OTEVŘENO 1
občasník Klubu Sluníčko

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

OBSAH:

Ouvodník prvomájový (T. Lavický)
Co bylo
Co bude
Z historie videoklubu (J. Makovská)
Člověk – dialog (P. Jun)
Je člověk (pře)vychovatelný?(B. Pivoňka)
M. Fendrych: Dělají z nás media blbce? (E. Chmelařová)
Dylan v Linci aneb cesta tam a zase zpátky (T. Lavický)
B. Dylan (J. Sobotka)
Regionální konference atd. (K. Ondrová)
Doporučujeme
Prozatímní čajovna “U Škařupovců”
Poezie...
vaný program

Ouvodník prvomájový

Byl první máj, byl – ale co to žvaním za kraviny, mám přece psát úvodník. Kdeže však najít inspiraci? Mé prvé vzpomínky na onen obzvláštní den se vynořují z šerého dávnověku, z dob, kam lidská paměť příliš jistě nesahá, spíš jen šátrá v potemnělých zákoutích mozkových závitů, jejichž rýhy jsou již přeorány nesčetnými novějšími zářezy – ale pravda, člověk se taky netopí každý den. Vybavuje se mi krásný teplý den, průvod jakýsi alegorický a pak cachtání v “cihelně”, zatopeném dole na cihlářskou hlínu. Kdyby nebyl býval kousek od břehu ve dnu schod, nemusel se koupat i můj tatínek – v šatech, pochopitelně. Další prvé máje splývají v nudnou šeď podobnou oněm “pestrobarevným” průvodům jásajícího mládí a všelijakých tříd. Ale přece jen se něco vybaví – na opavské sídliště, kde jsem prožil brzká léta svého bytí, časně zrána dorazila pochodová kapela a břesknými skřeky burcovala k radostnému probuzení panelákový lid. Ještě jeden blyštivý střípek zarezlého zrcadla – jak se nás paní učitelka snažila přesvědčit, abychom před tribunou skandovali: “Republice více práce, to je naše agitace”. Jak to dopadlo, se mi už nevybavuje, ale móc bych se divil, kdyby uspěla. Další vzpomínka je až z Kutné Hory, kde jsem coby člen Turistického oddílu mládeže dorazil na shromaždiště v kroji ne nepodobném skautskému a obratem byl pohnán domů vzíti na se něco socreálnějšího. Na říčanském gymnáziu jsem byl do průvodu vylosován jenom jednou, zato jsem nesl jakýsi praporec a po skončení produkce jsem si ozkoušel, co je to být za bufeťáka (když ten párek opravdu vypadal tak nešťastně a opuštěně a autobus jel až za dlouho). O nějaký ten rok později, tuším, že to bylo tenkrát, co prsknul Černobyl, to byl taky takový krásný slunný první máj. Byli jsme s Aničkou na návštěvě v Písku u Kučerů a Jiříka napadlo, že bychom mohli naložit kánoi a zajet si kus proti proudu Otavy povozit se na peřejích. Tato první část klapla dle plánu, bylo to příjemné a osvěžující. A že prý je škoda vozit loď autem zpátky, tak jsme se s Aničkou nalodili, byvše ubezpečeni, že až do Písku je řeka jako stůl. První jez jsem ještě odhalil dostatečně včas a jen jsme se lehce zhoupli. Druhý byl za zatáčkou a pěnil po celé délce, jen v jednom místě se zdál býti jazyk (vysvětlivka pro suchozemce – jazyk je místo v jezu, kde je přerušena hráz a proudí tudy voda). Ale ouha, on to nebyl jazyk, anóbrž převelmi velký placatý kámen, což jsme ovšem zjistili již pozdě. Jak vodáci vědí, loď najezší na kámen se obvykle zvrhne a naše plavidlo nebylo vyjímkou. I zvrhli jsme se, Anička zůstala za sukni viset na jakési zapříčené větvi, já jsem plaval pro loď, která odplouvala v dál zvolna se potápějíce. S nasazením všech slabostí se mi ji podařilo dotáhnout na břeh a dokonce i pro jedno pádlo jsem stihl doplavat. Aničce se mezitím podařilo urvat se od zaklíněného svršku (či spíše spodku) a dostat se na břeh, leč na druhé straně nevábného močálu jakéhosi slepého ramena. Nemůžešli projít, obejdi – ani bažina nás nerozdělila (a tak už nám to zůstalo). I nasedli jsme opět do plavidla a čvachtali se ku Písku. Pravda, když jsme orvaní a zkrvavení lezli na břeh u výletní hospody plné svátečních rodinek, v některých pohledech byl rozpoznatelný stín údivu (asi že nás neviděli ráno v průvodu). V Telecím jsem prvý květnový den obvykle trávil prací na zahradě a přilehlých končinách (i když ne tak provokativně, jako když v minulém století evangelíci o Božím těle vyváželi na pole močůvku a katolíci zase na Velký pátek rozmetali hnůj). Poslední vzpomínka je stará právě rok, to jsme odlétali do zaslíbené země, ojojoj, je to možné, že už je to rok? A to je vlastně všechno, k druhému máji se mi už toho tolik nevybaví. (Co nám to tu ten chlap věší za bulíky na nos, co to má společného se Sluníčkem?, napadne asi poněkud bystřejšího čtenáře. Inu, občas svítilo, občas byly mraky. A tak to je, zemaješ.)
TL

 

CO BYLO

12.-14.2. Devět skal, O dialogu - Pavel Jun
TJ: Spousta sněhu, do poslední chvíle jsme nevěděli kde to bude, srub na Devíti skalách nám neráčili půjčiti a tak nakonec péčí TB jsme se dostali na luxusní chatu Okresního úřadu na Krátké. Pěkné místo, dobrý program, ale myslím, že se moc nepodařilo využívat čas a panoval krapet chaos, nějak jsme se vyčerpali sháněním alternativních prostor ke srubu 9 skal, a v Krátké už jsme neměli sílu ten čas dobře využít. Večerní útlum se střetl s relativně náročným programem, zajímavé, že to mělo být o dialogu, ale to se moc nepodařilo ustavit, spíš jsem měl dojem, že se docela překotně mluvilo a reagovalo (což není zcela obvyklé, většinou se dost mlčí...), ale docela často se to míjelo se záměrem večera a obsahem přednášky, holt není každý den posvícení... Vono prostě myslet o dialogu v pojetí M. Bubera, to se nedá jen tak od pasu, unavenej a najezenej a dřímající, chr, chr. Ale lyžařský výlet byl moc pěkný. Pro připomenutí předkládám stručný záznam - osnovu Pavlova povídání.

19. - 20.2. Setkání pořadatelů akcí
TJ: No to bylo dost vypečené, původně se mělo hovořit o Autorském zákonu (potažmo OSA), ale hovořilo se o všem možném, přítomni byli: Jarda Kycler (Ondřejov), J. Fořt (organizátor - Přelouč a okolí), zástupci Independent - Chrudim, Jitka Dosoudilová a její suita - Lipnice, R. Šmejkal - Zemětřesení. Nebylo to asi zcela k ničemu, ale do budoucna by chtělo to celé domyslet více pracovně, resp. co vůbec s tím, potřetí ve stejném duchu se to asi opakovat nedá.
TL: Mně to nepřipadá jako až tak úplně ztracený čas, ale jednak jsem byl doma a jednak jsem od toho zas tak moc neočekával. Příjemné bylo pokecat s Jardou Kyclerem a Robertem Šmejkalem, nakonec i zkušenosti Jardy Foršta nejsou docela k zahození. Pokud to dělat i v budoucnu, tak jako přátelské posezení s výletem spíše společenstevního než vzdělávacího charakteru. Na nějaké téma bych nerezignoval jen v případě, že by se někdo nabídl.

26.2. Cesta do HaDivadla na představení Jób
TJ: Tak tam sem tentokrát nebyl, ale muselo to být dobré - už sem to jednou zažil, řekl bych, že je to luxusní představení, po všech stránkách - námětem, provedením... Nějak jsme zaznamenal, že ne všichni byli schopni rozdejchat to téma a židovský základ představení, ale co se dá dělat. Myslím, že lze celé představení vnímat intelektuálně (a asi to tak vnímá velká většina diváků, jen asi malé procento návštěvníků má nějaký vztah k židovství, bibli a k víře v jednoho Boha...), překlenout se přes formu a vnímat obsah, případně se překlenout i přes předsudky, prostě vnímat a neomezovat se. Tož tak, mrzí mě, že jsem tam nebyl, ale zase se tam mohla podívat moje žena.

27.2. Cesta napříč Izraelem, diapozitivy, hudba (Jan Jun)
TJ: Tak to byl první večer v jídelně domu s pečovatelskou službou, a dost mě překvapila vysoká návštěvnost - asi 40-50 lidí. Řekl bych, že i Honzu to zaskočilo, asi počítal (jako obvykle) s hrstkou skalních přívrženců, začal bez minimálního úvodu hned jednou židovskou písničkou, což na některé lidi působilo asi jako šrapnel, ale dobře jim tak. Pěkné diáky, dobré zpívání, dobré to bylo.

6.3. Je člověk (pře)vychovatelný? (B. Pivoňka)
TJ: Zase v jídelně DPS a zase docela slušná účast (40-50 lidí). Dobré to bylo, předkládám koncept přednášky B. Pivoňky k občerstvení paměti.

TL: Dobré to bylo.

2.4. G.F. Händel, Mesiáš, reprodukovaná hudba
TJ: To sem vnímal jako dost vypečenou akci. Přes celý den byla docela znamenitá honička, spousta km v autě, večer jsem ještě vezl švagrovou se žlučníkovou kolikou do nemocnice v Litomyšli, přijel jsem asi ve 20:45 (začátek měl být ve 20:30), přichystán byl český překlad v úhledných výtiscích, moc sem se těšil na chvíli klidu a soustředěného poslouchání, ale na místě nebyli ani všichni ti, co se ohlásili, že přijedou. Ve 21h telefonoval RH, že mu jako ujel autobus (seděl v hospodě, zatrápeně, zase začínám vidět rudě...),a jestli bych jako pro něj nepřijel do Hlinska. Tak jo. A pan JŠ přijel se svou suitou až asi ve 22h, neb se někde zdrželi na večeři (!!! kurva!!!) Začali jsme ve 22h a na mě trošku šly mrákoty, dlouho mně trvalo, než sem zase začal trošku vnímat, skončili jsme po 24 hodině. Do prčic, a přitom to je taková krásná muzika a já se tak těšil... Nu což, zemaješ.
TL: Poznámka mimo - je zajímavé, jak různí lidé rozdílně vnímají jisté výrazy. Když jsem slovo uvedené výše uvnitř vykřičníků poprvé slyšel od Pavla Juna, málem mi vypadly zuby, neb jsem ho měl za jednu z nejtvrdších nadávek. Je ovšem pravda, že on zase podobně mohl vnímat mnou běžně užívané úlevovky.

8.4. Jak poslouchat starou muziku (o symbolice v hudbě) (Jan Jun)
TJ: Zase večer v DPS, zase docela dobrá účast, a taky musím ještě poznamenat, že i personál nám vychází maximálně vstříc. Honza přijel na poslední chvíli, ale po chvilce napětí jsme začali a já si zase postupně začal uvědomovat, jak hrozně povrchně a intuitivně vnímám starou muziku, jak to je zážitek jako z jiného světa, ale který je moc dobré vnímat, prostě že to patří k našim kořenům. Jenom nenaletět hudebnímu průmyslu a pokusům o komercionalizaci i této muziky, to prostě nejde a je to strašná zrada! Bylo to zase výborné hudební “dobružství” a napínavý zážitek. (Vzpomínám si na velmi břitký a jasný rozhovor s D. Peckovou o jejích názorech na komerčnost a nekomerčnost, a na “tři tenory na stadionu”, K. Gotta, Rusalku…)
Slyšeli jsme: D. Buxtehude, J. S. Bach, H. Schutz, N. Bruhns, W.C. Briegel

15.4. Dělají z nás média blbce? (M. Fendrych)
TJ: To byl zase docela dobrý ( a úspěšný - asi 70 lidí) večer v DPS. M. Fendrych je velmi zajímavá postava, je neuvěřitelně občerstvující mít možnost mluvit s člověkem, který se dost dlouho pohyboval v kalných vodách politiky a státní správy, a přesto je docela "normální", velmi přesně myslící a vnímající (nemanipuluje ani nehraje divadélko), schopný promyšlených zásadních postojů, je to fakt dobré. Paní Chmelařová nám poskytla zápis - pro občerstvení paměti. Doporučuji také k přečtení knihu M. Fendrycha: Jako pták na drátě , o tom více dále.
TL: Připadá mi to jako jeden z vrcholů naší dosavadní činnosti (nejen proto, že jsme neprodělali). Martin Fendrych je fenomén a velmi příjemný a otevřený člověk, to se ale dalo odhadnout. Co mě překvapilo (jeho taktéž), bylo, jak rychle se rozběhl rozhovor a jakou měl úroveň. Samozřejmě že očekávám, že na akce Sluníčka chodí elita českého národa, ale přece jenom ...

23. 4. O židovském humoru (B. Vik)
To bylo zase jedno z méně navštívených programů ,ale to se dalo vzhledem k vyhraněnosti tématu předpokládat. Pan Vik, po přeskočení té počáteční jiskry mezi ním a posluchačstvem (asi 15-20 lidí) skutečně povídal báječné vtipy, moc uvolňující večer, spousta anekdot(a taky trošku smutku, samozřejmě...)

Jen tak, pro příklad:
Hádají se dva židovští žáci o náramně důležitou otázku, jestli je dovoleno kouřit při studiu Talmudu a nebo ne. Hádají se dlouho a nikam to nevede, tak se nakonec seberou a jdou za rabínem. Přijdou k němu a jeden se ho zeptá: " Rebe, je dovoleno při studiu Talmudu kouřit?" "Ovšemže ne." Zní odpověď. "Počkej, to se ptáš špatně," povídá ten druhý žák, "teď se zeptám já." "Rebe, je nám dovoleno při kouření studovat Talmud?" "Ovšemže ano," odpoví rabín.
TL: A to jsem si myslel, že jsem tam byl. Ale tahle anekdota se mi vůbec, ale vůbec nevybavuje (zato mnoho jiných).
TJ: Já si ho totiž vypůjčil z jiného pramene, ale nevadí to, že? A tak ještě jednu...

Co bude:
14.-16.5. Dylan Days
TJ: Vo tom ať se rozepíše pan Lavický, neb je to jeho dítko.
[TL: Spratek (tedy jako ta akce), už jí je pět let, to by pomalu mohli začít jezdit nápadníci. Program viz plakát, nedorazí Jarda Svoboda, naopak dorazí Rezavá klec a Robert Köhler, čímž už jsme opravdu přesáhli hranice Vysočiny. Soňáci nám popřáli mnoho úspěchů a do komise snad dostaneme, o co jsem si napsal, ale mám obavu, že příští rok u nich zase budem začínat od začátku. Jó, holt jsou to jiné kruhy. Ivan Hlas byl velmi příjemný, snad se to nějak !!!neposere!!! a zachová nám přízeň. Jestli ani on nezabere, tak už teda nevím. Eště to logo kdyby se už jednou podařilo tak, jak bylo zamýšleno.

21.-23.5. Vysočinské osmitisícovky

11.-13.6. Setkání členů UNIJAZZu

2.-11.7. Krásné
T
J: T.č. to vypadá takto: Účast přislíbil otec Gunter Eckelbauer z Kroměříže, moc fajn človíček (asi s beatnickou minulostí, jak Honza naznačil, teď katolický kněz - z Rakouska) Bude tam od pondělí do čtvrtka, téma je kontemplace - duševní hygiena, předpokládám, že to bude velmi potichý program. Další rozjednaný človíček je M. Kitta - téma: o anatomii lidské destruktivity. Podrobnosti o programu sdělíme včas na pozvánkách, abyste věděli, do čeho jdete.
TL: Juch, už se těším, zdestruovat se duševní hygienou, to sem eště nezažil.

24.-26.7. Výlet na Horňácko
TJ: Juch, už se těším.
TL: IÁ.

20.- 22. 8. 0tevřeno - Jimramov 99

TJ: Juch, to se moc netěším, to zas bude moc práce.
TL: Aktuální stav je takovýto (Zuby nehty hrajou i v Trutnově, ale zatím nevědí kdy).

Pátek:
Janek Jirků (divadlo)
Jericho
Jan Sobotka
Českej chleba
Sváťa Karásek & PozdravpánbuTomáš Najbrt
Oboroh

Původní Bureš
Šántí

Sobota:
Pokušení sv. Antonína (?)
Rybolov (?)
Radúza (?)
Jožka Kútný (?)
Majerovy brzdové tabulky
Otcovy děti
Karel Vepřek
Šarközi
Pražský výběr (?)
Zuby nehty (?)
Lady I & The Bluesbirds- 123 min ...


Neděle:
Vocatus (evangelický kostel)
vycházka po Jimramově
Jožka Kútný (?) (na náměstí)

V sobotu od 9.00 vystoupí divadelní soubory ??? a členové divadelní dílny pod vedením J.Křenkové (?). V kině bude možné ve čtvrtek 19.8. od 18.00 a v sobotu od 9.30 shlédnout filmy Year of the Horse a ??, v neděli od 15:30 ??. Ve staré škole na náměstí bude probíhat výstava fotografií ?. Šplíchala, v budově kina pak retrospektivní výstava fotografií a dokumentů z předchozích ročníků festivalu, při její vernisáži ve čtvrtek 19.8. proběhne od 16:00 koncert Zdeňka Šorma & Štěpána Hájka. Souběžně s výstavou bude možné shlédnout filmy s ekologickou tématikou z archivu Ministerstva ŽP (?). Během festivalu bude možné zúčastnit se výtvarné a divadelní dílny, během pátku a v sobotu dopoledne také folk-bluesové kytarové dílny Jana Sobotky. Pro zájemce bude v pátek a v neděli odpoledne připravena vlastivědná vycházka po Jimramově a okolí s odborným výkladem p.Dobiáše.

Z HISTORIE VIDEOKLUBKU

Historie videoprojekcí nesahá příliš daleko. Zhruba asi do devadesátých let dvacátého století. Tehdy se v hlavě jednoho novoměstského inžinýra XY zrodil nápad rozšířit nejmenovaný klub (působící v Novém Městě a okolí) o několik dalších činností. Potíž však byla v tom, že tenkrát v onom nejmenovaném klubu působili pouze tři členové, kteří už sotva stíhali dosavadní činnosti klubu. Rozhodli se tedy přibrat do klubu nové lidi. Spojili se tehdy s novoměstskou mafií a podařilo se jim pochytat několik nešťastníků. Pod hrozbou "dožití zbytku života v ukrutném šílenství absurdity, uspěchanosti a lhostejnosti tehdejší společnosti" je donutili podepsat členství (vlastní krví) a zaplatit členský příspěvek. Ihned novým členům rozdali funkce, rozdělili si utržené peníze a zmizeli neznámo kam. (Tvrdí se, že se rozplynuli v slunečních paprscích. Dodnes prý poletují mezihvězdným prostorem, popostrkují členy klubu kupředu a nutí je do dalších a dalších činností.)

A tehdy v té neutěšené době se rozběhlo již zmíněné promítání videofilmů.

Totiž ....... ehm,ehm,........ chci říct........no........už se promítalo dvakrát.

10. 2. 99 jsme zhlídli rockovou operu TOMMY v podání skupiny THE WHO (všichni zúčastnění odcházeli se skleslými výrazy)

10. 3. 99 se promítal film LEKCE FAUST režiséra J. Švankmajera a krátký animovaný film MOŽNOSTI DIALOGU od téhož autora (vražedná kombinace - zúčastnění odcházeli ještě zachmuřenější než posledně)

S ohledem na zachování duševního zdraví všech účastníků videoprojekcí budou v nejbližší možné době promítnuty filmy OZVĚNY ŽENSKÉ DUŠE (dokument o Idě Kelarové) a ŽVAHLAV (parodie - černý anglický humor). Ale že budete z promítání odcházet s úsměvem na tváři vám nezaručuji.

Jiřina Makovská

Člověk - dialog, “Devět skal” 13.2.99 Pavel Jun

Pozn. red.: Tento text není nijak upravovaný pro tisk, sloužil pouze jako koncept!

M. BuberNejprve formálně, abyste věděli, co vás (při vaší případné trpělivosti) může čekat. 4 části: něco jako písňová forma ABAB: sloka, pak ale místo refrénu interludium, resp. improvizace (s kterou si musíme pomoci trochu vzájemně), druhá sloka, a opět vlastní improvizace. Jeden takt předehra. Nějaký citát nakonec. Vždycky vás včas upozorním, když bude přechod.

Téma bylo dialog, nezapomněl jsem na to. Ale chtěl bych vás přimět trochu se podívat zdálky.

(v jedné knize jsem četl, že dialog je něco jako komunikace, jako předávání myšlenek z jedné hlavy do druhé, a že to má své zásady, a vznikají různé ruchy atd.… a že si člověk musí dávat pozor, aby předal (dostal) svoje myšleny do hlavy druhého co nejpřesněji… No, snad jste nečekali, že si uděláme kurs o komunikaci, ve stylu pana Carnegie, Jak působit na lidi…. Není to nezajímavé téma, ale velmi druhotné, a s dialogem nesouvisí nijak podstatně.).

Takže začneme otázkou (která nám pomůže zachytit souvislost):

Co jsme to zač? Myslím lidé vůbec… Co nás dělá lidmi?

Určitě se tak ptáte někdy. Ve chvílích bezradnosti, nebo bolesti, nebo štěstí… Jak je tohle možné…?! Nebo když se díváte na druhé, jak se chovají, jak žijí.

(A co je dialog, a v čem je jeho možnost, a jak se děje, a co se při tom děje, a atd. to nám musí vyjít z toho. Aby nás ani na chvíli nenapadlo, že to je střídavý přenos neúplných informací.)

Připomenu vám dvě věci na tom, co umíme, prožíváme, jsme, je to fakt hrozně zajímavé. (Neberte to jako “postup” – takhle to v lidském životě je – na začátku to první, pak to druhé).

Takže první sloka. Jak to zpíval Šlitr? “Á, první sloka. Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu”. Že byla také parafráze (jeho vlastní): co já všechno dovedu…? To je přesně to, o čem bychom měli mluvit.

Co? Co člověk dovede?

Co to prozrazuje? Je mnoho druhů smíchu: cynický, veselý, komický, bláznivý, hořký, ironický… jaké ještě znáte? Smích u člověka – to ovšem není jen výraz spokojenosti.

Smích znamená – že se vám uvnitř (ať v dobrém nebo zlém), a třeba až navenek, až po tvář, až do očí vám to stoupne, něco zachvěje – z pocitu svobody – jakože: tohle není všechno, to nemusím brát docela vážně, tohle je … legrace.

Smích prozrazuje: člověk nebere sebe, svět docela vážně, jako “jedno jediné, všechno a celé”, má odstup od toho, co se děje, připouští samostatnost, svébytnost jiným, jiným možnostem také, ví, že vedle toho… je tu ještě to a taky to… A možná tuší: ještě je tu Úplně Jiné!! To je nejhlubší pramen dobrého smíchu. Docela Jiné…

Ve všech podobách smích prozrazuje, že si člověk umí vymýšlet, že dovede srovnávat různé situace, kombinovat je, že pro člověka má skutečnost, situace víc vrstev, tedy že člověk má odstup od toho, co kolem něj je (i od toho, co se s ním děje?).

Nechci vám zkazit náladu, ale leccos to prozrazuje? V souvislosti, do které se máme dostat hlavně to: V zásadě, že přiznává věcem (a lidem) okolo sebe samostatnost. Svébytnost. Trvání.

Porovnejte to. Zvíře také dokáže použít nějakou věc jako nástroj – třeba opice si vytáhne pomocí klacku něco z úzké díry… nebo dokáže pomocí kamene rozbít ořech. Ale pak ho odhodí a přestane pro ni existovat. Zvíře má okolí, s ním je spjaté svou “potřebou, pudem”, z něho jen jeho okamžitý zájem ho na něco upozorní, přes horizont nic…

To s člověkem to je jinak: Člověk najde klacek, který se mu hodí jako zbraň, a “povýší ho” na kyj. Tahá ho sebou na nebezpečné výpravy. Odloží si ho do kouta jeskyně, aby byl po ruce pro případ nezvané návštěvy (k uvítacímu ceremoniálu), při dlouhých večerech u táboráku ho na koleně vylepšuje (a pořád to je ten stejný kyj!). Když ho někde zapomene, mrzí ho to.

Člověk připisuje jednotlivým věcem, lidem svébytnost, samostatnost, trvání. A má od nich odstup.

Určitě se někdy díváte na oblohu, (to je jedno z nejhezčích podívání), jak po ní vítr unáší mraky. Jak připlouvají, jak vás nad hlavou míjejí, jak se ztrácejí. Ty mraky jsou, jako je vítr, co je žene, jako je obloha, na které jsou vidět. Naléhají na člověka, ztrácejí se, a trvají.)

Aktivně, jako když vojevůdce vysílá vojáky “do boje”, “na zteč” (skálopevného) hradu, který se tmí, černě vypíná před vámi, vysílat myšlenky, otázky, pojmy, pocity – směrem k problému, a ony se vám vrací, někdy vítězně, často poraženě, s nejrůznějšími informacemi a hodnoceními, tak je pošlete z druhé strany, v jiném šiku, ostřelujete cíl spoustou výstřelů, třeba některý prorazí…

Hodnotit může a musí a musí se rozhodovat. Sčítat, odčítat. Hodnotit. Ptát se. Zkoušet. A znovu a znovu rozhodovat.

Ke všemu ví, (dojde mu) že on sám je “vedle druhých”. I on sám je svébytný, “samostatný”. Vydělený, oddělený, chcete říci “cizinec”?

Končí první sloka. “Urdistanz”, říká Buber. Jeden pohyb v lidském životě: zaujímání odstupu. V kterém uznávám, přiznávám svébytnost, samostatnost jiným. I když se mi to nehodí, i když se mi to nelíbí, i když to nepotřebuji – je jiné druhé, to (nebo on) – taky mimo mě a můj zájem, často i mimo můj dosah. Má svou hodnotu, své trvání, … svou otázku, svou – bolest, radost, smysl by to mohlo, nebo snad i mělo mít…

Upozorňuji, že přecházíme plynule do interludia: úděs: i !!

I Já! I já jsem tak: osamostatněný, odsunutý, “cizinec”. I Já jsem takhle … mně se mohou smát, na mně ukázat, dívat se na mě, zhodnotit mě, vyzkoušet si mě. Vymezitelný. Vymezovaný. Jak se na mě dívají druzí?

A nejen to: I já sám na sebe se tak mohu a musím dívat. Odstup. Samostatnost.

Zkusme si dopřát trochu času na tohle, na Já, vědomí Já.

Jak se říkává a cítívá to “Já”?

(Nervózně, křečovitě, jako dítě v lavici křičí “já”, hrdě, nejistě)

Já – doplňujte, pište si:

Jsem tady. Všimni si mě. Mám to. Dokázal jsem to. Ti to dávám. “Jsem krásná a inteligentní bytost”, (učí říkat jedna psychologická hra pro zvýšení sebevědomí), Dej mi pokoj. Se tě nebojím. Se nedám. Nevím, co jsem zač. Sám! Ne on!

Je pro vás těžší, nebezpečnější pohled (odstup), který na vás vrhají ostatní, nebo ten váš vlastní?

Já jsem… - co, co jsem zač? Co byste řekli? Moje tělo. Moje minulost, moje rodina, moje práce … Intimní, nemusíte říkat. Jen kdybyste chtěli. Je to těžké říkat si to? Děláváte to často?

Kdybychom to zkusili říkat “jinak”: (jako děj víc) Já jsem – hodnotný, umím… mám právo být – kvůli čemu?

Myslíte, že když dokážete toho o sobě říci víc, že to “Já” je pevnější, bezpečnější, jistější, “uzavřenější”, …? Nebo když to má “lepší kvalitu”…

Nebo naopak je omezenější, víc vymezenější, větší odstup (z odstupu je víc vidět).

Nebo (když se to vysloví) je to horší, protože vyjde jen najevo – “co to vlastně je, co to je?!” Není to vždycky relativní, vlastně skoro nic…? Lepší něco než nic?)

Nenapadne nás při tom: já – jsem ještě něco jiného, než můj život…?

Zaujímáme odstup. Při tom přiznáváme samostatnost, trvání a svébytnost. Jak vám to celé připadá, celá ta situace?

Pokuste se o kusé hodnocení: Jak vám to připadá, situace odstupu – “strašná”. Nebo “dobrá”. Je tu kus místa mezi námi, umožňuje mi to odstup, totiž hodnocení, srovnání, urovnání… Vedle sebe, srovnány, srovnatelné, k posuzování (orientace!) nutící. Mohu být “věcný”.

Nebo strašná – kus místa, kus cesty vždycky, vzdálenost, a osamělost, a otázky, a riziko, a nebezpečí s cestou spojené…

Jde o to, jestli se díváme my na jiné, (to by šlo vydržet) nebo jiné na nás (což je horší, pod posuzujícím pohledem stát)? Ale ke všemu ještě ta zápletka s tím Já, s tím, že i sám od sebe mám odstup, … Dobrá nebo strašná? Šance nebo riziko?

Nevíte?

Nebo třeba nás napadne (!) – já jsem ještě něco jiného, než můj život? Nenapadlo vás to? Jsme připraveni pro cestu dál.

Jak to zpíval Šlitr? Á, druhá sloka… Představte si, představte si, co já všechno dovedu…

Bolest z toho že jsem cizinec. Ze svobody. Z vydělenosti. Že jsem odsunul jiné, a že jsem byl odsunut. (vina a stud). Že nemám jistotu ohledně hodnot. Že tuším možnosti za svými možnostmi. Že ve mně probouzejí touhu a ta mi vhání slzy do očí. Že vím o hranicích. Zklamání. Samota.

Když je ten odstup, svébytnost, samostatnost… Oblaka na nebi, hrad přede mnou, druhý vedle mě, když i já sám jsem tak – samostatný, svébytný. Vedle druhých, jiných. Já od nich mám odstup, oni, ony ode mne.

Kdy jsou ke mně, kdy jsou pro mě, kdy já bych mohl být pro ně…? Kdy jsou proti mně? Co mají proti mně?

Není samozřejmost v životě člověka. Zazní otázka po hodnotě (i mé) a smyslu. Možnost (o které vím, která se nabízí, vnucuje) ztráty, prohry, zbloudění, samoty… Z toho svíravý pocit (jako smích byl uvolňující), kterému říkáme strach.

Ten odstup – nemohu na něj zapomenout. Jaký je, a kde a jak ho překonám. To je to druhé. Odstup – a překonávání odstupu, vstupování do vztahu.

což také znamená: (jestli už pláč a strach prozrazoval, že s odstupem to “nekončí) vstupuje zpětně do vztahu k věcem. (a jiného, než jen “manipulativního”.)

Když si člověk jednou vytvořil sekyrku, pak ho jednou napadlo – do topůrka vyrýt něco, pár čar. Proč? Nedrží se to proto lépe. Nebo je to magie? Bude to účinnější zbraň? Nebo – to vyjadřuje vztah člověka k věci, nástroji. Nejen – je to věc, samostatná, svébytná, trvající, ale já k ní zaujímám vztah. Jak ho dát jednoduše najevo než těmi několika čarami?

Z jiné stránky stejné: člověk si dovede hrát.

Nejen děti! Hra prozrazuje to stejné, co všechno dosud: odstup od toho, co je, je v tom tvořivost, stanovení si vlastních pravidel, ale také vstupování do vztahu k…, aktivní, manipulativní, ale i tvořivé, (to bylo už v práci také, že?, však říkám: není jedno od druhého docela oddělitelné, je to jedna a druhá strana stejné věci) vytvoření téměř nového světa,

vstoupit do vztahu, v kterém se “ten druhý, to druhé” obrací ke mně s otázkou a já odpovídám – já sebe měním, ve svém jednání, rozhodování, v svém odstupu ztrácím svrchovanost, nemanipuluji už jako věcí, netvořím z něj něco (není to jen “materiál” jako v umění), nechám si dát otázku a odpovím. Ve vědomí, že jde – o hodně, … (ovšem může být práce odpovědná, a umění odpovědné).

Tady se dostáváme k největšímu tajemství.

Jsou chvíle, vztahy, kdy už nedokážete rozdělit já – Ty, moje – tvoje, je to jako jedno tělo, to je nejen tvoje otázka, a moje odpověď, není potřeba už tu otázku dávat, já ji vnímám, já ji vidím, jako svou ji mám… (“vidět tvář”, Lévinas, Buber zase mluví o “reálné fantazii”, v kterou si zpřítomňuji druhého. “Zakouším zkušenost vlastní jemu jako právě tomuto jemu. Svou ontologickou dokonalost to dostává, když se ten druhý ví mnou ve svém Selbst zpřítomněn a toto vědění indukuje proces jeho nejniternějšího Selbstwerdens. Nejniternější růst Selbst se neděje, jak se dnes myslívá, ze vztahu člověka k sobě samému, ale z toho mezi jedním a druhým, mezi lidmi, tedy hlavně z vzájemnosti zpřítomnění – ze zpřítomnění jiného Selbst a vědění o tom zpřítomnění druhým – v vzájemnosti přijetí, přitakání a potvrzení”).

A přitom člověk nepohlcuje druhého, nezmocňuje se ho, nechává má plnou samostatnost a svébytnost!! To je to Tajemství (lásky a skutečného štěstí, které i bolest zahrnuje).

Ta samozřejmost, o které jsme mluvili v souvislosti se strachem, že není – se obnovuje.

To je asi o tom, že “to s láskou” člověk nezapomene, nějak se mu to “uhnízdí v srdci”, v mysli, stane se to jeho životní východisko – že v tom odstupu a vstupování do vztahu není sám, že je “milován”, že mu je v zásadě tak “rozuměno”, tak – “nablízko”, a ono to nezničuje, nepálí, neděsí. Proto má odvahu k tomu. K lásce, zpřítomnění se druhému. Kde není místo pro důvody, srovnání, definice, podmínky…

(Ž 139. Možná jsme měli začít tím…)

Končí druhá sloka.

Improvizační interludium II Ty.

V prvním interludiu (po “odstoupení”) jsme prožívali Já, nyní (v protipohybu) – Ty. Já se říká nejistě. Jak se vám říká Ty? Taky nejistě?

Co vás vede říkat Ty, a jaké k tomu mohou být motivy? Jaký “tón” může mít Ty?

Ty – (co byste za to mohli doplnit?)

Uhni. Pojď mi naproti. Líbíš se mi. Působíš mi radost. Nechci tě. Jsi pěkný chudák. Ne jen já už, ne jen já samotný. Chci tě (mít nablízku). Mám tě rád. Jsi mi důležitý. Vidím tvou tvář… (Jsem rád, že zase vidím tvoji tvář, Lavický, Jericho).

Ty se dá říci tak, že zmizí v tu chvíli všechno okolo. Tváří v tvář jsme si, tak blízko, že ostatní se ztrácí.

A pak – kdo umí říci Ty, umí říci i Já. Nezatěžuje se “obsahy”, hodnocením, odstup se ztrácí, je víc sám se sebou zajedno.

Buber v Já a Ty vykládá Ty jako prvotní. Já se vytváří jako stálý moment v střídání aktuality a latence Ty. 1

Já, vědomí sebe, pak se objevuje druhotně – když Ty ustupuje do pozadí. Já zůstávám. A až pak ono… věci, nahlížené z odstupu.

Jestli jste měli pocit (a míváte v životě), jak je člověk sebou (tím Já) zatížen, obtížen, zatěžkán, spoután, v sobě, tak to – nemusí být pravda. Může se stát – něco, jako “převážení”, (odtížení, rozložení tíhy), tak by to nazval ten, kdo to prožívá. Lévinas mluví o dyssymetrii mezi Já a Ty.

To je “dialogická existence”, kterou je člověk. Dvojí pohyb. Odstup a vztah. Cesta “mezi”. Potkání… Posuny těžiště.

Jsou jiné pohledy na člověka. “Stará ontologie” : bytí chce setrvat samo v sobě. Např.: darwinistický, naturalistický. Člověk je “zvíře”, vybojovat si chce své místo, trvání, život je “boj o přežití”. Zní to “pěkně”. Nicméně – několik zásadních věcí zůstává nevysvětleno, nezapadne do sebe. (smysl, naděje, naplnění, bezpečí a jistota, samota jako ne-možnost, nemožnost “mít, ukázat dost”.)

Lidská situace je dialogická. Dvojí smysl. Vzájemnost. Dvojí pohyb.

Distance a zaujímání vztahu. (jako při cestách, při překonávání vzdálenosti)

Dialogické biblické texty.

Gen 1,27-28, Ž 139, Iz 6

Shrnutí: 1.sloka – odstup, interludium – Já, 2.sloka – vstup do vztahu, interludium – Ty.

Rizikovost a šance cítíte?

Jaké jsou možnosti “zkratů” dialogické situace. Jaká jsou nebezpečí, rizika, na těch cestách “mezi”?

A šance?

Fakt si to přestavte, jako “život na cestách”.

Jaká jsou nebezpečí, rizika?

Co nás vede k tomu udržet bezpečné vzdálenosti?

Otázka: ty vzdálenosti – jak mají být velké?

To je nezměřitelná věc, není pro to míra. Jde o to, aby bylo co nejvíc bezpečí. Toho se účastnit.

Jaké může být to “navazování vztahu”. Překonávání toho odstupu?


Zdrojem úplnější poznání než pračlověk je nám dítě.

Zde se objasňuje, že duchovní skutečnost základních slov povstává ze skutečnosti přírodní: duchovní skutečnost základního slova Já_Ty z přírodního sepětí, duchovní skutečnost základního slova Já-Ono z přírodní oddělenosti.

Život dítěte před narozením je čistým přírodním sepětím, vzájemným tělesným působením,prouděním od jednoho k druhému. Životní horizont vznikající bytosti je jedinečně zakreslen, ale i nezakreslen do životního horizontu bytosti, která ji v sobě nosí. Protože ona nespočívá jen v lůně lidské matky. Toto sepětí má kosmickou povahu. … Ne ve smyslu návratu, ale že život, který se prolomil k duchu, touží po kosmickém sepětí se svým pravým Ty.

Každá vznikající lidská bytost spočívá, stejně tak jako všechny vznikající bytosti, v lůně velké matky: nerozděleného prasvěta, který je dříve než vymezené tvary. I od této matky se oddělujeme a vstupujeme v osobní život, přibližujíce se k ní jen v temných hodinách, kdy z něho vyklouzáváme (to se děje zdravému člověku noc co noc). Ono oddělení ale nenastává náhle a katastrofálně jako oddělení od tělesné matky, dítěti je poskytnuta lhůta, aby mohlo vyměnit přírodní sepětí se světem, které postupně ztrácí, za sepětí duchovní, tj. za vztah. Opustilo planoucí temnotu chaosu a vstoupilo do chladného světa stvoření. Ale musí si je teprve vydobýt, učinit skutečností, musí si svůj svět vyzřít, vyposlouchat, vyhmatat, vytvořit.

Původnost snahy navázat vztah se ukazuje už na nejranějším stupni. Dříve než může dítě vnímat cokoli jednotlivého, upírá bojácný pohled do nejasného prostoru k něčemu neurčitému; a ve chvílích, když si zřejmě nežádá potravy, črtají jeho ručky měkce do prázdného vzduchu a pátrají a sahají, podle všeho zdání bezúčelně po čemsi neurčitém. Tyto pohyby najdou v huňatém medvídkovi svůj smysluplný a určitý tvar a uvědomí si láskyplně a nezapomenutelně celistvé tělo. V žádném z obou případů nejde o zkušenost předmětu, ale o styk dítěte s protějškem, který – ovšemže jen ve “fantazii” – žije a působí. (Tato “fantazie” ale není “oživováním vesmíru”, ale jen pudem činit ze všeho “Ty”, zakládat vztah ke všemu – pudem, který z vlastního bohatství dosazuje živoucí působení tam, kde se setkává ne s živým a působícím protějškem, ale s pouhým jeho obrazem a symbolem). Malé nečleněné zvuky zaznívají stále vytrvale do prázdna, ale jednoho dne se stanou rozhovorem. S čím? Snad jen s klokotajícím čajovým kotlíkem, ale přece jen rozhovorem. Mnohý pohyb, který se nazývá reflexem, je pevnou zednickou lžící při výstavbě osobního světa. Není to tak, že by dítě nejdříve vnímalo nějaký předmět a pak k němu vstupovalo ve vztah. Tím prvním je snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení “ty”, zatímco věc, stejně tak jako já, je pozdní výtvor vzešlý z rozštěpení prazážitků, z rozluky partnerů, kteří byli spolu spjati. Na počátku je vztah: jakožto kategorie podstatného bytí, jakožto připravená uchopovací forma duševní model, je to apriorita vztahu, je to vrozené Ty. Vrozené Ty se uskutečňuje v prožívaných vztazích k tomu, s čím se dítě setkává.

V pudu navázat styk (nejdříve taktilní, později optickým “dotykem” s druhou bytostí) nabývá vrozené Ty brzy své plné síly, takže tento pud směřuje zjevněji a zjevněji k vzájemnosti, k “něžnosti”. Ale i pud tvořivý, který se objevuje později (tj. pud vytvářet věci syntetickým, nebo kde to není možné analytickým způsobem) je tímto vrozeným Ty určován, takže dochází k “personifikaci” toho, co bylo zhotoveno, k “rozhovoru”. Vývoje duše v dítěti souvisí nerozlučně s vývojem touhy po “Zy”, s jejímž uspokojením a zklamáním, s hrou jeho pokusů a s jeho tragicky vážnou bezradností. K pravému pochopení těchto jevů se dostaneme jen když budeme mít na paměti jejich kosmicko-metakosmický původ: opouštění nerozděleného prasvěta, který je dříve než vymezené tvary. Z tohoto prasvěta vystoupila zcela jasně jen tělesné individuum, které se narodilo do světa, ne dosud osobní aktualizovaná bytost, která se z něho může vymanit jen postupně, a to tím, že bude vstupovat do vztahů.

2Setkávání s člověkem je jiného řádu, než setkávání s věcmi. Druhý není zde přede mnou, není přítomen pro mne jen proto, že já ho “myslím”, že je mnou odhalován a vnímán – nebo, že se mi podařilo vymyslet složité teorie, které mi potvrzují jeho svébytnou skutečnou a jistou existenci. Druhý se doslova prolamuje a vpadá do prostoru mé osobní existence, do mého “já”, ohlašuje a prosazuje se sám od sebe a sám sebou jako skutečně “druhý”, to je jako bytosti, která není konstituována mým aktivním myšlením, které proto nezapadá do žádné racionálně homogenní “totality”. Jinakost toho druhého je nepřevoditelná, původní, sebe sama prosazující. Není v mé moci ji nerozpoznat a neuznat její přítomnosti. “Absolutní zkušenost není odhalování, ale zjevení”, manifestace druhé privilegovaná sama sebou, manifestace tváře, která přesahuje formu. Tvář je živá přítomnost, je výraz”. Manifestace v sobě a o sobě, spočívá v tom, že druhý vyslovuje sám sebe do nás a pro nás – to je: ve svém vyjádření, vyjevování svého nejhlubšího jádra nezávislé na stanovisku, které já zaujímám vůči němu. Proti podmínkám zviditelňování věcí a předmětů, bytí “toho druhého”, se nezviditelňuje a neukazuje ve světle někoho nebo něčeho jiného, ale stojí před námi samo ve svém vlastním světle a svou vlastní zjevností, která ho ohlašuje a zpřítomňuje, kterou on sám přichází a vchází na území naší existence. Epifanie tváře znamená bezprostřední přítomnost druhého jako druhého. Nahota tváře je konkrétním symbolem této bezprostřední přítomnosti druhého. Nahotou své tváře vstupuje druhý do naší osobní existence, prolamuje její individualistické hradby, rozevírá nás k tomu, kdo nás přesahuje. Činí tak mocí a silou svého sebebytí. Ruší tím zcela radikálně moderní sen a moderní pokušení redukovat druhého na funkci v neosobních imanentních strukturách anonymního celku.

Lévinas: v jednom rozhovoru:
Přistupovat k člověku jako ke tváři znamená oslovovat ho jako tvář a hned rozumět řeči tváře. Tvář je to, co mluví dřív, je to výraz ještě než přijdou slova. Vnímám tvář druhého jako nahotu, jako jistou obnaženost, jako ubohost, jako bezbrannost, jako vystavenost smrti. …

Vidět druhého znamená vidět jeho smrtelnost jako takovou (pokud se hodí “vidět”). Tvář druhého znamená volání po mně, zavolání! Nesmím ho nechat zemřít o samotě. Nesmím ho zabít. Je tu nějaký příkaz a zákaz. …

Ve tváři se mi dává ten moment, v němž mne napadá Bůh…. Smrt druhého se mne týká víc než moje vlastní….

Příkaz a zákaz jsou “prameny odpovědnosti”! Mám odpovědnost za to, co není v mé moci, to je ono. Co není věcí mé svobody. Jsem druhému vydán… ještě dřív, než sám sobě…

Jsem. Mluvím o lidství, ,které ve mně proráží… o tom etickém, co se v mně ohlašuje. Nedělám si iluze o tom, co je obyčejné a každodenní.

Takže člověk nemá svobodu volby, je zasazen do pra-situace, kterou si nezvolil – a to je situace, že jsem za druhého odpovědný.

Nelze ovšem říkat, že to znamená nějaké otroctví. Je to prvorozenství.

Otroctví je pasivita, trápení, zatracení. Proti tomu platí, že jsem-li odpovědný za druhého, ukazuje se mi to jak dobro. Místo dobrého leží v odpovědnost za druhého, jakkoli tomu moje svoboda nepředchází, ale následuje za tím.

To také znamená, že ta situace, které říkáte být rukojmím za druhého, je situace vyvolení a možnosti k dobrotě.

Ano, prvorozenstvím. Každý je prvorozený. Každé já je v tomto smyslu prvorozené.

I Sartre se pokoušel uchopit vztah k druhému. V čem se vaše myšlenka liší od jeho?

Pohled druhého, ten mne u Sartra vždy posuzuje a odsuzuje. S. vychází z jisté negativity, která mezi mnou a druhým vždy panuje. To je založeno v staré ontologii bytí-pro-sebe a bytí-o-sobě. Tradiční myšlenka filosofie byla, že bytí…, že jsoucí chce trvat ve svém bytí – a že se tedy brání každému narušení. Ale já tuším v ontologii, jakýsi průlom lidského.

To všechno popisuje bytí rukojmím. A být rukojmím je možná tvrdé označení pro lásku.

Při spatření tváře druhého, dospívají “přirozené věci” k novému způsobu bytí. Tvář druhého znamená, že jsem sám pro sebe zpochybněn.

Přichází něco jiného. Ustupuji vůči druhému.


Je člověk (pře)vychovatelný? (6.3.1999) B. Pivoňka

Poz. red. Koncept přednášky v DPS

1. Objasnění tématu: základní otázka: lze působit na člověka tak, aby se změnil žádoucím směrem? Lze člověka vychovat? A: lze očekávat, že výchovné působení bude úspěšné, i když již prošel určitým (většinou neblahým) výchovným procesem?

2. Věříme, že výchova má svůj smysl (jinak bychom nemohli chtít vychovávat ani své děti). Problémy však velké, u dětí (úsilí rodičů, přesto často fiasko!), zvlášť u dospělých.

3. Důvody výchovných nezdarů: na člověka působí více vlivů:

- cílené působení vychovatelů

- vliv prostředí

- genetické dědictví

Diskuse o poměru těchto vlivů (nesnadná adaptace adoptovaných dětí, překrytí vlivu vychovatelů tlakem prostředí, nedůslednost u vychovatelů –rozpor slovo x čin)

4. Převýchova složitější: jde o záměnu vžitých struktur, modifikaci návyků; to je tím těžší, čím delší je časové působení původního výchovného modelu.

5. Aby člověk změnil své (navyklé) způsoby chování, je třeba:

- prožít krizi dosavadního systému (zklamání z konzumu, zklamání v lásce, prázdnota života ze dne na den)

- mít dostatečně silný motiv (změnit se “pro někoho”, zjistit, že nemůže dosáhnout kýženého cíle stávajícím způsobem života – zaměstnání = peníze)

- poznat nové hodnoty tvořící smysl života – cíl (náboženství, obrácení).

- objevit dostatečně nosný příklad a rezonovat s ním (chybí životní vzory!)

6. Co je již jasné:

- nelze druhého změnit pouhým direktivním uplatněním (sebelepších) výchovných metod;

- nelze jej diskreditovat a snížit na objekt působení těch “moudrých”;

- bez osobního subjektivního rozhodnutí dotyčného nelze dosáhnout znatelných výsledků.

To byla chyba filosofie komunistického utváření společenského života. Výchova i převýchova byly “nařízeny”, stanoveny zákonem. Příklad: vězeňský systém se nazýval “Sbor nápravné výchovy” – byl manipulativní soustavou drilu a donucovacích prostředků a nevedl k převýchově o nic víc, než současný vězeňský systém. Pravda je ovšem, že viditelná tvář tohoto systému byla pozitivnější, protože ona setrvačnost ve zlém byla latentní, ze strachu uchovávaná pod povrchem.

7. Právě tak ovšem platí, že ani dnešní systém, zakládající pozitivisticky na myšlence osvícenství, že člověk je v podstatě dobrým stvořením a že ke změně dospěje sám bez vnějších stimulů, je ve svém důsledku neúčinný. Prvotní euforická popřevratová idea obrazu člověka, který sám sebe vede k dobrému naprosto zkrachovala. Člověk spíš páchá násilí na druhém, než aby je páchal sám na sobě. Raději něco ukradne, než by vydával vlastní energii. Vždycky najde nějakou skulinku, kudy lze proklouznout – a je v tomto smýšlení utvrzován hbitě medializovanými příběhy těch, kteří v bílém límečku vytunelovali všechno, co vytunelovat lze, své svědomí především.

8. Otázka: co činit směrem k úsilí ovlivnit člověka pozitivním směrem?

nepropadat extrémním náladám:

- ani přílišné (dnes časté) skepsi (veškeré dobré úsilí je na nic, každý je zneužije, je to horší než to bývalo)

- ani přílišné euforii (stačí vytáhnout bibli, vydat svědectví, pomodlit se, něco pěkného a ducha povznášejícího přečíst z literatury- a vše se změní) časté nebezpečí zapálených sociálně laděných pracovníků

- uvědomit si, že indoktrinace (nauka, učení) nikdy neměnila člověka z podstaty a že tím spíš je dnes neúčinná

- spíš působí příklad a zřejmá důvěra, že se dotyčný může rozhodnout správně

- nelpět na výsledku výchovné (sociální, charitativní) činnosti (častý znak namyšlenosti, že jen já mám ten správný recept a druzí jsou žabaři)

- opustit maximalistické požadavky: buď všechno nebo nic

- mít trpělivost a pochopení pro dílčí výsledky; změny musí v člověku samotném “uzrát”, musí k nim dojít sám

- být tolerantní k osobnosti klientů, respektovat jejich identitu

- netáhnout do boje za prosazení své myšlenky a svého názoru; prvotní je podaná pomocná ruka těm, kteří jsou v nouzi, nikoliv násilné pokoření do mně žádoucího obrazu (“Prohlášení” pracovníků VDP)

- být kontinuálně nablízku lidem v krizi (nejen vychrlit na ně své “naděje” i požadavky a nechat je jejich zmatkům)

- nechat je poznat, že vše neděláme pro svůj prospěch nebo svou pověst, ale že je máme svým způsobem rádi (!!!)

- nehrát roli neomylných, nýbrž vtáhnout je i do svých osobních rozhodování (x “nedotknutelnost” terapeutů)

- vést klienty k vědomí, že mohou být někomu prospěšní, že tu k něčemu jsou (vánoční akce švédských vězňů)

- umět povědět “děj se vůle Páně”, když se všechno úsilí propadne do neúspěchu.

- umět naslouchat, než začneme mluvit

9. Nebezpečí na cestě k pozitivní výchově:

- invazivní a destruktivní myšlenkové směry:

- fašizující hnutí (skinhaeds)

- destruktivní sekty (satanismus)

- nové náboženské směry (scientologie, New age)

(pracují metodou brain washingu: jednoduše se vytěsní vlastní rozhodování člověka, člověk se nekompromisně podřídí “vůdci”, “proroku”, “držiteli pravdy”)

- současný myšlenkový marasmus (není jasné, jaká pravidla platí)

- determinismus (vše je předem dáno, nemohu se vzepřít osudu

11. Přesto věřím, že dobrý příklad a úsilí k výchově pozitivním směrem mají naději: věřím, t.j. je to předmětem mé víry, že nepůsobím na svou vlastní pěst, že mám poslání a že i tam, kde se nic neděje, má takové snažení smysl. Věřím též, že ovoce takové práce roste nikoliv pouze z úsilí jednotlivých pracovníků, ale že lidi “zastavuje, obrací a mění” ten, kdo nás, lidi příslovečně tvrdého srdce, s láskou vychovává a vede.

Martin Fendrych, Dělají z nás media blbce? (ohlas)

Takový byl název besedy, kterou ve čtvrtek 15. dubna tohoto roku zorganizoval Klub Sluníčko-UNIJAZZ v novoměstském Domě s pečovatelskou službou. Hostem večera byl Martin Fendrych, dříve náměstek ministra vnitra a nyní novinář.

Nutno konstatovat, že otázka pozvanému hostu naprosto "seděla". Těžko najít někoho vhodnějšího pro vedení diskuse na podobné téma než člověka, který je jakýmsi živým průnikem (dříve) vysokého politika, (nyní) novináře a navíc současně ví něco o práci policie (o jejíž kvalitě média také často píší).

Začátek besedy v útulném prostředí posluchači skoro zaplněné jídelny penzionu byl poznamenán silným napětím spojeným s očekáváním, jak se beseda vyvine. Zde si dovolím zaznamenat svou osobní původní představu: M. Fendrycha jsem si představovala podle jeho dřívějších vystoupení v televizi jako silně ctižádostivého, sebejistého a cílevědomého mladého muže, jistě svérázného a s osobitými názory, trochu pozéra. Podle mé představy přijel sem na Vysočinu na tuto besedu s velkým osobním sebezapřením, za účelem udělat si trochu reklamu a z výšin své moudrosti, široké informovanosti (samozřejmě větší než mají příchozí posluchači), svých politických zkušeností a snad i intelektualismu poučit své posluchače, jak se má správně dělat politika a jak se mají chovat média.

Skutečnost však byla jiná. M. Fendrych se velmi metodicky chopil otázky v titulu besedy a definoval média (dnes tisk, televize a Internet) a nato se začal zabývat otázkou, co to vlastně znamená, "dělat z někoho blbce". To pak vysvětlil na nedávno vyšlém polemickém článku filozofa Václava Bělohradského o konfliktu v Jugoslávii. Upozornil, že filozof jako V. Bělohradský je zvyklý vést debatu, umí prodat to, co ví, říct to tak, aby to zaujalo. Proto jeho články noviny otiskují. Jeho články vzbuzují polemiku, a to médiím vyhovuje. Fendrych však upozornil, ve kterých věcech konkrétně v tomto článku Bělohradský čtenáře balamutí. Fendrych tak hned od začátku navodil velmi polemickou atmosféru diskuse na vysoké úrovni jak intelektuální, tak na vysoké úrovni politické informovanosti. Ukázalo se, že je to člověk velmi inteligentní, s obrovským politickým přehledem (jaký se ostatně u redaktora Respektu dá předpokládat), který chce dělat žurnalistiku na té nejvyšší možné profesionální a intelektuální úrovni. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo, že k účastníkům besedy přistupoval jako k partnerům naprosto sobě rovným a také s absolutní tolerancí k jejich názoru, i když sám měl na věc názor jiný.

Myslím, že nemá smysl vyjmenovávat zde všechny otázky, o kterých se na besedě hovořilo. Zmínila bych jen některé z Fendrychových názorů, které zde zazněly:

Média by měla srozumitelně vyjádřit oficiální informace a na druhé straně by měla vnímat náladu a pocity občanů. Novinář by však měl vždy zjiš´tovat příčinu, podstatu různých názorů, diskusí a pocitů, které ve společnosti jsou, a umět vyvolávat otázky.

Je-li někdo svobodným občanem, nemá problém být novinářem. Média zde nejsou od toho, aby vytvářela názory politiků. Politik sám by neměl jen číst noviny, ale měl by také být mezi lidmi. Média ovšem chtějí ovlivňovat, a to politiky i veřejnost. Diskuse se dotkla i otázky novinářské etiky: Fendrych přiznal, že někdy novinář "dělá z lidí blbce" úmyslně, někdy však také neúmyslně. Pokud byla v novinách sdělena omylem nepravdivá nebo nepřesná informace, měly by se noviny později omluvit. Další dotaz na problém novinářské etiky: pracovník úřadu řekl televizi fakta o nějakém problému a uvedl jak svůj názor, tak - kvůli objektivitě - i protinázor. Televize pak záznam zkrátila a uvedla pouze tento protinázor. - Fendrych souhlasil, že se takové věci stávají, a upozornil, že diváci si na takovéto jevy mohou stěžovat u Rady pro televizní vysílání. Na otázku, co si myslí o novinářích, kteří se snaží dostat do politiky nebo naopak (tedy politicích,

kteří se stanou novináři, odpověděl M. Fendrych,že v tom nevidí problém, pokud někdo nedělá obě tyto profese současně. Řeč byla také o zásahu policie při nedávné pražské Global Street Party. Zajímavá byla otázka, proč nemá žádný vliv na volební preference určité strany, když některý její člen udělá něco, co není v pořádku. Chyba je podle M. Fendrycha především v tom, že si pak tato strana sama v této věci neudělá pořádek. Volič nemá v našem volebním spektru příliš na výběr, a proto ho (mimo dalších důvodů) takováto záležitost zásadně neovlivní.

Diskuse byla velmi otevřená, měla vysokou úroveň a rychlý spád. M. Fendrych se ukázal být člověkem pohotovým a velmi inteligentním a přitom skromným. Vždy se snažil dobrat podstaty daného problému, ukázat možné způsoby řešení dané věci, které však druhým nevnucoval. Mohu říci, že osobně jsem na besedě prožila příjemné osvěžení ze setkání s člověkem inteligentním, který otevřeně říká svoje názory, odpovídá přímo bez vykrucování, odvádění pozornosti na jiné téma nebo mlžení problému či slovního napadání dotazujícího se, jak je známe od našich politiků. Který se naopak snaží jít do centra problému, ten uchopit co možná objektivně v jeho podstatě, najít příčinu problému, představit si ideální stav a pokusit se najít možné cesty, jak k němu dospět. Pak je ochoten i nést svou kůži na trh, stát za svými názory a vyrovnat se i s nepříjemnostmi, které mu takový postoj může přinést. Právě v tomhle má povahu dobrodruha, spojenou s odpovědností (jistě nezvyklá kombinace). Přitom necítí potřebu vyvyšovat se nad druhé a zcela respektuje jejich názor. Příjemným překvapením byla také dobrá informovanost a orientovanost v politice ze strany posluchačů.

Těším se na další podobné akce Klubu Sluníčko.

Eva Chmelařová

Dylan v Linci aneb cesta tam a zase zpátky

B. Dylan (7kB)Váhal jsem, těžce jsem váhal, ale jak říká Honza Sobotka, starý pán už by taky mohl mít toho kodrcání po světě dost a definitivně to zabalit, takže jsem šáhl na rodinné devizové rezervy. Do Třebíče, místa srazu , jsem dorazil přesně v nejzazší chvíli domluveného odjezdu, odstavil auto v zákazu zastavení, ale než stačili dorazit opodál botičkující černooděnci, už na mě mával Leoš Penčák, takže stačilo jen přeparkovat a přisednout k jeho dívce Lence a k Martinovi Zušťákovi, jehož laskavostí a vozem jsme se dopravovali, a už jsme razili směr Horní Rakousy. Sluníčko peklo a začal jsem litovat, že jsem nezvolil jižnější odění. V Budějicích před nádražím jsme vyzvedli Honzu Sobotku a krajem s nejvyšším výskytem stopařek a trpaslíků na kilometr silnice (člověk už si chvílema připadal jak v masně) se blížili ku hranicím, které by již neměly rozdělovat. Na první pohled se mnohé rozdíly setřely, ale zvláště při návratu člověku padnou do očí mnohá špecifíka naší dark side of the world (a zdaleka se to netýká jen početnosti stopařek a erotických bufetů). Úderem páté hodiny jsme byli v Linci, přejeli Dunaj, projeli tunelem a prokličkovali k městské sportovní hale. Na ní povlávaly zbytky plakátů, první, které jsme zahlédli. Na parkovišti pár aut, jen vzadu přistavené kamiony naznačovaly, co se tu má dít za tři hodiny. U zamčeného vchodu a pustých pokladen postával a posedával hrozen lidí, otázka č. 1: budou lístky? Nejsme jediní, kdo se takto – i česky – ptá, ale jak později zjišťujeme, většina čekajících už vstupenky má a chce jen urvat co nejvýhodnější místo. Zevnitř se začínají ozývat zvuky zkoušející kapely a Honza zjišťuje, že vyprodáno snad není a zbytek lístků by měl být k mání hodinu před začátkem. Obloha temní a hard rain´s begining to fall, přestávám litovat, že jsem nezvolil jižnější odění. Ozývá se vzdálené hřmění a tak hledáme shelter from the storm ve vstupních prostorách haly, kterou už konečně otevřeli. Pořadatelé jsou prudiči jako (s vyjímkou Daňkovic) všude na světě, takže nás coby nemajitele vstupenek vykážou opět ven. Objevují se cedulky Suche karten a nervozita narůstá, nekodrcali jsme se nakonec nadarmo? Martinovi se daří od někoho odkoupit přebytečný lístek a mizí vevnitř, takže jsme navíc bez řidiče. Ve čtvrt na sedm se v kasách rozsvítí a skupinou lidí zvící již téměř davu to zahučí. O půl se otevře okénko, ale ouha – lístky prodávají jen proti objednávkovým listům. Nakonec však přece jen dojde i na nás. Skrzevá ochranku se dereme dovnitř a už stojíme tváří v tvář prázdné hale. Plocha je zaplněna pospojovanými židlemi, honem tam, pátou řadu, na dosah od pódia, to bych tedy opravdu nečekal. Naše obavy z vyprodanosti se mění v nejistotu, zda prostor nezůstane nezaplněn a tato skutečnost se neodrazí na mistrově náladě, potažmo na úrovni koncertu. Obhlídka pódia s vyrovnanými řadami kytar a dalších nástrojů přitom slibuje delikátní zážitky. Dvacet minut před osmou začínají dovnitř proudit davy a ve chvíli plánovaného začátku už je plný dům. Z repráků jemně ševelí klavírní klasika, sporadicky se ozývá potlesk. První zvonění. Tak to už se asi Bobeš chystá v hotelu k odchodu, říkáme si. Při třetím zvonění atmosféra houstne, bušení rukou protínají výkřiky, jestlipak neuvázl v dopravní zácpě? Akademická čtvrthodinka se protahuje na dvojnásobek, ale úderem půl deváté světla hasnou a za blikání stroboskopů vchází sám velký Robert se svým doprovodem. Nechá si podat španělku, beze slova hrábne do strun a už to mastí. První kousek nikdo nezná, marně se po koncertě dohadujeme, co to mohlo být. Kapela šlape jak ty holky z pohraničí, kontrabas, mandolína, kotlíkáři by mohli být nadšení, i bubeník je zatím velmi decentní. Po sloce či dvou následuje vždy mezihra a Dylan se pouští do něčeho na způsob sólování, případně odpovídaček s kytaristou s vizáží Sama Houstona Andrewa III. z obalu Cheap Thrills. Je vidět, že ho hraní na kytaru evidentně baví. A vůbec se zdá být v neskutečné pohodě – občas náznaky kytaristických póz, sem tam i něco podobného úsměvu probleskne. Pravda, když na něj po první písničce zamířil bodový reflektor, vedle Mexikem šmrcnutého basisty je opravdu za bledou tvář a potkat ho někde v bufetu, nechám mu nedojezený párek i zbytek piva, ale každým tónem mládne, koulí očima, šklebí se a hlavně zpívá. Opravdu, některé reklamní slogany nelžou, nikdo nezpívá jako Dylan a dylanovky už vůbec ne. A jeho věrní mu všechno sežerou, dává si opravdu záležet, aby se v těch několika notoricky profláknutých kouscích ani náznakem nepřiblížil původním všeobecně známým melodiím nebo typickému frázování, ještě tak druhé hlasy doprovázečů dají někdy vzpomenout na staré dobré časy, co se neustále mění. Foukačky se dočkáme jen na začátku, ale jinak nemá koncert chybu. Všechno z první ruky jako někde v Malostranské besedě, vyloženě klubové prostředí, když si člověk odmyslí těch pět tisíc lidí za zády. Zhruba po hodině nastává na chvíli tma, nabíhají mechanici jako v depu Grand Prix, jen místo gum se mění nástroje. Spotřeba elektřiny v Linci o něco stoupá a už se hrnou novinky z Time Out Of Mind střídané coververzemi klasických dylanovek, poznatelných jen podle textu a některých vyhrávek. Co všechno zaznělo si úplně dopodrobna nevybavím, kupte si Rock & Pop, Honza si dělal poznámky. Zvuk postupně sílí, tohle by už asi kamarádi táborových ohňů nestrávili, rozpalujou to místy až do běla a když jsou všichni nejvíc rozpumpovaní – odchod ze scény. To přece nemůže být konec! A taky že není, ale trvá to hodnou chvíli, než technici doladí nástroje. Hala burácí a pánové se vrací, aby zahudlali vo tej dálnici, co na ní všichni dříve nebo později skončíme. Ale oni ještě nekončí, prkna vymění za lubovky a už nás unáší vítr do krajin odpovědí. Když hrávali Stouni Not Fade Away, dumlal jsem ještě Sunar z flašky, ale těžko to mohl být větší nářez, než závěrečný přídavek. A to už je opravdu konec. Tleskání, pískání, řev – nic nepomáhá. Světla se rozsvěcejí, z reproduktorů se ozývá klavírní kalsika a kruh se uzavírá. Je půl jedenácté a spadla klec. Málokdy je vidět pohromadě tolik spokojených lidí. Leoš ještě cestou k autu pořídí triko s mistrovou podobiznou za třetinu toho, co za něj chtěli před koncertem (inu, arabští kramáři v Jeruzalémě taky při zjištění, že jsme Češi, svěsili koutky a snažili se usmlouvat aspoň čtvrtinu původně navrhované ceny), pak nasedáme a už frčíme dálnicí na Vídeň a Znojmo. Na hranicích zjišťuju, že nemůžu najít pas. Uniformovaný spoluobčan to sice nekomentuje, ale z jeho ospalého pohledu se rázem stává pátravý. Než se stačí situace vyhrotit, Lenka objeví pas zapadlý mezi sedadly a už nic nebrání návratu k rodné hroudě. Tož tak, co dodat. Když jsem byl poprvé na Jethro Tull, nemohl jsem z toho spát, to už se asi nikdy opakovat nebude. Ale tohle byl moc a moc dobrý koncert, skoro maximum toho, co vůbec bylo možné si přát (jedině tak být o dvacet let mladší při Rolling Thunder Revue).Už lépe rozumím Gitě Zbavitelové, která recenzi východoberlínského koncertu před více jak deseti lety uzavřela výkřikem: já chci ještě, ještě, ještě ... S poděkováním své ženě, která mě přesvědčila, že bych si to mohl k narozeninám dopřát, Jeníkovi, který mi namaloval volnou vstupenku za dylanovské zásluhy (ale ta zatracená ochranka neuměla česky), Jeronýmovi, aby nezůstal opomenut a svým souputníkům, bez nichž bych se nevypravil. TL

 

BOB DYLAN, 27. 4. 1999 Linz, Sporthalle

B. DylanPo osmi letech tedy opět na Dylanovi v Linci. Lístků do pětitisícové haly je dost, nejspíš proto, že Bob hraje v příštích dnech ještě ve Štýrském Hradci, Vídni, horském Ischglu (kde ho budou muset na místo konání koncertu, jehož výtěžek je určen pro obce postižené lavinami, nakonec dopravit rolbou, protože odmítne lanovku i vrtulník) a také v sousední Lublani a Mnichově. Během čekání před halou se spustí liják a hromobití, konečně se s velkým předstihem ocitáme uvnitř a spolu s tvářemi známými z Daňkovic a Plankensteinu zaujímáme velmi výhodně položené židličky. Během čekání vyhrává z beden jakási klavírní hudba zcela klasického ražení, což je mnohem příjemnější než obvyklá porce zvukařského nevkusu.

“Columbia recording artist...” nastupuje s půlhodinovým zpožděním. Do tmy blýskající reflektory rozfázují už beztak dost bizarní Dylanovy pohyby, pak se vše rozzáří a v countryově lehkém a rockově řízném tempu se rozjíždí první část koncertu, kterou bychom - alespoň podle užitých nástrojů - asi stále ještě měli nazývat akustickou. Všichni v hale si stoupnou, jako když příjde pan učitel - a jako při státní hymně už zůstanou stát až do konce.

První číslo je svižná deadovská Friend Of The Devil, druhé My Back Pages (s úsměvy při “I was so much older then....”), prvními komickými výstupy během instrumentálních meziher a také první a poslední harmonikou, přivítanou poněkud přemrštěným jásotem - jako kdyby polovina haly přišla jen kvůli téhle folkařské rekvizitě. Přitom se tu děje mnoho daleko zajímavějších věcí: Bob hraje po celou první polovinu večera sóla, na rozdíl od pražských koncertů už zcela plnohodnotná. V kapele jsou hned dvě pro nás nové tváře - místo J.J. Jacksona zaujímá impozantní postava apačsky vyhlížejícího Larryho Campbella a na Watsonově židli teď sedí David Kemper, z něhož ovšem za brýlemi, bicími a pod kloboukem toho nezbývá mnoho k vidění.

Co přesně zde mají znamenat Masters Of War těžko říci, ale obecenstvo si to každopádně tak či onak spojuje s nepříliš vzdáleným bojištěm. Mezi zpěvem Dylan hraje stručné bluesmanské kytarové odpovědi, proběhne také krátká přestřelka mezi jeho Gibsonem a Campbellovým Martinem. Legrace pokračují skvělými parodiemi na pohybové zvyklosti rockových kytaristů a velkopanskými gesty při potlesku - His Bobness je dnes zjevně v obzvláště dobrém rozmaru. It’s All Over Now (Baby Blue) je uvařeno hodně natvrdo, nicméně s melodickým, bezmála mládkovským kytarovým sólem.

Navzdory všem proměnám se dají písničky okamžitě rozpoznat, zvuk kapely i Dylanův zpěv jsou srozumitelné, přehledné a drží pevně pohromadě. Vtěšina čísel se navíc promění v nezvykle smysluplný jam. Co píseň, to nový zážitek: v Tangled Up In Blue jedinečné rychlopalné frázování, a také spodní osvětlení, které rázem změní halu ve velmi intimní prostředí s poněkud strašidelnými stíny muzikantů. It Ain’t Me, Babe je snad ‘nejakustičtější’, v dlouhém instrumentálním závěru Campbell hraje fingerpicking, Baxter opouští steelku a přechází na mandolínu, ale Desolation Row je ale už zase pěkně nahlas a naostro. Pak najednou tma, není jasné zda vypadl proud nebo zda začíná přestávka - ale nic takového, přestávka se nekoná a proudu je teď ještě víc, protože Bob tu stojí se stratocasterem a Larry s jakousi masitě znějící pololubovkou (nejsme ovšem v Manchesteru 66’, a tak nikoho tenhle střih nevzrušil, ostatně vzhledem k hlučnosti předešlé části nebyl nikterak radikální).

Prvními plnoproudými kousky, v nichž konečně začíná sólovat Campbell, jsou I Can’t Wait a Not Dark Yet - ta je pro mnohé diváky zjevně vrcholem koncertu (obě novinky zněly velmi podobně albovým trackům, na jejich deformace dojde nejspíš až v příštím tisíciletí). Nálada na palubě stále skvělá, zvláště ti v první linii si příjdou na své, neboť Bob na ně dělá jeden přívětivý ksicht za druhým.

Elektrifikovanou půli koncertu provází měnící se barevné pozadí, nejprve fialové, při následující Stuck Inside Of Mobile (With The Memphis Blues Again) zlaté. Vše je teď v pohybu: Tony, osvobozený od kontrabasu, tančí s baskytarou kolem pitvořícího se Boba, frázujícího can thiiiiiiiiiiiis... really beeeeeeeee... Rozpálené tempo nepoleví ani v melodické, leč úderné She Belongs To Me a samozřejmě už vůbec ne ve finální Highway 61 Revisited. Celá elektrická část proběhla jakoby jedním dechem, na jeden zátah.

Krátká přestávka před přídavkem je naprosto formální, ve skutečnosti začíná vlastně jakási třetí část koncertu (a to i s odlišným svícením), představující skvělou rekapitulaci: nejprve novinka Love Sick, pak hutná rhythm& bluesová klasika Leopard-Skin Pill-Box Hat s dalšími šprýmy, a nakonec pro pamětníky akustická Blowin’ In The Wind, velmi melodická, s vícehlasem muzikantů.

Skutečným přídavkem je nakonec při už rozsvícených světlech uječená Not Fade Away, kterou rozdováděný band uzavírá deadovský rámec koncertu. Linecké zastavení tohoto I’LL BE ALL SMILES TONIGHT TOUR (jak jsem si je sám pro sebe pojmenoval podle jednoho starého kousku od A.P. Cartera) je za námi - mezi mnoha silnými dojmy nacházím i nečekaný pocit nasycenosti a v první chvíli dokonce ani nezávidím majitelům vstupenek na další koncerty. Druhý den ráno už ano.

Jan Sobotka

P.S.: Právě začínající americké turné společně s Paulem Simonem (oba umělci společně půlhodiny) má prý pokračovat na podzim v Evropě.

Regionální konference, OKAMRK, Kateřina Ondrová, ČR, EU, NNO, CD, SRR, NUTS, SWOT, CSF, ROP, RDP a …

Dne 6.3.1999 byla Kateřina, nic nevědouc a netušíc, vyslána na "OKAMRK" do Plzně. Mimojiné se na konferenci projednávala témata týkající se regionální politiky ČR, procesů souvisejících se vstupem ČR do EU a možnosti zapojení NNO do těchto procesů. Jedním ze závěrů vyplývajících z této konference byl úkol uspořádat regionální konference pro NNO za účelem předání informací o této problematice a zvolení zástupců, kteří v těchto procesech budou hájit zájmy NNO.

Spíše nedopatřením než rozvážným jednáním se stalo, že i my jsme se stali spoluorganizátory Regionální konference NNO Jihlavského kraje (REKO), která se konala 24.4.1999 v Jihlavě a byly na ní Kateřina a Tomáš Blažek. Vzhledem k tomu, že v současné chvíli jsme se dohodli na tom, že nemáme čas, možnosti a energii na to, abychom v této aktivitě dál pokračovali, budu hodnotit předcházející události jako ukončenou záležitost.

Tak tedy, jaký to má pro nás přínos:

1. jsme informováni o problematice zapojení se NNO do procesů spojených se vstupem ČR do EU a víme jak se o tuto problematiku můžeme dál zajímat,

2. navázali jsme kontakty, které, když se o to budeme snažit, můžou být pro nás přínosem s ohledem na to, že jedním z našich dalších cílů je vytvoření spolupráce s jinými NNO, popřípadě jinými organizacemi,

3. získali jsme zkušenosti, které pro nás můžou být v budoucnosti přínosem obvzláště v souvislosti s předcházejícím bodem,

4. zviditelnili jsme se v jiné oblasti, než ve které jsme se dosud pohybovali.

vysvětlivky:

OKAMRK = Oborová konference aktivit místních, regionálních a komunitních

EU = Evropská unie

NNO = nevládní nezisková(é) organizace

VO CO DE:

1.) Česká republika má vstoupit do Evropské unie (EU).

2.) EU má zájem na tom, aby všichni členské státy byly na srovnatelné úrovni. Za tímto účelem byly vytvořeny tzv. Strukturální fondy (SF).

"Strukturální fondy pozitivně přispívají ke snižování regionálních rozdílů a ke zlepšování životního prostředí."

3.) Z těchto SF bude moct v rámci předstupního období (2000 - 2006) do EU čerpat i ČR v případě, že splní požadavky kladené EU.

4.) Jedním z požadavků je fungující regionální politika.

REGIONÁLNÍ POLITIKA ČR

1.) Byly určeny regiony (NUTS II - tak říkají regionům v EU).

2.) Byly zpracovány tzv. SWOT analýzy (pro každý NUTS II jedna analýza).

"Obecně laděná a kratší analýza regionu zahrnuje především charakteristiku postavení daného regionu v kontextu EU, jeho silné a slabé stránky spolu s příležitostmi a hrozbami."

3.) Na základě těchto analýz byly zpracovány na regionální úrovni Strategie regionálního rozvoje (SRR) obsahující regionální rozvojové priority a strategie jejich dosažení.

4.) Na podkladě těchto SRR bude vypracován, na celorepublikové úrovni, tzv. Regionální rozvojový plán ČR (RDP ČR), který bude po schválení vládou ČR předložen Evropské komisi jako základní podklad pro stanovení tzv. "Rámce podpory Společenství" (CSF) pro ČR. "CSF je vlastně smlouvou mezi Komisí EU a vládou členského státu. V této "smlouvě" jsou definovány priority, kterých má být dosaženo, rovněž jsou uvedeny formy spoluúčasti Společenství, specifikováno finanční zabezpečení, včetně rozsahu podpor a určeno období, po které bude podpora poskytována."

5.) Na základě schváleného CSF předloží ČR jednotlivé tzv. regionální Operační programy (ROP) "s bližší specifikací podpor, zajištěním systému realizace a kontroly, včetně ustanovení monitorovacích a řídících výborů, sekretariátu, poradních jednotek, stanovení nástrojů podpor." "Komise EU teprve na základě tohoto dokumentu přijme rozhodnutí o poskytnutí podpory."

6.) Zahájí se realizace schválených programových dokumentů.

V současné době se vytváří Monitorovací a řídící výbory (MŘV), které vznikají jako instituce, které dohlíží na ROP a které doplňují kontrolu vykonávanou příslušnými ministerstvy. Disponují základní rozhodovací pravomocí ve vztahu k ROP.

Sekretariát podporuje činnost výboru - připravování zpráv, vedení agendy atd.

Poradní jednotky jsou jakési pracovní skupiny oborového zaměření složené z odborníků daného oboru.

Cílem REKO bylo mimojiné zvolit zástupce NNO do ŘMV. Dva hlavní úkoly tohoto zástupce jsou:

1.) informovat sektor NNO o dění v ŘMV,

2.) hájit zájmy sektoru NNO.

Zvolen byl pan Bárta z Charity ze Žďáru nad Sázavou.

Kateřina Ondrová

Poz. Red. No nazdááár!!!

DOPORUČUJEME

Martin Fendrych: Jako pták na drátě

Já bych rád napsal nějakou recenzičku, jenže na to se opravdu necejtím. Jenom pár střípků, proč se mi ta kniha líbila. Je to takový deník z let 1996-97, kde velmi otevřeně popisuje, přemýšlí, kdo jste byl na té besedě, nemusím dál moct vysvětlovat. Knížka se dost těžko čte, vyplatí se jí číst pozorně, protože při takovém obvyklém “rychločtení” se vám lehce může stát, že zazdíte něco, co byste zazdít neměli. Prostě je to tok myšlenek, bez třídění a to svým způsobem komplikuje čtení, ale zase na druhou stranu udržuje v napětí. Prostě ta otevřenost, přitom hluboké vědomí souvislostí, hluboký vnitřní zápas, skutečné zásadní postoje, vědomí kořenů, kvalitní sebereflexe, spousta citů (nic suchopárně intelektuálského), to jen tak snadno nenajdete. Prostě si tu knihu přečtěte a šmytec.

Tomáš Jun

P.S. A ještě jednou věcí mě MF dostal – jeho vztahem k horám. Joj ty, hory, hory, vášeň, takové to “hluboké životní nadýchnutí”, usebrání se, blízkosti a sjednocenosti, velikost, síla i pokora, no jo, je to tak.

 

Prozatímní čajovna “U Škařupovců”

Pozn. red:

V tento čas V. Salamonová získala dost informací a nabídek o čajích všeho druhu, zájemci nechť se obracejí přímo na ni.

Na začátek něco z dějin čaje:

Počátky poznání čaje se v mnoha aspektech různí, hlavně však v tom, odkud legendy pochází.

Vzhledem k tomu, že čaj je původu čínského, můžeme nejpravděpodobnější historii nalézt právě zde. Podle jedné z legend znali lidé v Číně čaj už v roce 2737 před naším letopočtem, kdy se Čínský císař Šang-nung, zvany též Božský vladař vydal do lesní krajiny, aby zde v klidu rozjímal. Usadil se v pustém lese a pohroužen do svých myšlenek meditoval u ohníčku, kde mu vřela voda. Pojednou zavanul vítr a z nedalekého keře strhl sebou několik suchých lístků, které se snesly do kotlíku s vodou. Zakrátko se z kotlíku vinula neznámá, avšak lahodná vůně, která vytrhla císaře z jeho rozjímání. Když zjistil, odkud vychází, neodolal pokušení poznaz chuť tohoto tajemného nápoje. Napil se a nápoj mu velice zachutnal.Po nedlouhém hledání našel rostlinu s těmito listy. A vydal se zpět do paláce, aby vyprávěl o své lesní příhodě.Později pak popisuje v knize Pen Cchao

/Lékařská kniha/ o hořké, avšak lahodné bylině odpovídající právě čaji.

Vtéto knize je nazývána hořkým tchu a čcha . Tato kniha se bohužel v originále nedochovala, ale byla přepsána za dynastie Chan, což bylo zhruba o 3000 let později.

Nejznámější indická legenda však připisuje stvoření této čajové rostlinky zakladateli zen buddhismu Svatému Darumovi, třetímu synovi indického krále Košuvy. Darum zvaný též Bodhidharma, přišel roku 519 před naším letopočtem do Číny, aby přivedl národy slovem a příkladem ke štěstí ducha. Boží milost chtěl prokázat pomocí půstu a bdění. Živil se listy a trávil noci beze spánku v modlitbě, avšak po dlouhodobém bdění a půstu byl přemožen spánkem. Jakmile se probudil, zjistil, že svůj slib porušil, zmocnil se ho hluboký žal a touha po pokání.Obvinil svá oční víčka z přečinu. A aby se už zločin neopakoval, odřízl si je a zahodil daleko na zem.Druhý den se vrátil na toto místo a ke svému překvapení zjistil, že z víček vyrostl malý stromek. Okusil tedy jeho listy a zjistil, že rázem zmizela jeho únava a chuť spát.

Tak vznikl podle legendy čaj.

Která z legend je ta pravá, o tom se neustále vedou spory. Jisté všaj je,že čaj pochází z Číny. A tady vzniká varianta, že když Dharma přinesl buddhismus do Číny, což je i historicky dokázané, mohl ze Zadní Indie donést čaj, který tu byl oficiálně o mnoho let později nalezen.

Ale zanecháme již legend a budeme se více věnovat dějinám prokázaným.

Nejstarší prokázaná zmínka začíná prvním stoletím našeho letopočtu a to v čínském slovníku z roku 350, v němž se pod názvem Kiu nachází zmínka o čaji. Uvádí se , že nápoj se připravuje z lístků vařením. Tyto informace přijalo mnoho autorů za nejstarší věrohodný záznam o čaji. Dlouho byl čaj záležitostí pouze čínského dvora. Teprve koncem 4. Století se začal rozšiřovat jako lék. Tehdy se listy lisovaly do placek, které se sušily až zčervenaly. Poté se vařily s cibulí a zázvorem a pak

Se hotový čaj podával, jako lék.

V7. Století začal čaj pronikat do lidových vrstev společnosti a jsou zakládány první čajovny.

Rok 780 je velmi důležitý, je vydána první samostatná kniha očaji, napsal ji čajový odborník Lu-Yu.

Tato kniha se jmenuje Cha-Ching a stala se svatým písmem všech milovníků čaje.

Popisuje místa původu čaje a uvádí různé druhy čaje, jejich přípravu a účinky.

Její autor je dodnes uctíván jako bůh obchodníků s čajem.

Touto dobou se začíná měnit i způsob přípravy čaje. Surovinou je stále lisovaná placka, ale je už lehce opražená a rozemletá na prach. Dále jsou zavrženy kořenící přísady a upřednostňuje se jemná chuť nápoje.

Dokonce podle Lu-Yu je důležité , aby voda byla pramenitá a čerstvá.

Konzumace se začíná rozšiřovat, takže roku 780 je zavedena daň z čaje. Začátkem roku 805, přinesl čínský buddhistický misionář Tenkjo čaj do Japonska, kde se o 300let později začal v oblasti KjOto pěstovat.

A to by bylo asi tak pro začátek vše o dějinách čaje.

Příště připravujeme : Něco málo o čaji – zpracování listu, kvalita listu, respektive čaje, druhy Tipsú Výrobní druhy čaje podle listú i podle barev.

POEZIE

Křídla andělůobrazek (13,5 kB)

 Křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
och, bílá jako sníh,
bílá jako sníh.
Křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
ale já vláčím svá křídla
v blátě po zemi.
Och, já vláčím svá křídla
v jednom plameni.
Och.
Ale křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
bílá jako sníh.
[text : Langston Hughes]

 

Na břehu

obrazek (8,6 kB)A pak se probudil a podíval se do slunce,
ale slunce na něj nemělo náladu.
A tak vstal a do větru hodil hrst popela,
ale vítr se od něj odvrátil.
A tak šel až na břeh řeky
a do vody nalámal svůj chléb.

A pak se probudil a podíval se na dveře,
ale dveře, dveře se k němu otočily zády.
A tak vstal a přistoupil k oknu,
ale okno, okno zavřelo oči.
A tak šel znovu k té řece
a do proudu hodil svůj chléb.

A pak se probudil a podíval se do slunce,
vstal a ve vzduchu zachytil babí léto.
Dveře se před ním otevřely
a oknem zahlédl člověka.
A pak stál na břehu řeky
a proud k němu přinášel chléb.

(T. Lavický)

 

 

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?