Já a ten druhý
Gabriel Marcel

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Přednáška na Vyšším pedagogickém institutu v Lyonu, 13.12, 1941

Akt, jenž staví do popředí já, při němž se staví já do popředí, je vždy vlastně totožný. Běžné hovorové formy řeči prozrazují víc než umělé, filosofické. Nejpoučnější příklad je ten nejprostší, který má nejblíž k zemi. Třeba dítě, přinášející matce květiny. “Podívej, ty jsem natrhal !” Doporučuje samo sebe k obdivu a vděčnosti. “To já, já jsem natrhal květiny, já a nikdo jiný.” O toto vyloučení hlavně jde, jakoby dítě takřka hmotně chtělo strhnout k sobě pozornost, chválu. Byl to ten nejtrapnější omyl, kdyby se chtěla zaměřit na jiného, kdo přece nemá žádnou zásluhu. Dítě se tak doporučuje, nabízí druhému, aby od něho získalo určitou daň. Přítomnost druhého má zvláštní význam. Na jedné straně jsou ti vyloučení, na které nemysli, na druhé ono ty, k němuž se dítě obrací.
U dospělého nebude podobné tvrzení nepokryté, bude zahaleno oparem falešné skromnosti. Představte si zpěváka, který zpívá svou píseň ve společnosti... “Od koho je...” “Musím přiznat, že ...”¨
Ono zde přítomné já, chápané jako magnetické střed, nelze redukovat na obsah, který by se dal přesně vymezit pojmy “mé tělo...”, je to přítomnost globální. Přítomnost glorifikovaná skvostnou kyticí, kterou jsem natrhal, kterou přináším, a nevím, jestli máš obdivovat víc, ji, o jakém svědčí vkusu, nebo jak jsem šlechetný, když ti ji dávám,... Krása té věci se jaksi odráží na mně, a já se obracím k tobě, jako k svědku, který má obdivovat...
Obdiv, který od tebe čekám, může jen potvrdit a podpořit mou vlastní spokojenost nad zásluhami, které si přičítám. Jak z toho tedy nevyvodit, že já zde přítomné sice v sobě obsahuje vztah k druhému, ale chápanému jako rezonátor a zesilovač toho, co bychom nejspíš nazvali sebezalíbení.
Samolibost že předpokládá, že je tu hlavně určité já, které bychom musel definovat? Toto prvotní já ale můžeme jen předpokládat, a kdybychom chtěli určit jeho povahu, pak je to možné jen negativně, cestou vylučování. A je velmi poučné pečlivě popsat akt, kterým se ve skutečnosti ono tzv. já ustavuje, kterým se tomu druhému nabízím, aby mě chválil nebo v jiném případě haněl, ale aby tak jako tak na mě obrátil pozornost. Ve všech těch případech se “předvádím”, stavím do popředí.
Jiný příklad: neznámé dítě se natáhne po mém míči. Vzbouřím se: to je můj míč. Vztah k druhému má podstatný význam, tu má imperativní formu: nesahat. Zkušenost bezprostředně prohlášeného vlastnictví je pro naši úvahu jednou v nejvýznamnějších. I tu se předvádím, upozorňuji druhého, aby své chování zařídil podle toho, co mu oznamuji. (I první příklad měl sobě vlastnictví, ne věci třeba, ale zásluhy). Tu ještě víc vystupuje “já” jako globální, nespecifikovaná přítomnost: já tu přítomný jsem vlastníkem míče, možná bych ti ho i laskavě půjčil, ale pamatuj si, že jsem to já, kdo ti ho půjčuje, a že když mě napadne, mohu ti ho zase vzít. Já jediný pán a vládce.
Musíme si nyní upřesnit “přítomnost”. Být přítomný znamená víc a něco jiného než být zde; o věci vlastně nelze říci, že je přítomná. Přítomnost je vždy implicitně zahrnuta v nerozložitelné a nejasné zkušenosti, která je přímo pocitem, že existujeme, že jsme na světě. U lidské bytosti brzo dochází ke spojení tohoto pocitu existence, který jistě nelze zdůvodněně upřít žádnému živočichovi, se snahou být uznán druhým, oním svědkem, útočištěm nebo sokem, který je integrující částí mě samého, ale jeho postavení se v poli mého vědomí může měnit takřka donekonečna.
Pak ale nemůžeme “já” chápat jako izolovatelnou skutečnost, ale jako akcent, který nekladu samozřejmě na svou zkušenost, ale na tu a tu její část nebo na ten a ten její aspekt, který chci obzvláště uchránit před možností útoku nebo vpádu. Právě v tomto smyslu bylo často a právem poukazováno, jak nemožné je toto já přesně ohraničit. Je to jasné, jakmile pochopíme, že já není v žádném případě určení místa. Přitom nesmíme zapomenout, že já znamená tady, teď, nebo že je aspoň mezi oběma veličinami tak těsný vztah, že je nelze rozlišit. Nedovedu si představit, jak by se mohla bytost. pro kterou by nebylo ani tady, ani teď, ještě pořád jevit jako já. Z toho paradoxně plyně, že onen akcent, jak jsem řekl, bude mít sklon chápat sebe jako určitou enklávu, čili přesně jako cosi, čím není; a jen úvaha vyššího řádu dokáže odhalit klamnost takové lokalizace.
Řekl jsem enkláva, ale enkláva pohyblivá, a co je ještě podstatnější, zranitelná, obnažená. Tato citlivost ve skutečnosti leží spíš v rovině strachu než lásky. (Proto ne tak “sebeláska”) Sám sebou zavalen, pohroužen do zneklidňujícího, hned nepřátelského, hned zase se mnou spolčeného světa, číhám na vše, co z něho vyvěrá někdy jako hojivý balzám, jindy jako dráždivý jed na ránu, kterou v sobě nosím, která je mým já. Jako člověk, který má bolavý zub a opatrně zkouší teplé, chladné, sladké... Co ten strach a ta rána je? Je to hlavně drásavý pocit rozporu mezi touhou mít, vlastnit, nebo dokonce, ať je to jak chce absurdní, výhradně vlastnit, - a neurčitým vědomím, jaké jsem přes to všechno nicota; protože o sobě nemohu přesně tvrdit nic, co by bylo mým autentickým já; ani co by bylo trvalé, ani co by nepodléhalo kritice a času. Odtud ta zběsilá potřeba nechat se utvrdit zvenčí, tím druhým, odtud ten paradox, že já, které se nejvíc soustředí k sobě, chce být nastoleno od druhého a jedině od něho.
Ten rozpor vidíme všude kolem sebe, nikde není ale výraznější než v postoji, kterému se říká póza. Pozér, zdánlivě tak nezaměstnaný druhými, je ve skutečnosti zaměstnán jen sám sebou. Druhý ho zajímá jen potud, pokud je schopen udělat si o něm lichotivý obraz, který pak pozér od něj převezme. Druhý mu vrací a nastavuje obraz, kterým je nadšený. V mužském prostředí se mu daří hůř, je hned demaskován a zesměšněn. Ve škole nebo kasárnách nemá naději. Vznikne proti němu tichá dohoda, prohlídnou ho, každý ho bude obviňovat, že porušil určitý nevyslovený pakt malého společenství, k němuž náleží; rýsuje se tu neslučitelnost všeobecně sdílené reality s jakýmsi komedianstvím, které tuto realitu degraduje a falšuje. Čím ale bude okolí umělečtější, neskutečnější a zženštilëjší, tím méně bude tato neslučitelnost citelná. V takovém prostředí je vlastně vše jen mínění, zdání, takže poslední slovo tu má svůdnost a lichocení. A póza, i když vypadá autoritativně, je vlastně určitý druh lichocení, koketérie.
V postatě tu vidíme sebezalíbení a domýšlivost. Domýšlet se neznamená jen dělat si nároky a právo, ale také předstírat. A póza takové předstírání skrývá. Od chvíle, kdy mě především zajímá, jak působím na druhé, každý můj čin, slovo, postoj ztrácí autenticitu; a i prostota může naučená nebo předstíraná.
Tím faktem ale, že druhý je jen rezonátor nebo zesilovač, se mi může proměnit v přístroj, kterým mohu nebo domněle mohu manipulovat, používat ho, vytvořím, si o něm určitou představu a tato představa, což je zvláštní, může druhého zastoupit, nahradit, takže budu své činy a slova adresovat jí. Póza je pózou před sebou samým. “Hrát komedii,” říká se, ale publikem jsem pořád já. Ten druhý je provizorním a druhotným prostředníkem, skrze kterého si mohu udělat určitý obraz, ideální představu o sobě samém. Plodnou půdou stylizace je stejně tak společenský úspěch jako prohra. Když se kamarádi pozérovi vysmějí, většinou ho ta nepříjemnost dovede k závěru, že má co dělat s hlupáky a žárlivě se zavře do malé soukromé svatyně, kde je se svým idolem sám.
Že já má přece svou určitou normální polohu, která by se neměla směšovat s já deformovaným a zvrhlým? To je choulostivá otázka. Nás tu zajímá jen, za jakých podmínek si uvědomuji sebe jakožto sama sebe. Podmínky jsou svou podstatou společenské. Obzvláště se zdá, že systémem neustálého soupeřství, jemuž je podřízen jedinec v dnešním světě, může být toto vědomí já jen podpořeno, vybičováno. Účinný boj proti těm nejzhoubnějším účinkům individualismu by se musel hlavně nějak zbavit tíživého systému zkoušek a konkursů,, s kterým se musí v mládí každý z nás potýkat. “Já, ne ty, já před tebou.” Tento systém soupeřství zřejmě oslabil, umrtvil autentický společenský smysl, jaký se naopak projevuje ve společenství hodném toho jména. Všimněme si přitom, že systém bičující vědomí já, sebelásku, vede zároveň k tomu největšímu odosobnění; neboť opravdu hodnotné v nás je právě to, co nelze podrobit srovnání. Není snad zhoubnějšího omylu chápat já jako útulek nebo sídlo originality. Viz nadání. To nejlepší ve mně mi nepatří, nejsem vlastníkem, nejvýše opatrovník. Jde o to, jak se vůči němu zachovám. Chápu-li je jako vklad, který mám rozmnožit, jako výzvu vyslanou, nepřijde mi na mysl, abych se jimi pyšnil nebo vytahoval před druhými nebo sebou. Když to ale uvážíme, není ve mně nic, co by nemohlo nebo nemělo být považováno za dar. Je fikce představovat si prvotní já, kterému ty dary byly svěřeny na základě určitého práva nebo jako odměna za zásluhy...
Je čirá iluze, ale houževnatá, když na sebe hledím jako na vlastníka privilegií, které mi nikdo nemůže vzít, jako na střed vesmíru, a na druhého buď jako na překážku, která se musí obejít nebo odstranit, nebo jako na zesilující ozvěnu, která má podpořit mé přirozené sebezalíbení? Navrhoval bych kvalifikovat tuto iluzi jako morální egocentrismus. Tak jako přes vše poznání vesmíru máme dál dojem, že se slunce a hvězdy točí kolem země, zrovna tak nedokážeme se zbavit představy, svádějící každého z nás, aby se chápal jako střed, kolem něhož se točí vše ostatní, které tu taky jedině pro to je. Je to jen výraz čistě biologické, čistě živočišné potřeby, a filosofie, které se snažily to ospravedlnit, znamenaly krok zpět, a uvrhly lidstvo do chaosu, v němž se nyní nachází.
Má se snad proti tomuto sebezbožnění postavit racionalistická doktrína neosobního? Ne! Tato doktrína je klamná. Nelze ji žít, ztratí se schopnost kontaktu s lidskými bytostmi.
Nejcharakterističtější rys toho, co se dnes označuje osobnost tu můžeme najít. Jedinec se nechá proměnit ve vírem stržený atom, statistický prvek, protože většinu času je jedním z nekonečné řady čísel, protože názory, jež považuje za své, jsou čistě a prostě jen obrazem myšlenek přejatých z prostředí a šířených tiskem, který denně čte... poddává se jen - vlastností osobnosti ale je, že se k dané situaci obrací přímo čelem, že se angažuje. Nedojdeme touto cestou k já? Nemyslím. Nelze samozřejmě chápat osobnost jako nějaké zvláštní příslušenství, jako něco odlišitelného od druhé věci, totiž od já. Spíš řekněme, že to je určitá potřeba, která má svůj původ v tom, co se mi jeví jakožto mé nebo jakožto já, ta potřeba si však uvědomuje samu sebe, až když je realizována: není to nějaká choutka, tato potřeba spadá do kategorie “chci”, a ne “chtěl bych”. Potvrzuji se jako osobnost, pokud na sebe beru odpovědnost za svá slova a činy. Před kým? Před sebou i druhým, a že toto spojení je znak osobní angažovanosti, vlastním znamením osobnosti.
Příklad: chci někoho varovat před něčím. Když mu napíší dopis, která nepodepíšu, zůstávám na půdě hry, zábavy, mystifikace, nechal jsem si možnost čin popřít, jsem v poloze, v které převládá sebezalíbení. Když dopis podepíšu, přejímám za něj odpovědnost, následku beru předem na sebe. Nejen pro druhého, ale i pro sebe jsem stvořil neodvolatelné. Potvrzuji se jako osobnost, beru-li na sebe odpovědnost za své činy, pokud se chovám jako reálná bytost, podílející se na určité reálné společnosti. Potvrzuji se jako osobnost, pokud skutečně věřím v existenci druhých, pokud skutečně věřím v existenci druhých a to tak, že to může ovlivnit mé chování. CO tu znamená věřit? Že tuto existenci realizuji nebo potvrzuji jako takovou, a ne jen v důsledcích, které se týkají mě.
Osobnost - angažovanost - společenství - realita. Nelze říci, že osobnost je sama o sobě dobrá, nebo že to je dobro, spíš je pravda, že osobnost předpokládá existenci světa, v němž je dobro a zlo. Pokud já zůstává uzavřeno v sobě, pokus je vězněm vlastního cítění, tužeb a temné úzkosti, která v něm pracuje, ve skutečnosti se ocitá mimo dobro a zlo. Neprobudilo se ještě do skutečnosti. Mám dojem, že každý z nás je pro značnou část svého života či bytí ještě neprobuzený, pohybuje se po okraji skutečnosti jako člověk v náměsíčném stavu. Já jako takové podléhá neurčité hypnóze, vkládané víceméně náhodně do předmětů, k nimž se střídavě upíná jeho touha či strach. Přesným opakem je onen charakteristický rys osobnosti: otevřenost, nezadanost.
To slovo neznamená totéž, co prázdnota, ale je to naopak spíš schopnost dát se všemu, co přijde, a být tím darem vázán; nebo také změnit okolnosti v příležitosti, zkrátka spolupracovat s vlastním osudem, tím, že mu vtiskneme vlastní znamení. “Osobnost je poslání” Záleží skutečně ale na mně, jestli tu výzvu pochopím jako výzvu, v tom smyslu je pravda, že prýští zároveň ze mne i odjinud, spíš že je výrazem těsného svazku mezi tím, co je mé, a co je toho druhého, svazku životodárného a tvůrčího, který nesmí povolit, nemá-li já ztratit mízu a odumřít.
Bude nám to možná jasnější, když si všimneme, že se každý z nás od začátku jeví sobě i druhým jako určitý problém, jehož dané veličiny nestačí k vyřešení. “Problém” je neadekvátní. Vyvolává představu, že mám přijít na to, jak to funguje, kde je chyba... Zjištěním nejvýš důležitým tu je, že poznání individuální bytosti je neoddělitelné od aktu lásky, křesťanské lásky, povyšující bytost do roviny, kde se jeví jako stvoření jedinečné, jako obraz Boží. Tato pravda se nám ztrácí a stává se nám, že budeme chtít redukovat své bližní na drobné mechanismy, jejichž všechny pohyby můžeme lehce kontrolovat nebo dokonce řídit.
Což platí i o vztahu k sobě samému. I v sobě vidět mechanismus, mohu se snažit se kontrolovat tak, a otázku života nahlížet jako otázku čistého výnosu. Lze ovšem ukázat, že ten mechanismus nutně slouží určitým cílům, které já musím vytyčit a které teprve tím, že je pochopím a nastolím, se stanou, čím jsou. I to lze ovšem vykonat neuvědoměle. Jestli jen pasivně přijmu souhrn příkazů, které jsou mi vnuceny prostředím, do kterého jsem se narodil... skutečně jako bych byl jen nástroj, kolečko. Jako kdyby mi byla odepřena možnost jednání, která je lidskou možností par excellence. To ale předpokládá, že dotyčný nezná sebe, že odstrkuje to, co jediné mu může dodat vlastní důstojnosti.
Co je tím principem, který člověk může takto nepoznat, nebo jej chránit a povyšovat? Poznáme to, pochopíme-li co je otevřenost, které jsem se dovolával: Bytost otevřená je opak bytosti zaujaté či zavalené sebou samou. Bytost otevřená směřuje naopak ven ze sebe, je připravena obětovat se věci, která ji přesahuje, kterou však zároveň promění ve svou. Tu před námi vyvstává myšlenka tvorby, tvůrčí síly a věrnosti. Tvorba není co vyrábění. Podstatou tvůrce je čin, kterým se dává k dispozici něčemu, co nepochybně svým bytím v určitém smyslu závisí na něm, co se mu však ale jeví jaksi daleko nade vším, co je schopen a co si může troufat hledat rovnou a bezprostředně v sobě samém. Osobnost nemůžeme postihnout mimo akt sebevytváření, a tato tvorba má co dělat s řádem, který ji přesahuje. Tento řád se jí stává zřejmým tím, jak ho buď vynalézá nebo odhaluje, a mezi jedno a druhé nelze položit přesnou oddělující čáru. Pak osobnost v žádném případě nelze chápat jako objekt, o kterém můžeme říci, že je zde, že je daný, že stojí před námi, že je součástí určitého souhrnu... Nebo podíváme-li se z hlediska osobnosti samé, zdá se, že by přesně vzato o sobě nemohla tvrdit: já jsem. Mnohem spíše než jako bytí postihuje samu seber jako vůli, která chce překročit to vše, čím sama je i není, která chce překročit to vše, čím sama je i není, která chce překročit určitý momentální stav, v němž se sice cítí angažována nebo zahrnuta, který ji ale neuspokojuje, neodpovídá tužbě, s níž se osobnost identifikuje. Devizou osobnosti není sum, ale sursum.
Opatrně to odlišit od romantického znevažování toho co je ve prospěch matně zahlížené kýžené možnosti. Taková tužba má kořeny v já a ne v osobnosti. Musí tu platit potřeba inkarnace. Osobnost se realizuje jen činem, skrze který se chce vtělit, k jejíž podstatě patří ale, nikdy v této částečné inkarnace neustrnout. Protože vyplynula z nevyčerpatelné plnosti bytí, jehož je součástí. Z tohoto důvodu nemůžeme myslit osobnost či osobní řád, aniž bychom současně mysleli, co je nad ní a nad ním, nadosobní skutečnost, která všemu takovému úsilí předchází, která je současně jeho začátkem i koncem. Bylo by dobře vyznačit protiklad mezi touto nadosobní skutečností a jejími obdobami, karikaturami, modlami, které dnes otevřely dveře ohromnému rozmachu falešných náboženství.
Jak poznáme, že se osobnost transcenduje, nebo klesá pod svou úroveň? Viz zfanatizované davy řítící se na smrt... Je tu předtucha či tužba dodávající takové oběti vznešenosti a klade ji výš než sobecký výpočet. Ale je to i pod lidskou úroveň. Vlastností skutečných hodnot je, žel jsou obecné, a vnucují se hlavně dvě: hodnota pravdy, hodnota spravedlnosti. Každé náboženství, z něhož by se třeba jen momentálně vytratil smysl pro ně, má sklon degradovat v modlářství. Vůdcové nemají právo nakládat s fakty a lidmi jako s tvárnou hmotou...
Thibbon: “Cítíš se spoutaný, sníš o úniku. Dej si však pozor na přeludy. Chceš-li uniknout, neutíkej, neprchej: radši prohlubuj to těsné místo, které ti je dáno, najdeš tam Boha a všechno. Bůh se nevznáší na obzoru, dřímá v těsném prostoru tebe sama. Marnost utíká, láska prohlubuje. Prcháš-li ze sebe sama, tvé vězení poběží s tebou a cestou tě ve větru sevře ještě víc: ponoříš-li se do sebe sama, rozevře se ti v ráj.

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?