,
vydechly děti
a honem
si něco přály.

Oslepen krásou
motal se v kruzích,
jak moucha na sklo
narážel na svá přání,
každým mávnutím
ztrácel výšku.

Co blázníš,
řekla jsi
a zavětřila pach
spáleného masa.

Země se blížila
jako vztažená ruka,
úzkost a naděje
metaly los
o jeho plášť
plný propálených děr.

Co ti je,
zeptala ses
a nevšimla si nohy
na špičce jeho křídla.

V záchvěvu bezmoci
si vyrval z hrudi pero
a poslal je
napříč oblohou,
vydaný prostoru
neznámých dálek.



Sedmero holubic
na nebeské pláni,
sedmero krkavců
na zjizvené zemi,
slovo budoucností
učiněno jest,
když tíhu světa nese,
jako by šla na výlet
a rány hojí
zamlčenými slzami,
rosa zchladila
řežavý cejch.

Než se rok
s rokem sešel,
z popela
povstal Fénix,
zlatější peří
zakrylo jizvy.

Být jako on,
přály si děti,
nevědoucí a
nevinné.

Tento můj syn,
pravil hlas,
byl na hadry
a zase žije,
komu za to
poděkovat?

Chválabohu,
v pralese zrcadel
ještě zůstaly
otevřené dveře.

Napříč oblohou
letí Fénix,
jen za sebou
táhne
úzký proužek
dýmu.

Už je to dobré,
odpověděl
a položil ti
ruku kolem ramen.
Plácačka na noční můry (mojí ženě)
Když vidím jiskry ve tvých očích,
zaplanu radostí jak tráva,
když vidím jiskry ve tvých očích,
radostí vzplanu jako suchá tráva,
pak hledám oporu v tvých bocích,
když se mi síly nedostává.

Když ve tvých očích hvězdy září,
měsíční svit odráží řeka,
když ve tvých očích hvězdy září,
měsíce už je zase plná řeka
a nebojím se ani stáří,
vždyť na nás ještě slunce čeká.

Když v očích tvých se leskne plamen
a není třeba hledat slova,
když v očích tvých se leskne plamen,
už není vůbec nutné hledat slova,
nezbývá než odvalit kámen
a do proudu se spustit znova.

P.F. 2000
Kopce jsou divoký a krásný,
jak jedna víla z dávnejch časů
a mezi stromy na úbočích
má tráva barvu jejích vlasů.
V těch lesích žijí hodní skřítci
a tak se neboj strmých strání,
až projdeš, kudy se ti nezdá,
cesta ti možná splní přání.

Tak seber se a zvedni kámen,
co uprostřed té cesty leží,
až překročíš svůj stín, jdi stále,
kam protáhneš se jenom stěží.
A neotáčej hlavu zpátky,
když uslyšíš Fúrie kvílet,
jen dlaní rozhrň bílou mlhu,
když už ses vydal na ten výlet.

A možná cestou ztratíš boty
a šaty budou samá díra
a když se večer soumrak snese,
i duši občas úzkost svírá.
Neboj se sedmihlavých draků,
ti mohou zmařit jenom tělo
a co tě znám, tak se mi nezdá,
že by ti na něm záleželo.

Tak zvedni hlavu, srovnej záda
a z ramen setřes zrnka prachu
a zrcadlu se postav čelem,
jdi proti tmě i proti strachu.
A zkus sám sobě podat ruku,
až se tam potkáš mezi řádky,
nenech si k zemi zvrátit oči
a nevracej se do pohádky.

A když se ztratíš mezi stíny,
podívej se, kam teče řeka,
jdi proti proudu, proti strachu,
vždyť na tvůj návrat někdo čeká.
A ryba, co je celá zlatá,
ti možná řekne, kde je brána
a kudy dojít ke svobodě,
která nám byla darována.
 

Konec února
Na konci zimy jsme zůstali spolu
jak tělo zakleslé do dračí smyčky,
čtveřice rukou u jednoho stolu,
pohledy vpité do plamene svíčky.

Na konci zimy, na začátku jara,
nikdo z nás netuší, kdy se čas zlomí,
já nejsem mladý, ty nejsi stará,
společně prolnutí jako dva stromy.

Na začátku jara se vracíme k sobě,
jako se probouzí motýl ze spánku,
ty patříš ke mně, já patřím k tobě,
to jenom kalendář otočil stránku.
 
Blues o jarním tání
Závěje začínají tát,
zima však pořád zuby cení,
závěje začínají tát,
jaro však zatím ještě není
a i když se ti chce dál spát,
přece se blíží probuzení.

Závěje mizí v kalužích,
bude to trvat ještě chvíli,
závěje mizí v kalužích,
slunce jen mžourá, ale sílí
a když tě ráno vzbudí smích,
třeba ti bude taky milý.

V závějích rozpouští se čas,
kterému není dáno býti,
v závějích rozpouští se čas,
když jaro novou mízu chytí
a to, co zbývá, zpívá v nás,
že už se blíží vlnobití.

Barvotisk
Na lávce nad propastí
on a ona
a kolem hory
a lesy
a modré nebe
až dojemný kýč
z dálky viděno
jen ten anděl
je poněkud pobledlý

Na lávce nad propastí
on a ona
jdou spolu
nebo za sebou
nebo před sebou
utíkají nebo
jen jakoby vedle sebe
nebylo místa
až romanticky to vypadá
i blíže viděno
jen ten anděl
kdyby nebyl tak nervózní

Na lávce nad propastí
on a ona
tuší tu hloubku
pod nohama
nebo nevidí
neslyší
sebe
nebe
točí se
při pohledu zblízka
a ten anděl
jak má vytřeštěné oči

Na lávce nad propastí
on a ona
došli
i tentokrát
vidět nic není
jen ten anděl
si otírá ledový pot z čela

PF 2001 x x x
Ti koně,
svědci mých svíravých radostí,
už spásli trávu léta.

Kopce
jak otevřené žíly
plýtvají krásou
posledních dnů.

A nebe klesá,
jako by chtělo vymačkat
všechnu šťávu
z nezralých hroznů
naděje.

Ani stéblo se nepohne
v té krajině,
kde čas je
belhavý poutník.

Ticho přejíždí prstem
po zašlých jizvách
a zrcadlo nemá tvář
ani jméno.

Když se milují koně,
země se neodváží
pohnout.

Znovu je míjím,
v očích se jim zračí
odpovědi na otázky,
které nedohlédnu.

Mlčky stoupat
vlhkým vzduchem
až k horizontu,
v zádech pohledy koní.

Čas se láme jako kost,
konec století,
začátek milénia.
Co čeká tam
na druhé straně?


Opři se o mě zády,
moje milá,
budeme se bránit světu,
který obchází
hledaje
jak by shltil
toho, kdo se nebrání,
kdo neodplatí ránu.

Opři se
a dlouho naslouchej
plíživým krokům marnosti.
Musíš ji zasáhnout první ranou,
přímo na komoru,
dřív, než se zaryjí
tesáky.

Ne vždy tušíme,
kam míří ten druhý,
ne vždy společně
znamená stejně.
Spojeni zády,
do sebe vklíněni
jako Svatoplukovy pruty
odoláme víc
než protiatomový kryt.
Ta loď, do níž jsme vstoupili,
nás donese k cíli.

A tak mi ovaž rány
a já ti pomůžu vstát.
Lépe je krvácet
o smysl bytí,
než-li být zahlcen
prázdnotou.
I mimo smečku
se dá žít.

Opři se o mě,
moje milá,
každá noc končí
svítáním,
do nového dne
se probolíme

spolu.
Sweet 40


Nějak mi nepřišlo,
když měl jsem na to věk,
o sedmnáctkách zpívat,
to bych si sotva štěk.
Od těch dob už se s náma
mockrát otočil svět,
tak dovol mi teď připít
na tvejch sladkejch čtyřicet.

Jak víno vyzrává
a s léty tříbí chuť,
svý roky vychutnávej
a stále sladší buď.
Z píle, pylu a slunce
nakonec vzniká med,
tak ať jak réva chutná
těch tvejch sladkejch čtyřicet.

Někdy se zamračí
a slunce schová tvář,
není proč zvednout oči,
otočit kalendář.
I Mojžíš bloudil pouští
po řadu dlouhejch let,
tak slunce ať zas svítí
na tvejch sladkejch čtyřicet.

Až se čas naplní
a schýlí k večeru,
v toho, kdo hojně dává,
neztrácej důvěru.
Než k cestě do té slávy
budou ti chóry pět,
tak ještě jednou otoč
těch tvejch sladkejch čtyřicet.

Krátká zkratka
Skočit nebo spadnout?
Jako bych v tom okně
ve čtyřicátém patře
nestál já.

Kamera zabere vzdálenou postavu
a pak v detailu najede dolů
na kruh lidí.
Tváře jsou povědomé
a ruce známé –
tu záchrannou síť
držím i já.

Není pochyb o síle paží
a dobrých úmyslech.
Jenom to slovo
se vznáší někde
mezi nebem a zemí
jako zpozdilý motýl,
který zapomněl
kudy a kam
a proč,
když čas už
dozrál.

Na patře nesejde
a plameny
mi ještě nepolíbily
záda,
ale praskání v krovech
se vtírá
jako zvonění kos.
Do nebíčka
či ke všem čertům?


Tak skočit
nebo spadnout?
Jako by bylo
na výběr.

A je –
té záchranné sítě
se držím i já.

Až zase nebudeš vědět ….
A stejně nikdo nepochopí ten pocit,
když začneš ztrácet jistotu,
jestli ta pevná skála pod nohama
neměkne v bláto.

Ne že by se snad hroutily hory
nebo svět zaplavovaly vlny beznaděje,
jenom ten pocit,
jako by nějak neseděla inventura
výdajů a příjmů.

Dá se kráčet na popraviště
s hrdě vztyčenou hlavou,
dá se namířit letadlem proti mrakodrapu,
když na to přijde,
ale jak vydržet
to tiché noční hryzání
bez tváře a beze jména
a ještě se utěšovat,
že bude líp
a že se musíš trochu sebrat
a že přece …

Nikdo to nepochopí
z lidí,
ale nezbývá než vydržet,
když už jsi skladníkem
v oddělení záchranných pásů
na lodi jménem
ty-ty-ty tá-tá-tá ty-ty-ty nic.