Komunita - spolubytí
Koncept přednášky P. Juna, 24.3. 2001, Bukovina

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Komunita.
Trochu systematizovaných informací z knihy S.Pecka: V jiném rytmu


 A. individuum 

Něco o komunitě, společenství.

Co to je, "jaké to má vlastnosti", přitom trochu jak to vzniká, trochu jaký to může mít dosah 

Ale předem malý úvod. První intermezzo.

Pamatuji se na jednu rodinu, která měla tři holky, a dvě z nich byly úplně stejné, sedaly vedle sebe, chodily pořád spolu, navíc bývaly stejně oblečené, a myslím, že i četly stejnou knížku (představuji si, že měly dvě stejné, nebo že je dočetly najednou a hned potom si je vyměnily). Měl jsem z nich divný pocit. Nevěděl jsem tenkrát proč, teď už vím ­ že se ve mně bouřilo ­ ale ony přece nemohou být stejné. Každý je jiný.

 S věcmi to máte tak ­ že je můžete popsat, "definovat", rozebrat na součástky. A každá má svou vlastní hodnotu, nebo smysl, nebo identitu. Třeba radio když rozeberete na odpory, tranzistory, šasi,   Nebo auto na motor, a další, a motor na hlavu a 

Člověk ale není takhle. Je "individuum". Z latiny, a znamená to ­ nerozlučný, nedělitelný. Každý člověk ­ má svébytnost a identitu, "individualitu". Tohle je ten Adam  tohle je Eva  tohle Kain a tohle Ábel 

Kdybychom si to měli "znázornit geometricky", (paměť (i chápání) prý tak funguje), nějakým obrazcem, tak bych si to dokázal představit ­ jen jako "bod". Jen bod je nedělitelný.

Ale přitom nejsme "tak nepatrní", zabíráme prostor  Tak jak to je? Tak bych si to celé představoval tak, že z toho bodu vychází "vyzařování"  Vnímáte, co ten člověk je, jak vypadá, co dělá, co působí, "neztrácí se jako nějaký nepatrný bod", máte z něho nějaký dojem, ale pokud zůstanete věrní svému "srdci", tak budete vědět:

To pořád ještě není on. Tu svébytnost, individualitu nepopíšete, nevystihnete ­ můžete se o to pokusit ­ Eliška, to je ta, co pěkně hraje na piano, nebo  doplňte,   ale i kdyby to nějak nemohla, tak stejně by to byla ona, pořád tam je něco "navíc", nedoberete se dna, neodkryjete to "místo", abyste mohli říci ­ tak tohle je on  I kdyby tohle neuměl, nebo nedělal, byl by to on 

Teď se hledá ten "bod", v genové informaci. Ech 

Má to pak dvě strany:

 

Pak život je taková ­ zvláštní věc.

Sám sobě na krku. A nemám to pod kontrolou a mám svá omezení, hranice.

Nesnadná, složitá "konstelace".

 Tak je to ­ že mám být individuum ­ a nemohu být sám a nemám být sám.

Mám být "bohatý" a "silný", a "žít naplno" a přitom budu mít svou neodstranitelnou slabost.

Co s tím?

Jsem sám! Je to dané tím, že každý je individuum, něco nedělitelného, k čemu nikdo nepronikne, nikdo nepochopí, co má svou samostatnost, svébytnost, svůj osud, svůj život, svoje šance  Není nikdo "kdo by věděl, jak se chodí v mých botách". 

Mám k tomu popřít druhou stranu mince. Popřít "slabost"? Dnes se to hodně nosí  "tvrdý individualismus".

 Mohu se pokusit  Budu to předstírat, že jsem docela jen sám svůj, soběstačný a silný. A svoje slabosti, selhání, strach, spleen z toho, depresi, závislost na druhých budu skrývat. Stydět se za ně a skrývat je. Budu se tvářit jako že "to mám pod kontrolou", že není problém, že je pohoda. Jakýkoli náznak nepohody popřu. Zatlačím. Tím spíš, že jsem si ověřil, že když druhým dáte najevo slabost, že toho zneužijí v své touze po své vlastní síle a "větším vyzařování". "Tak on  víte, že "

 Ale jsem jen tím víc osamělý, když pokračuji v tom předstírání, že "nic" 

"Jsem ale mnohem méně osamělý, když pochopím, že mít pocity strachu, deprese, úzkosti, bezmoci, smutku, je lidské, když jsem prožil, že jsou místa, kde se o své pocity mohu podělit bez strachu a pocitu viny a lidé mě budou mít rádi o to víc. když jsem zjistil, že mě má slabost může posílit, když jsem zažil komunitu.

Chyceni do pasti "tvrdého individualismu" jsme mimořádně osamělými lidmi. Tak osamělými, že ve skutečnosti mnozí z nás nejsou ani s to rozeznat vlastní osamělost, nebo aspoň mnohem méně než osamělost cizí. Podívejte se na smutné a zmrazené obličeje kolem sebe a budete marně hledat duše, které se skrývají za maskami make-upu, maskami přetvářky, maskami klidu. Zoufale potřebujeme novou etiku "mírného individualismu", potřebujeme porozumět individualismu, který učí, že nemůžeme být sami sebou, dokud se nebudeme umět dělit o věci, které máme společné: naši slabost, naši necelistvost, naši nedokonalost, naši nepřiměřenost, naše hřichy, náš nedostatek celistvosti a sebeuspokojení. Je to chápání, které vyjadřují Přátelé anonymních alkoholiků, když říkají: "Nejsem oukej, a ty nejsi oukej, ale to je přece oukej." Je to druh měkkosti, která dovoluje, aby nutné bariéry či zásady našich individuálních já fungovaly jako permeabilní membrány, které nám umožňují prostupovat ven a ostatním prostupovat dovnitř. Je to druh individualismu, který umožňuje vznik opravdové komunity."

42-43

 1. rysy pravé komunity

Co to je ­ ta komunita? Definice komunity není. Definovat můžete něco "malého".

Jsou věci, o kterých ani nestačí vyprávět ­ třeba láska je taková věc  to jsou věci, které by se měly prožít, v čem by člověk měl být 

Chápejte to tak ­ že si o tom budeme jen vyprávět ­ a že to bude trochu jako když jdete do kina na film o lásce  v člověku něco zarezonuje, i když "takovou lásku ještě nepotkal".

 Doufám, že postupem doby to bude zřetelnější, předem jen naznačit, co to má být ta komunita ­ společenství:

může se stát ­ v nějaké skupině (např. v mládeži, nebo ­ ve sboru vůbec, nebo  jinde), že se lidem podaří (dostanou odvahu) spolu upřímně komunikovat, pravdivě, otevřeně, věrně, pokojně, s respektem (ne s tím ustrašeným, ale s úctou, láskou).

Může se stát, že vztahy lidí začnou být hlubší než povrchní "pohoda" (dohoda ­ budeme dělat jako že nic ) nebo jiná dohoda, může se stát, že vymizí boj kdo z koho, že se odloží masky (jak nás tížily),

Může se stát, že se dostaneme k vzájemné oddanosti "společné radosti a smutku" a "těšení se jednoho z druhého a přijímání stavu druhého za vlastní".

Něco z "rajského stavu" se pocítí. Sounáležitost, která nesvazuje. "Samozřejmost bytí". Pokoj. Bezpečí. Pravdivost, konec her na  Přiznání. Radost z druhého. Taky vyplavení averzí. I uzdravování starých mokvajících ran na duši  Sdílení bolestí, účast na bolesti druhého 

A víc o tom, co komunita je, se dá vytušit, když si projdeme rysy skutečné komunity.

 1. všeobsažnost,

komunita musí být všeobsažná. Zahrnuje všechny.

Zahrnuje různé lidi, různé povahy (jestřáb i holubice, mluvka i mlčenlivý)

Zahrnuje také celou škály lidských emocí, nejen smích, nebo pokoj, i slzy (nebudí jen strach nebo nevoli a nezatlačují se palcem do oka), jsou stejně vítané, dokonce své místo najde i strach stejně jako boj.

 To je první pokušení, které se dostaví, když jste (chcete nebo musíte být) spolu: vyloučíte někoho, protože je moc tak nebo tak nebo málo tak a tak  Bude se vám zdát, že skupina bude pevnější, soudržnější, pokojnější, víc schopná akce, stálejší  když tam nebudou všichni. (když tam nebude ten kverulant, a ten hlupák, a ten "vejtaha", a ten hledač much"  - bez nich nám to půjde líp, snáz)

Prvním nepřítelem komunity je ­ výlučnost. To se v komunitě neděje, nevylučuje se někdo, protože je moc to nebo to, nebo takový nebo takový. Komunita musí zůstávat otevřená pro všechny. Nejsou vyděděnci.

(Může komunita někoho vyloučit? S vědomím viny, v naprosto výjimečné situaci člověka, který porušuje těžce, nepřekonatelně pravidla, podstatu komunity. S trvalým vědomím selhání!) 

Když je komunita otevřená pro všechny, "všeobsažná", tak to na druhou stranu znamená, že není tlak k přizpůsobení se. Když jsi u nás, s námi, tak musíš být právě takový nebo takový. Snaž se 

V komunitě se různost se "oslavuje".

 2. oddanost

Jak je to možné, že tak různí lidé spolu mohou být, jak mohou být vstřebány takové rozdíly, jak mohou spolu žít tak odlišní lidé?

Rozhodující je, že se pro to rozhodnete, rozhodující je ­ oddanost k soužití.

(To je prý první krok ve vytváření komunity. "Slib věrnosti". Chceš zásadně být při tom? S námi? Nebudeš se prvně ptát po osobních ziscích, nenecháš si "zadní vrátka otevřená", nedáš si podmínky. "Jdeš do toho prostě".

Farářovi radil jeden psycholog ­ nech si podepsat slib věrnosti. Vypadá to "formálně", ale je to možná opravdu první podmínka. Je potřebí oddanost. Chtít apriorně "být v tom, při tom".

To je totiž druhé velké pokušení výlučnosti: že vyloučíte sami sebe (tahle skupina není pro mne, je moc ­ tak nebo tak, křesťanská nebo liberální, náročná nebo )

"Komunita jako manželství vyžaduje, abychom v ní setrvali, i když se dění trochu přiostří. Pokud vydržíme, zjistíme, že "ostrá místa se vyhladila". Že se "něco stalo". Je tu prostě potřebí čas."

Tak v komunitě také nevznikají žádné "boční skupiny", (lidé, kterým je spolu líp než s jiným, tak si udělají menší uzavřenou skupinku), (jako nejsou vyděděnci, tak nejsou žádní separatisté). Že si někdo bere některé stranou, že někdo získává body pro sebe 

V komunitě navážou dřív nebo později vztah všichni k sobě navzájem.

3. konszenzus

To, co se má v komunitě stát, je přijetí odlišností. (není vylučující).

Lidské rozdílnosti jsou zde oslavovány jako dary, místo aby byly ignorovány, odmítány, měněny.

Jak to bude vypadat? Co se s těmi rozdíly stane, co způsobí? 

Rozdíly se dají různě přizpůsobit, "překonat". První mechanismus je mechanismus silného vůdce. Rozdíly ať za nás vyřeší on (jako hašteření mezi dětmi ať vyřeší maminka). Diktátor.

Jiný mechanismus je demokracie. Budeme volit, a většinový názor převládne. Ale tu se děje vyloučení menšiny. Jak a kam se dostaneme za demokracii? Logicky se nenabízí další varianta. Prakticky ale je.

 Komunita. V ní se stane "konsenzus". To se stane s těmi "rozdíly". Vznikne konsenzus. Uděláte rozhodnutí v komunitě, a neuvědomíte si volbu. Dobrodružství a tajemství, mystika a kouzlo. Je to. (To společné je vám víc, než prosazení toho svého).

 4. realismus

komunita je realistická. v tom je jiná než obvyklé skupiny. Ty se mohou snadno stát zlé a nejsou chráněny proti "davové psychóze". (to je dosažení jednoty, prožitek jednoty, který nevychází z komunity, ale jednoty která je zjednodušující, arogantní vydělující, vylučující jiné, cizí, a v tom nerealistická  (nacionalismus, rasismus, xenofobie,  ) 

Protože v komunitě jsou různí lidé s různými názory, a mohou je svobodně vyjadřovat, a není to "boj kdo z koho", a není to více nebo méně trapná "prezentace sebe sama", jen se "skládají názory, pocity  na hromadu" prvně a pak beze spěchu a bez rivality  do mozaiky ­ pak je komunita realistická. Je to "vyvážené". Nejsou "úlety". Realita je bohatá.

Stává se, že padne rozhodnutí, a pak někdo řekne: "počkat, s něčím takovým se asi nedokážu smířit," a pokračuje se dál. Davová psychologie se nemůže zjevit za této základní podmínky, že jednotlivci mohou svobodně vyjadřovat svůj názor a měnit trendy. Komunita takové podmínky představuje.

"Protože zahrnuje světlo i tmu, posvátné i světské, utrpení i radost, slávu i úpadek, jsou její soudy ucelené. Není nic, co by nezahrnovala. S tolika soudy se přibližuje skutečnosti víc a víc. Realistická rozhodnutí mají proto často větší záruku v komunitě než v kterémkoli jiném lidském prostředí.

 Důležitý je tu aspekt ­ pokory.

"Začnete si vážit darů druhých, budete si vážit i vlastních omezení. Staňte se svědky toho, jak se ostatní dělí o svá zhroucení, a budete s to akceptovat vlastní nepatřičnost a nedokonalost. Uvědomte si lidskou různost a poznáte, jak jsou lidé vzájemně závislí. Když se to dělá v komunitě, stávají se lidé v ní skromnější a skromnější, nejen jako jednotlivci, ale i jako skupina ­ a tím realističtější. Od které skupiny byste čekali moudré, realistické rozhodnutí: od arogantní nebo od skromné?" 

5. ticho a rozjímání

V komunitě má své místo ticho. Není vnímáno jako rozpačité, prázdné, zneklidňující. 

To není "běžná věc". Dávám často otázku k přemýšlení, a lidé hned mluví, nenechají ani chvilku ticha.

Je mi těžko, když někdo mluví a mluví a mluví. Jako kdyby měl strach ­ že kdyby nechal jen chvíli ticha, že bych se na něco zeptal, nebo že by bylo slyšet něco jiného, co nechce 

Nebo se stává, že někdo dá otázku, nebo promluví o svém selhání např. a ostatní se na něj hned "vrhnou", sesypou, radí mu, řeší jeho problém.

 V komunitě ale každou odpověď a každé rozhodování předchází ticho, které znamená, že člověk připustí otázku sám sobě, přeptá se, nechá čas a prostor sobě i druhým, v kterém věci "dojdou".

 Komunita si "nechává čas". A je skromná a pokorná i proto, že je schopna rozjímání. Zkoumá sama sebe.

V rozjímání jde o to "zvyšovat uvědomování si světa mimo sebe sama, světa uvnitř sebe a vztahu mezi nimi. Člověka, který se smíří s relativně omezenými vědomostmi o sobě samém, lze jen stěží označit za schopného rozjímání. Je také otázkou, jestli jej lze považovat za psychicky či citově zdravého."

Proto také je skupina pokorná (jak jsme si připomínali v minulém).

"Pokora není o sobě ničím jiným než pravdivým věděním a cítěním lidského já tak, jak je. Člověk, který vidí a cítí sebe sama takového, jaký je, musí být vpravdě pokorný." (Klasická kniha 14.století Oblak nevědění).

 Asi je potřebí už teď říci: komunita není něco "daného", stálého", je to "stav, do kterého se vstupuje, vplouvá, a z kterého se vyplouvá". Nedá se čekat, že komunita najde "to"  a v tom setrvá. Bude se vracet to "lidské", svár, pokus zjednodušit, vydělit, vyloučit, odejít, prosadit to svoje, zneužít 

Komunita je v tomhle smyslu vratká věc. Ale právě kvůli schopnosti rozjímání, realisticky a pokorně otevřeně rozjímat o svém vlastním stavu může najít cestu zpět (konsenzus). Čím déle prý komunity trvají, tím rychlejší a úspěšnější bývají v tomto procesu. A bez této schopnosti rozjímat se skupina nikdy komunitou nestane nebo se navždy rozpadne.

 6. Bezpečné místo

"už jako dítě mě učili pravidlům tvrdého individualismu. Úzkostlivost, deprese a bezmocnost ­ to byly pocity, jejichž vyjadřování se nepokládalo za žádoucí. "Velcí kluci nepláčou" 

byl to efektivní i když nerozvážný trénink. Nemohu říci, že bych nikdy neplakal. Vždycky jsem byl blázen do filmů se slaďounce sentimentálními konci. Ale těch pár slz, které jsem si dovolil uronit, jsem vždy pečlivě setřel dříve, než se v sále rozsvítila světla. Nejhorší to bylo v devatenácti, když jsem na sebe musel vzít odpovědnost za přetržení tříletého vztahu s kdysi milovanou dívkou, která o mě nejen hluboce stála, ale která mi kdysi otevřela úplně nový svět. Tehdy mi po obličeji slzy tekly proudem. Nicméně ulice, kde jsme měli poslední schůzku, byla temná a slzy bezhlesné. Nikdy jsou doopravdy neplakal, až do svých šestatřiceti let.

 Stal jsem odpůrcem války ve Vietnamu a rozhodl se zůstat v armádě a "bojovat zevnitř". Ze začátku byl boj vzrušující. Pak začal být těžký. A ještě těžší. Nevyhrál jsem žádnou velkou bitvu a většinu malých jsem prohrál. Polovina z té hrstky, v nichž jsem zvítězil, byla vbrzku anulována tou či onou akcí, vrtochem oficiálních sil nahoře nebo drobnými historickými změnami. Rostla ve mně únava.

(Pak popisuje, jak se dostal do dvanáctidenní "vnímavé skupiny" 

Naše skupina byla velmi rozmanitá. První tři dny byly ve znamení intenzivních bojů. Nebo to nudné. Často to ale bylo znepokojivé, neradostné, ventilovala se tam spousta vzteku, někdy téměř zlomyslně. Čtvrtého dne se stalo cosi a já si nenadálost toho posunu dobře pamatuji. Náhle jsme se starali jeden o druhého. Potom někteří naříkali a pár lidí plakalo. Po většinu času jsem měl slzy v očích, i když jsem je samozřejmě nenechal téci. Pro mne to byly slzy radosti, protože jsem pozoroval, jak se skupina ozdravuje. Nadále přicházely okamžiky bojů, ale už nebyly nikdy zlomyslné. Cítil jsem se ve skupině velmi bezpečně. Bylo to místo, kde mi nečinilo žádné problémy být přirozeně sám sebou. Znovu jsem se cítil, jako bych přišel domů. Mé emoce obsáhly celou myslitelnou škálu, ale věděl jsem, že v tomto omezeném času milujeme jeden druhého a převažujícím pocitem byla radost.

Desátého dne odpoledne jsem dostal depresi. Nejdříve jsem se pokusil ji prospat  Brzy jsem však nemohl popřít skutečnost, že to, co mě opravdu trápí, je blížící se konec této skupiny. Cítil jsem se zde dobře. Byl jsem ponořen v atmosféře lásky a za pouhé dva dny jsem se měl vrátit k těžkostem své práce 

Tehdy jsem dostal vzkaz, že mám volat svou kancelář. Šlo o maličkost. Ale během konverzace s vedoucím jsem zjistil, že skončil výběr nových generálů. Byl povýšen lékař, který byl představitelem byrokracie v medicíně a kterému jsem naprosto nedůvěřoval. Má deprese se prohloubila.

Té noci jsem ve skupině mluvil jako první. Řekl jsem, že cítím depresi a proč: že jsem znechucený z toho, koho povýšili, a smutný z toho, že skupina bude brzy rozpuštěna. Když jsem skončil, jeden ze členů skupiny řekl: "Scotty, třesou se ti ruce."

"Často se mi třesou ruce, začaly se mi třást v pubertě", odpověděl jsem.

"Jako by se tvé ruce napínaly k boji," řekl jiný. "Máš vztek?"

"Ne, necítím vztek," odpověděl jsem.

Lindy, vedoucí naší skupiny, se zvedl z místa, kde seděl, zvedl svůj polštář, přešel místnost, sedl si naproti mně a polštář položil mezi nás. "Ty jsi psychiatr," řekl. "Dobře víš, že deprese má co dělat se vztekem. Já si myslím, že máš vztek."

"Ale já se necítím vzteklý," odvětil jsem strnule.

"Chtěl bych, aby pro mě něco udělal," řekl Lindy svým jemným způsobem. "Asi nebudeš chtít, ale i tak bych byl rád, abys to udělal. Jde o cvičení, kterému říkáme "bušení do polštáře". Chtěl bych, abys bušil do toho polštáře. Byl bych rád, kdybys předpokládal, že ten polštář je armáda, a chci po tobě, abys do něj bušil, co nejvíc můžeš. Uděláš to pro mě?"

"Vypadá to stupidně," odpověděl jsem, "ale protože tě mám rád, zkusím to."

Sevřel jsem ruce v pěst, párkrát do polštářě slabě praštil. "Přivádí mě to do rozpadků."

"Uhoď pořádně," přikázal Lindy.

Udeřil jsem o něco málo silněji, zdálo se ale, že mě to stálo všechnu energii.

"pořádně", nařídil Lindy. "Ten polštář je armáda. Máš na armádu vztek. Prašť ho."

"Nemám vztek," prohlásil jsem zoufale, když jsem mdle bušil do polštáře.

"Ale ano, máš vztek," řekl Lindy. "A teď do něj bouchni. Opravdu do něj bouchni "

poslušně jsem praštil do polštáře ještě silněji a zároveň řekl: "Nemám vztek na armádu. Možná na systém, ale ne na armádu. Je jen malou součástí systému."

"Máš vztek na armádu," křičel Lindy. "tak do toho prašť. Máš vztek."

Jak jsem se bránil, můj hlas se zvyšoval. "Nemám vztek. Cítím únavu, ale ne vztek."

A pak se to stalo. Zatímco jsem slabě, metodicky zpracovával polštář, mluvil jsem dál,jako bych byl v transu. "Jsem unavený. Nemám vztek, povídám. Jsem unavený. Jsem hrozně unvaený."

"Pokračuj. Bouchej."

"Nemám vztek. Jsem jen unavený " Po tváři mi začaly téct slzy.

"Pokračuj", povzbuzoval mě Lindy.

"Jde o systém," sténal jsem. "Ne že bych nenáviděl armádu. Nemůžu už bojovat se systémem. Jsem tak unavený. Jsem už dlouho unavený "

Začaly mnou prostupovat vlny vyčerpání. Vzlykal jsem. Věděl jsem, že se to začíná dařit. Chtěl jsem s tím přestat. Nechtěl jsem ze sebe dělat blázna. Ale vyčerpání bylo příliš soilné. Z hrdla mi vycházely vzlyky, nejdřív jako sípání a lapání po dechu. Vlny zesílily. Všechny ty prohrané bitvy, všechna ta marná energie, všechny ty marné boje. Nechal jsem tomu volný průběh. Vzlykal jsem a vzlykal. "Já toho ale nemůžu nechat, někdy musí ve Washingtonu zůstat. Jak si mám pomoci? Někdo musí spět k tomu, aby v tom systému pracoval. Jsem tak unavený, nemohu zbaběle utéci."

Můj obličej byl plný slz. Teklo mi z nosu, ale já na to nedbal. Ležel jsem na polštáři a Lindy mě objímal. Přišli i další a také mě objali. Přes slzy jejich obličeje vypadaly jako skvrny. Nezajímalo mě ale, kdo jsou. Věděl jsem jen, že jsem milován. Byl jsem usmrkaný, ale naživu. A zcela jsem se poddal těm vlnám. První vlny způsobil Washington; kartotéka "příjmu" tři stopy vysoká, projevy psané dlouho do noci, lži, které jsem spáchal, směs apatie, samolibosti a tolerované bezcitnosti, proti níž jsem bojoval. Ale jak jsem se jim poddával, přišly i starší vlny únavy, z boje za to, aby manželství fungovalo, z téměř nekonečných nocí na pohotovostní místnosti,   vlna za vlnou.

Vzlykal jsem půl hodiny. Jednu ženu ze skupiny to vyděsilo. "Nikdy jsem neviděla nikoho takhle plakat", řekla. "Je hrozné, co v naší společnosti provádíme mužům."

Usmál jsem se na ni přes ještě mokré oči, ale už jsem neplakal; vlastně jsem se cítil lehký jako pírko. "Prosím, uvědomte si," řekl jsem, "že se to ve mně shromažďovalo třicet let."

(Pak Lindy poradil Scottymu, aby vzdal Washington. Že on také takhle "zběhl".   A Peck to udělal, a po čase to ocenil ). s.32-34.

 "Zapomenutému umění pláče jsem se znovu naučil, když jsem byl v pravém komunitním stavu. Můj raný výcvik ve znamení tvrdého individualismu byl značně efektivní, protože dodnes na veřejnosti pláču, jen jsem-li na bezpečném místě. Jednou z mých radostí je, že se mi "dar slz" vrací, kdykoli se vracím do komunity. Nejčastějším společným vyjádřením jejích členů je: "cítím se tu bezpečně".

 Je to vzácný pocit. Neužijeme si ho jinak.

Skoro každý z nás se cítil jen někdy a jen částečně v bezpečí ­ pokud se vůbec v bezpečí cítil. Jen zřídka, pokud někdy, jsme se cítili zcela svobodni tak, abychom si mohli dovolit být sami sebou. Zřídkakdy jsme se také v nějaké skupině cítili přijímáni a přijatelní. Tak skoro každý vstupuje do nové skupiny připraven bránit se. Bojový postoj. A žijeme s maskami.

Dokonce i když se pokusíme veřejně být otevření a zranitelní, v jistých směrech v nás nevědomá ostražitost přetrvává. Ba počáteční přiznání zranitelnosti se setká se strachem, nepřátelství nebo jen s náznaky nápravy či změny, takže se za svůj ochranný val stáhnou i ti nejodvážnější."

 Jak vznikne takové "prostředí bezpečnosti"? Trvá to někdy, a je k tomu potřebí hodně odvahy a "oddanosti".

A když se to stane, tak je to najednou taková proměna! Jako když se pohnou ledy, nebo zdvihnou stavidla  Lidé se otvírají, a prožívají, že jsou přijati právě proto, že to jsou oni. Vyvalí se léta zdržované frustrace, bolesti, viny, křivdy, a valí se ven  a přibývá toho, jako když se nabaluje sněhová koule.

A s tím se pojí moc zvláštní zkušenost ­ prožijete, že jste zranitelní a neztrácíte kvůli tomu hodnotu a vážnost. Pak se stáváte zranitelnější a zranitelnější. A jak se zvyšuje láska a vzájemné přijetí, jak se násobí intimita, která je vzájemná, začíná opravdové uzdravování a změna. Staré rány jsou zaceleny, staré averze vyplaveny 

To je věc, která se děje v komunitě: proměna a uzdravení. Je dobré to zmínit až teď. Protože touhu pro změně mají všichni, a kdyby se hned na začátku řeklo, že to se v komunitě děje, šlo by se do toho proto. Protože ta touha po změně a uzdravení je doprovázena, poznamenána, zatížena ostražitostí a odporem. ("Měl bych  mělo by to být jinak,  ")

Ale když umožníte člověku pobývat na opravdu bezpečném místě, kde není potřeba této ostražitosti a odporu, může začít posun k ozdravení. Jsme-li v bezpečí, začne se to dít. "Samo sebou".

"Je to paradoxní, že skupina lidí se začne proměňovat a přetvářet až když se její členové naučí o přeměnu a ozdravení se nepokoušet. Komunita je místem, kde se vás nikdo nepokouší proměnit či "uzdravit", dát vás do pořádku, změnit. Místo toho vás její členové přijímá takové, jací jste. Máte možnost být sami sebou. Pak se můžete zbavit své ostražitosti, odložit masku a přestrojení  můžete se stát výsostně sami sebou."

7. Laboratoř osobního odzbrojení

Komunita a laboratoř? Když se řekne laboratoř, představíme si místnost plnou laboratorních (chemikálních) přístrojů.

Laboratoř ale je také místo pro "pokusy". Laboratoř je místo pro experimentování, místo, kde se dá bezpečně experimentovat.

Potřebujeme místo, kde si můžeme vyzkoušet jiné způsoby chování.

 S čím se experimentuje v komunitě? S jiným způsobem chování se k druhým i k sobě.

S jakým? "Osobní odzbrojení".

 Víte, že chodíme ozbrojeni? Jeden před druhým. Čím se bráníváme, jakou zbroj nosíme?

Předstíraná lhostejnost. Úspěch. Chytrost. Ironie. Zaměstnanost (nemám čas se ti vydat). Ochota pomoci, něco nabídnout (jak vás krásně odsunou pohostinností)  Výhružné postoje. (Mladí nosívají, punkeři, anarchisti ) Předsudky. (Předem soudíte ­ kdo ví jaký ten člověk je, co má za lubem )

 V komunitě se experimentuje s osobním odzbrojením. (Je to "bezpečné místo"). A funguje to "dvousměrně".

 "Když je bezpečné místo, začnou lidé experimentovat s důvěrou a láskou hlouběji než kdy předtím. Opouští se obvyklé obranné a výhružné postoje, bariéry nedůvěry, předsudků, strachu. Experimentuje se s odzbrojením sebe sama. Experimentuje se s mírem uvnitř skupiny a zjišťuje se, že to funguje."

"Ke konci dvoudenní komunitní zkušenosti řekla jedna paní: "Vím, že se říkalo, že se nemá odcházet, ale včera jsme s manželem byli rozhodnuti to udělat.   Ale stalo se něco divného. Včera jsem se na vás všechny dívala dost černýma očima. Ale dnes ­ z důvodu, kterému nerozumím ­ to všechno vidím jakoby "mírnýma očima" a je to úžasné."

V naší kultuře tvrdého individualismu může vypadat podivně, že se tato proměna začne dít přesně tehdy, když začíná naše "zhroucení". Dokud se na druhé díváme skrz masku, kterou jsme si vytvořili, díváme se kriticky. Když ale maska spadne a my spatříme utrpení, odvahu, zlomení a někde hlouběji důstojnost, začneme se opravdu vzájemně respektovat jako přátelské lidské bytosti.

Zlomený, zraněný je každý. Proč to skrýváme?

 Tedy: Komunita vyžaduje schopnost odhalit přátelským stvořením své rány a slabosti. Vyžaduje také schopnost být ranami druhých zasažen, zraněn. To jsou ty "mírné oči". Bariéry zmizely  Když se obousměrně začneme dělit o svá zranění, začne vyvstávat láska.

 Je v tom riziko ­ zničení normy předstírané nezranitelnosti (síly?). Je to nebezpečné forma chování pro většinu lidí. Ale komunita je "laboratoř osobního odzbrojení".

 8. skupina, která umí bojovat s taktem

komunita je místo bezpečí a odzbrojení. A je také místo konfliktu.

 Ale jinak, než jak to známe  Právě proto, že jsou lidé odzbrojení, tak se v komunitě neděje ani faktické, ani emocionální krveprolití. Lidé už nebojují za svou image. Za svou masku. Za svoje "uznání". Jsou sami sebou. I s ranami, bolestmi, slabostí, které nemusí skrývat. Ví, že je možné naslouchat a neodmítat se vzájemně.

 Někdy dojde po konfliktu k konsenzu rychle, někdy to trvá dlouho. Ale je to bez krveprolití, zdůrazňuji ještě jednou.

 Komunita je skupina, která umí bojovat s taktem.

"Je amfiteátrem, kde gladiátoři odložili zbraně a brnění, osvojili si umění naslouchat a rozumět, kde se respektují dary druhých a akceptují jejich omezení, oslavují se odlišnosti a ovazují jejich rány, kde se zavázali k boji bok po boku ne proti sobě. Zvláštní bitevní pole. Proto ale také je velmi efektivní zázemí pro řešení konfliktů."

 9. Skupina samých vůdců

typické pro komunitu také je ­ "decentralizace autority". Nepoznáte, kdo skupinu vede. 

Je skupina bez vůdce  Nebo skupina "samých vůdců". Že si to nedovedete představit? 

V komunitě je něco jako "proud vůdcovství". Proud, proudění, dokola 

Ten, kdo se cítil nucen "něco dělat", "nenechat ticho", vybudit aktivitu, vést, najednou prožije (často poprvé v životě), že to nemusí  že je od toho svoboden. (Kolegyně z naší skupiny ­ měla tenhle sklon. Zachraňovat situaci, vést  Když byl "Gruppengespräch", ona mluvívala první. "Cítila jsem to jako svou odpovědnost, prolomit to trapné ticho". Postupem doby vydržela čekat. Ale ­ jak přiznávala ­ škodolibě: vidíte, beze mě, jak to dopadá. Nakonec dokázala čekat svobodně a tiše, "osvobozeně".

A ten, kdo byl obvykle plachý, rezervovaný, "stranou", najednou vystupuje  a ukazuje se jeho schopnost přispět ke "konsenzu".

A "řeč jde dokola". A lidé navrhují řešení. A jsou přijímána a posuzována bez rivalit, osobních zranění, ublížení  (V místě bezpečí, pravdivosti na jeho základě ­ se to děje tak). (Naprosto jinak, než jako vidíme na politických diskusích dnes ­ zraněný Klaus, ješitný Zeman, Havel (který je ovšem o třídu ušlechtilejší, než oba v tomhle).

 "Trvá to chvíli, než něco takového vznikne. Je potřebí vzdát se při tom tradičních hierarchických vzorů. A zříci se některých druhů kontroly. Pak teprve není vedoucím jednotlivec, ale duch komunity."

 10. Duch

Komunita nezná soutěživost ­ ve smyslu ­ "naše město, klub,   je lepší než vaše". "Naše komunita " Jen v jednom smyslu: skupina, která dosáhla komunitního stavu, má ze sebe radost, ba cítí rozkoš. Že se dostali k něčemu, co má ohromnou cenu. Ale jinak ­ "soutěživost" žádná není. Ze zásady ne ­ protože komunita je zahrnující. Má-li komunita nepřátele, začíná ztrácet ducha komunity. Jestli ho měla.

 Duch ­ "atmosféra"? Ovzduší? Prostupující, provazující, zahrnující 

Jaký je "duch komunity"? Je duchem míru. Lidé se ptávají ­ "jak poznáme, že jsme komunitou?" zbytečné. Když se skupina stane komunitou, "dojde k dramatické změně ducha". A ten je přímo hmatatelný. Nelze jej přehlédnout.

Je to duch míru. na skupinu se snese ticho. Lidé mluví jakoby tišeji, a přesto je "lépe slyšet". Ticho, které není nepříjemné. Vítané, poklid, nic není horečné, chaos je pryč. Je to jako když hluk nahradíte hudbou. Lidé slyší. Upokojující.

Ale duch není ovladatelný. Tak skupina v komunitě se necítí vždy pokojná. Její členové budou spolu občas bojovat, i tvrdě. Vzrušeně  Ale je to produktivní, ne destruktivní boj. Boj plný lásky. Duch komunity je nutně duchem lásky.

Duch moudrosti. Která je tajemstvím. Jak se dochází ke konsenzu ! Konsenzus bývá překvapující. Lepší, než když by jej vymyslel "jeden vůdce".

 

Agnostici, ateisté to prožijí také. Jako duchovní zážitek. Ovšem interpretace jsou pak různé. Jinak si to, co se dělo a stalo, vysvětlují křesťané. Ale ať tak nebo tak se prožije "duch" ne jen jako něco vytvořeného lidmi v komunitě, ale jako něco nezávislého a vnějšího. Něco, "co na skupinu sestoupilo". (Jak Duch svatý sestoupil jako holubice). Křesťansky orientovaní lidé nahlížejí na tvorbu komunity jako na přípravu k sestoupení ducha svatého. Duch komunity je jim také zjevením ducha svatého.

To neznamená, že komunita je jen křesťanský úkaz. Vzniká i mezi ateisty, s nimi  A křesťanská víra není zárukou komunity.

(Charizmatici mají ze dvou důvodu daleko k komunitě. Problém autority vůdce. Problém soutěživosti, rivality vůči nepřátelskému světu ).

 2. Vznik komunity

Rysy komunity:

 Jak vzniká komunita? Dá se tomu pomoci a má to nějaká pravidla? Nebo je to jen "zázrak", který někdo prožije, protože se k tomu připletl, měl prostě "to štěstí", jiný ne ?

 Maličko o krizi: Krize má svoje místo v životě. Nemusíme ve svých životech krize vyrábět, musíme si jen uvědomit, že jsou. Můžeme předstírat, že to tak není. Psychologové tomu říkají "destruktivně teatrální život". Můžeme krize popírat, dokud nezničí nás. Nebo se můžeme k dramatům našich životů probudit a začít podnikat kroky k jejich spáse.

"Zdravý život se sestává z krizí a jejich řešení, která by měla být zvládnuta co nejrychleji, abychom byli s to čelit dalším. Je to divné, ale nejlepším měřítkem psychického a duchovního zdraví je počet krizí, které dokážeme nahustit do jednoho života."

 Pravé komunity často vzniknou jako reakce na krizi. Během minuty vznikla při zemětřesení v Mexiko City. Ve dne v noci na záchraně o zraněné pečovali stejně bohatí jako chudí, otevírali peněženky. Pamatujeme převrat 

Problémem je, že jak skončí krize, skončí skoro vždy komunita. Lidé se vrátí ke svým životům  Ale komunita je tak úžasná věc, že se lidem pak po dobách krize stýská. Rusové pohnutě mluví dodnes o dobách obléhání Leningradu  Nám se taky stýská po době převratu.

 Pro tuto naši potřebu a pro podvědomou touhu se do komunity proto dostaneme často náhodou, i když zjevně v krizi nejsme. A komunita může pak vzniknout náhodou.

 Může skupina přerůst v komunitu ne náhodou. (Tedy "skoro řízeně"?) Peck říká: "Ano. Sice komunita je "zázrak". Ty nejsou předpověditelné nebo kontrolovatelné. Spíš jsou vniknutím mimořádného do všedního. A komunity jsou mimořádné pro nás stále. Zázrak je také "jev, který nelze vysvětlit přírodními zákony". To ale neznamená, že je "nezákonný"."

 Jaké jsou principy a zákony tvoření a fungování komunit? (Nevnímat komunitu jako "happennig". Přijde to  pro pobavení, povznesení. Aniž by člověk pro to  něco udělal.)

Etapy tvoření komunity:

 

1. Pseudokomunita

první reakce skupiny, snažící se sformovat komunitu, jsou nejčastěji pokusy komunitu předstírat. Členové jsou k sobě přehnaně příjemní, snaží se vyhnout se sporům. Vznikne "pseudokomunita". Nefunguje.

"Když jsem se poprvé setkal s pseudokomunitou, byl jsem vcelku v rozpacích ­ zvláště proto, že byla tvořena odborníky. Mnozí z nich podstoupili důkladnou psychoanalýzu a všichni byli navyklí být "nespontánně zranitelní". Během chvilky se spolu dělili o hluboké, intimní detaily svých životů. A během první přestávky se už objímali. Rup ­ okamžitá komunita!

Ale něco tomu chybělo. Nejdříve jsem měl radost a říkal si: "To je bomba, o tyhle se nemusím starat!" Ale během dne ve mně vzrůstal neklid a já jsem nebyl schopen přesně určit proč. Neměl jsem ten úžasný, radostný povznášející pocit, který jsem v komunitě vždy zažíval. Vlastně jsem se kapku nudil. Přesto se podle všeho skupina chovala přesně jako opravdová komunita. Nevěděl jsem, co dělat. Dokonce jsem ani nevěděl, proč bych vůbec něco dělat měl. A tak jsem to pro zbytek dne nechal plavat.

Tu noc jsem dobře nespal. Rozhodl jsem se, že se se svým neklidem skupině svěřím. Když jsme se následujícího rána sešli, začal jsem slovy: "Jste neobvykle vzdělanou skupinou lidí. Myslím, že právě proto se zdálo, že jsme se včera tak rychle a snadno stali komunitou. Ale možná to bylo příliš rychlé a snadné. Mám divný pocit, že něco chybí, že ve skutečnosti ještě komunitou nejsme. Zůstaňme teď chvíli v tichosti a uvidíme,jak na budeme reagovat."

Reakce se dostavila! Během pěti minut si tuto zdánlivě něžní a jemní lidé div nešli po krku. Na povrch vyplynula téměř současně hromada osobních záští. Členové komunity si začali rychle a vztekle otřískávat o hlavu své odlišné ideologie a teologie. Byl to velkolepý chaos! A konečně jsme byli s to začít pracovat na výstavbě opravdové komunity, v čem jsme ke konci semináře také uspěli."

s.65-66.

Dvě věci předem: tvorba komunity chce čas. A nezáleží při tom na vzdělanosti lidí (často potíž s vzděláním a racionalitou, protože lidé jen pak lépe dokážou předstírat ).

Pseudokomunita se pokouší dosáhnout komunity laciným způsobem ­ předstíráním. Hraje se divadlo. Nemusí to být pokrytecké, zlé, často je to spíš nevědomé, z laskavosti, lidé touží být milováni a pokouší se o to tak, že říkají jen hezké věci, zamlčují část pravdy o sobě a svých pocitech, aby zabránili konfliktům. Je to předstírání. Často ze strachu. Lákavá a neprůjezdná zkratka.

 V pseudokomunitě nejvíc jde o vyhnutí se konfliktům. Aby nebylo žádné napětí. Ale to není žádná zvláštní "kvalita". Nepřítomnost konfliktů ve skupině o sobě nic neznamená. V komunitě jsou třeba také období bez konfliktů. Ale je to proto, že se lidé naučili s konflikty zacházet, řešit je, ne se jim vyhýbat, jak to dělá pseudokomunita.

Pro pseudokomunitu je typické, že nevnímáte nebo nechcete vnímat to, že každý je jiný. Všichni chtějí být milí lidé, chovat se dobře, slušně. Neurážet druhé. Když se vás někdo dotkne, uděláte ­ že "to nic". Když se dotkneme sporu, převeďme řeč pryč. Což nakonec ničí individualitu, důvěrnost, upřímnost.

Znáte to? Jednou jsem se pohádal (víckrát jsem se v životě pohádal, a většinou to skončilo stejně) s kolegou na vojně. O politiku a náboženství. Křičeli jsme na sebe dlouho do noci v kanceláři. Druhý den jsme se na sebe navzájem hrozně usmívali. (Tak, že se nás další kolega ptal ­ vy jste na sebe nějak hodní ). Ale už jsme spolu nikdy nemluvili opravdu. Myslím, že jsme si jeden druhého i přestali vážit. Ale moc jsme se na sebe usmívali a byli na sebe hodní 

Máte taky takovou zkušenost. Jak jsou lidé na sebe hodní, ale "nic spolu nemají". A za úsměvem je lhostejnost. Nebo často i podezírání. Vybavuji hned několik "skupin", kde to takhle prožívám. Tváříme se, že mezi sebou nic nemáme, ale taky nic spolu. A ani to není pravda, že mezi sebou nic nemáme. Dotkli jsme se některých bolestí, rozdílných názorů, zranili se, couvli ­ a všechno se tak "zabetonovalo". A bobtná to mezi námi. Ta zeď je silnější a silnější. K ničemu to není.

 Základní přetvářkou pseudokomunity je odmítání individuálních rozdílů. Předstírá se , stejnost, stejná víra v Krista, stejné rozumění politice  Mluví se proto jen obecně! ("Ježíš nás zbavil našich hříchů", "rozvod je hrozná zkušenost", )

A v pseudokomunitě se to trpí. Nebo vyžaduje. V duchu si myslí: s vírou mám svou zkušenost, ale ne takhle  Ale neřekne se to. Nedáte najevo, co prožíváte.

Když se zkusíte chovat jinak, většinou vás dostanou. Tváří se ­ jako když jste udělali faux paux. A za zády si to dořeší. (Je nějakej divnej. Má asi potíže, že? "Nikdy jsme ho neměli rádi".)

 To je první stadium při vzniku komunitu ­ snaha udělat komunitu moc rychle, chovat se "slušně", nezraňovat a nebýt zraňován.

A to je také první věc, která se musí při vznikání komunit dělat: je potřebí odhalovat pseudokomunitu, a dusit ji v zárodku. Jak se to dá dělat?

Často stačí jen odhalit mělkost nebo zevšeobecňování. (Příklad: je potřebí mluvit osobně, říkat já, můj, moje. Názory a pocity obecně, nebo těch druhých nebo abstraktní mě až tak moc nezajímají. Ale Tvoje )

A mít odvahu vyslovovat svoje pocity, názory, a ne konfrontačně, ale "jen tak". Jako svůj vklad.

A připomínat si: že různost není neštěstí a nebezpečí.

 Jakmile je odkrytí individuálních rozdílů nejen dovoleno, ale i takto podporováno, tak nevznikne komunita, ale skupina se skoro hned přenese do druhé etapy utváření komunity: chaosu.

 2. Chaos

dojde k tomu, že se individuální odlišnosti vystaví navenek. (Neretušují se, jak v pseudokomunitě).

Ale skupina se je pokouší vyhladit. Už ne skrývat, ne ignorovat, ale

"Na tenhle seminář jsem přišel proto, že mám takový a takový problém a myslel jsem si, že bych tu mohl najít nějaké řešení."

"Kdysi jsem ten problém měl, udělal jsem to a to, a stačilo to."

"To jsem zkusil," řekne první, "ale k ničemu to nevedlo."

"Když jsem poznal, že Ježíš je mým Pánem a Spasitelem, pomohlo mi to vyřešit tento i jiné problémy", řekne třetí.

"Mrzí mě to, ale to s Pánem a Spasitelem mě nebere. To není pro mě", řekne další.

"Ne, jestli to je tak, tak se mi z toho dělá na zvracení." řekne další.

"Jenže to tak je". Řekne další .

 Nemusí jít o teologii. Může jít o "milované projekty", které si předhazují v pracovním týmu  a každý se pokouší obrátit druhé na svou cestu.

 Chaos je doba potyček a bojů. Ale to není "ten problém", komunita také uvnitř bojuje. Boj v chaosu je chaotický. Je netvůrčí, nekonstruktivní. Spory v komunitě jsou tiché a láskyplné, lidé se snaží si naslouchat. Diskuse se může stát v komunitě vášnivou, ale zůstává jaksi veselou. A nad konsenzem člověk cítí vzrušení.

V chaosu to není tak. Je nuda. Bez ustání se sváří a k ničemu to nevede. Není v tom milosrdnost ani rytmus. Pocit pozorovatele zvenku (a uvnitř asi také) je zoufalství. Nikam to nevede, žádná zábava.

 Napadá se i vůdce. "Kdybys nás vedl lépe " V určitém smyslu je to pravda. Chaos by šel obelstít autoritativním vůdcem, který by označil úkoly a cíle. Jenom že by zde všechno ustrnulo. Komunita a totalitářství nejde dohromady.

Občas se někdo pokusí nahradit "nefungujícího vůdce". Zorganizovat to. Uděláme to tak 

Organizovanost je reakce na chaos. Má minimalizovat chaos. Ke komunitě neposune.

 Doba trvání chaosu je různá, závisí na povaze vůdce a skupiny.

Ale bolí, je nepříjemná.

 3. Prázdnota

"Z chaosu vedou jen dvě cesty ­ jedna k organizaci, ale ta není nikdy komunitou. Zbývá jen cesta do prázdnoty, skrze prázdnotu." říkává Peck v této chvíli.

Často to přeslechnou, a hádají se dál. Zopakuje. A někdo se rozmrzele zeptá: a co to s tou prázdnotou znamená?

Prázdnota je těžká věc. Nejkritičtější v budování komunity. Most mezi chaosem a komunitou.

 Dotkneme se nyní toho hraničního bodu. Je to svým způsobem rozhodující chvíle.

Mostem mezi chaosem a komunitou je prázdnota.

(Mostem mezi institucionálním a mystickým způsobem spolubytí je "skepse".)

 Co to je, co se při tom děje?

 V prázdnotě jde o to ­ uvolnit místo. Čemu? Bohu. "Něčemu jinému", novému, lepšímu.

Druhého nemůžeme nechat vstoupit, aniž by u nás našel tuto prázdnotu. Otevřete dveře, nehodnotíte, nevytýkáte nic, nic nenabízíte, nenapovídáte, nekomandujete, nepřemýšlíte ­ co asi si myslí, a proč přišel, nevzpomínáte ­ kdy jste se viděli naposled a jak to dopadlo.

Ne. Jen čekáte. Jste připraveni naslouchat. Ne hodnotit, ne zařazovat do škatulek, ne "jednat", ne "akce". Vzdáte se předporozumění.

 Ticho je tu velmi důležité a účinné. Slova jsme si zvykli používat k hodnocení, odsouvání, zjednodušování, prohlížení si druhého, manipulování  Ticho.

"Víc než polovina Beetehovena je ticho", řekl jakýsi operní zpěvák.

"Bluesman je placený za každou notu, co nezahraje", říkají bluesmani. Bez ticha není hudba, jen hluk. A to je hodně "autentická hudba, když je dobrá, v tom je člověk.

 "Na mezinárodním symposiu teologů z celého světa došlo k debatě, na níž jeden praktik a učitel tzv. afrického tradičního náboženství z Ghany začal tím, že nepochopil věc, o které byla předchozí přednáška. Totiž "trpící Bůh". "To je to nejnesmyslnější, co jsem kdy slyšel", prohlásil. "Bůh netrpí".

"Ale jistěže trpí," dokazovalo mi ostatní členové skupiny a odkazovali na Bonhoeffera. Ale s každým dalším argumentem se Afrična jen víc zatvrdil a vehementně namítal, že "nic tak hloupého v životě neslyšel". Čím zatvrzelejší byl, tím víc se ho skupina snažila přesvědčit  Hluk rostl 

"Nechte toho," zakřičel jsem. "Průměrné IQ v této místnosti musí být kolem stošedesáti. Určitě dokážeme komunikovat jinak než takhle. Přestaneme, budeme tři minuty zticha a uvidíme, co se stane."

Skupina poslechla. Po chvíli ticha začal jeden z Američanů mluvit o tom, jak má rád své děti. Vlastně se mu, jak řekl, po nich moc stýskalo a to ho bolelo. Bolelo ho, když se zranily, nebo byly nemocné. Jejich útrapy a strasti ho zraňovaly. Bál se o jejich budoucnost, a to bylo také svým způsobem utrpení. Jeho děti byly nejdůležitější částí jeho života, a těžko by měnil, káska k nim však jistým způsobem činila jeho existenci daleko bolestnější, než jaká by byla bez nich.

"Ach, teď už rozumím," zajásal Afričan s očividným potěšením. "Samozřejmě, že v lásce je i bolest, a ovšemže Bůh miluje a tedy trpí i kvůli nám, tak jako my trpíme kvůli našim dětem. Víte, problém je, že v našem jazyce slovo "trpět" se vztahuje jen na tělesné utrpení. A my nevěříme, že Bůh má tělo. Je čistým duchem. Takže hovořit o tom, že zažívá tělesnou bolest se mi zdálo absurdní. Ale cítí Bůh bolest? Ano, ano, ovšem, že Bůh cítí bolest."

157/4nn

Jde o to: umlčet to známé v sobě, nechat navyklé způsoby hodnocení, vzdát se představ. Bez toho neporozumíme ani neuslyšíme. Zůstaneme v chaosu.

159/6nn

problém s tím máme.

Máme z toho strach. Co by se mohlo stát, když pustím otěže z rukou. Když připustím druhého blíž. Když se vzdám znalosti minulosti, přítomnosti, budoucnosti, těch myšlenkových a pocitových cest, které mám prochozené a aspoň vím, kam vedou, kudy se s nimi dostanu a jak mi na nich bude.

Pomáhá nám to "fungovat" ­ když víte, když jednáte,   Ale zůstává potíž samoty (je to jen svět "podle Juna", nepotkáváte druhé jak jsou ­ jinací), nesmyslu ("nehraje to dohromady všechno, nedává to smysl").

 "Kdo najde svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne jej". Pro dosažení spásy je nutná "smrt psychického já". Je třeba obětovat vlastní já prázdnotě. Taková oběť obvykle neznamená skutečnou psychickou smrt. Ale vždy to znamená nějakou formu smrti ­ smrt ideje, ideologie, tradičního pohledu na kulturu, zjednodušujícího vzorce myšlení "čený ­ bílý".

Všechny změny jsou určitou formou smrti a každý rozvoj vyžaduje, abychom prošli depresí.

"řekněme například, že v mé osobnosti je kaz a mí přátelé mě kvůli tomu, jak se projevuje, začnou kritizovat. Má první reakce je odmítnutí: dneska prostě vstala špatnou nohou  Jejich kritika nemá se mnou nic společného. Ale trvají-li na tom, rozzlobím se na ně. Co mi mají strkat nos do mých záležitostí? Nemají ponětí, jaké to je být v mé kůži. Proč se nestarají o sebe? Pokud mě mají natolik rádi, že se nevzdají, začnu smlouvat. Vlastně jsem je už dlouho nepoplácal po zádech nebo jsem jim neřekl, jak dobře si vedou. A začnu se na ně usmívat a budu pořád veselý, doufaje, že mě přestanou kritizovat. Ale když to nepomůže, začnu uvažovat o možnosti, že se mnou je skutečně něco v nepořádku. A to je depresivní představa. Ale když od ní neuteču, popřemýšlím o ní, rozeberu ji, dokážu odhalit podstatu své vady a budu schopen začít pracovat na tom, abych ji izoloval, pojmenoval a nakonec odstarnil a zničil. Zbavím se jí. A pokud v této asistenci při umírání části sebe sama uspěji, vynořím se na opačném konci své deprese jako nový, jaksi znovuzrozený člověk."

164/2-3

165/3nn.

Pro jaké skryté možnosti musíme být otevření a prázdní? Co se může stát ?

Zranitelnost

(Můžeme si dopřát chvíli ticha?

Jak jste se v něm cítili? (Co vás napadalo?))

 Prázdnota je "otevřenost něčemu jinému" ­ cizí myšlence, cizinci, Bohu.

Co když je ten "někdo jiný" nebezpečný? Co když je nová myšlenka nesprávná, cizinec vrah, co když hlas "jiného" je hlasem zla? Nemůžeme být zraněni?

Ano. Otevřenost znamená zranitelnost. Schopnost a ochotu být zraněn.

"Zraněn" je víceznačné. Může znamenat "vážné ublížení" nebo jen "bolest". Je rozdíl mezi tělesnou bolestí a emocionální bolestí. Nelze žít bohatým životem bez ochoty opakovaně trpět, prožít si deprese, zoufalství, strach, smutek, hoře, zlost, odpouštění, zmatek, pochybnosti, kritiku, odmítnutí. Život bez toho je k ničemu pro nás i pro druhé.

Sölle mluví o jednostranném Božím odzbrojení.

 Nejde o bláznivou zranitelnost. Jde o ochotu stát se zranitelným. Připustit druhého tak blízko, že se vás jeho slzy, bolest, nejistota, strach  dotknou, a způsobí vám bolest.

Je to riskantní, může to dopadnout špatně  Ale 

Jaký smysl to má pro komunitu?

Prožili jste to jistě. Cítíte, že ten druhý člověk má potíž, bolest,   a začne o tom mluvit. A vy se polekáte. To je moc velké, to je moc osobní, s tím si nevím rady, na to se nedá nic říci  Já mám svého dost. Tak uhnete. (Je konec komunity).

Uhnout se dá dvojím způsobem: převedete řeč jinam. Nebo začnete radit, co a jak.

Jednou jsem měl rozhovor s jedním člověkem. A on mluvil o tom, že si připadá "na nic" a  bylo to tak bezvýchodné. A já jen poslouchal a poslouchal  Hodněkrát jsem chtěl toho člověka přerušit a říci: ale to přece není tak, nebo nějaké argumenty přinést pro to, že je docela "cenný". Ale mlčel jsem. (Nevím, jak to mlčení působilo a co v něm všechno bylo).

A měl jsem pocit svého velkého selhání. Pak jsem na kursu CPT ten rozhovor s zkušeným holandským lektorem znovu procházel a on říkal ­ že nakonec (i tomu člověku) šlo jen o to ­ abych to vydržel.

 Druhá věc v tom, druhá stránka věci.

Zranitelnost není jen schopen riskovat, že nám někdo ublíží, ale hlavně schopnost vědomě přiznat, že jsme zraněni: že jsme zlomeni, ochromeni, slabí, neúspěšní, nedokonalí.

"Co se stane, když se vystavím jinému člověku? Co se stane, když řeknu: "Napsal jsem celou knihu o kázni a sám nejsem natolik ukázněný, abych přestal kouřit. Občas si říkám, že nejsem než pokrytec a podvodník. Někdy si myslím, že snad ani nejdu spárnou cestou. Někdy mám pocit, že nevím, kde jsem. Mám strach a cítím se ztracený. A unavený. I když je mi jen padesát, cítím se často velmi unavený. A osamělý. Pomůžeš mi?" Projev takové zranitelnosti působí na ostatní téměř vždy odzbrojujícím způsobem. Nejspíš odpoví: "Vypadáš jako normální člověk. Já jsem také osamělý, unavený a mám strach. Samozřejmě ti pomohu, jak jen budu moci."

Co se stane, chováme-li se jako nezranitelní, když se začtítíme psychologickou obranou a předstíráme, že jsme frajeři, kteří vědí, co a jak, tvrdí individualisté, kteří mají život perfektně pod kontrolou? Stane se, že se i ostatní lidé ohradí zdmi své vlastní psychologické obrany a také předstírají, že jsou frajeři a vědí, co a jak, a naše lidské osobní vztahy nebudou o nic vřelejší, než je vztah dvou prázdných, ve větru do sebe narážejících konví.

168/2-3

 Jak to souvisí s komunitou? Jen mezi otevřeně nedokonalými nalezneme mír. Naše nedostatky jsou jednou z mála věcí, které mají lidé společné.

 "Psychoterapie je hra na upřímnost. Lidé přicházející na ni trpí lží, utrpení jim působí buď lži, které řekli oni sami, rodiče, sourozenci, učitelé, média,   Tyto lži mohou být napraveny jen v atmosféře upřímnosti, největší, jakou jsou lidé schopni vytvořit.

Na semináři budování komunity někdo řekl: "největší dar, který si můžeme dát, je naše zraněnost." Léčitel musí být zraněn, jen pak může léčit.

Při budování komunity musí nějaká odvážná duše začít. Musí být skutečná iniciativa. Jeden za druhým pak lidé riskují odmítnutí, či jiný neúspěch a pozvedají skupinu na vyšší úroveň, tzn. do vyšších rovin zranitelnosti, upřímnosti."

 

Ta iniciativa je vždy individuální, jednostranná a riskantní.

Co se může stát? (Použijí ho. Jako kořist, jako potvrzení si: já jsem lepší. Jsem "všemocný").

Jde jistě také o přiměřenost situaci. Cvičit důvtip, naučit se rozeznávat, ke komu se máme chovat zranitelně, ke komu ne, kdy a jak a do jaké míry?

Na Ježíši to vidět: ne bláznivé (vyhýbal se léčkám), a přitom se tak vydával druhým, celníkům  Nebylo to "bláznivé", "naivní".

Pavel to pak vyjádří: "Ve slabosti se projeví síla".

"Křesťanská církev by pro to měla mít smysl. "Nejpřesvědčivější podmínkou pro členství v pravé církvi je vědomí člověka, že je hříšník. Je to církev slabých, uctívajících Boha, který ve své paradoxní slabosti vládne světu."

Chesterton: "křesťanský ideál nebyl prověřen a shledán nevyhovujícím, byl shledán obtížným a ponechán neprověřen." Obtížnost je v této otevřenosti, a zranitelnosti, a pravdivosti vůči sobě "

 

Tedy: pseudokomunita, chaos, prázdnota.

A co přijde pak, to je "komunita".

4. komunita

To už se musí prožít. Po uvědomění si různosti, po "smíření se s tím", které má "podobu obětování svého, konec boje za "výlučnost" svého, v otevřenosti a ochotě nechat se zranit a připustit svou zraněnost

přijde "oproštěnost" a "otevřenost" z toho. Rozhostí se tichý poklid. "Místnost se koupe v míru".

To, co se říká a děje, je nějak hluboce "přiměřené". Patřičné, přiléhavé. Žádný pocit nepřiměřenosti, "trapnosti", napětí z toho, jak míváme při našich hrách na společenství, při našich prezentacích sebe sama, své víry, své pravdy, své platnosti, při pokusech prosadit svůj přístup, pravdu, zkušenost, uzdravit druhé, prosadit sebe.

Už to není "hra". Tak to jsem já, to jsi ty, to je život. Začínáme (spolu) být   v otevřenosti a pokoji.

 (ještě na konci):

"Mluvil jsem o přednostech komunity tak horoucně, že se bojím, že by mnozí mohli považovat život v komunitě za snazší či spokojenější než obvyklou existenci. Není takový. Určitě je však živější, intenzivnější. Agónie je větší, stejně je to s radostí. Zážitek radosti v komunitě však nepřichází automaticky. Během období bojů většina členů opravdové komunity radost nezažívá. Místo toho by převažující náladou mohl být strach, frustrace,vyčerpání. I když je dominantní náladou některá z radostí, může být několik členů komunity kvůli svým individuálním starostem či konfliktům neschopno cítit se částí ducha komunity. I tak je nejčastější citovou odezvou ducha komunity pocit radosti.

Je to jako se zamilovat. Po tom, když se stanou komunitou, se lidé s veškerou opravdovostí do sebe zamilovávají en masse. Necítí se jen, jako by se dotýkali a objímali navzájem, cítí se, jako by objímali všechny najednou. V nejvypjatějších okamžicích je úroveň energie nadpřirozená.

Velká síla s sebou nicméně může přinést potenciální nebezpečí. Nebezpečí síly opravdové komunity není ve vytvoření psychologie da u, ale ve skupinové sexualitě. Je zcela přirozené, že když se skupina lidí zamiluje do sebe navzájem, uvolní se enormní sexuální energie. Obvykle to není na škodu, je ale moudré, když jsou si komunity své velké potencionální sexuality vědomy tak, aby se nevymkla kontrole. Někdy je třeba ji potlačit. Neměla by nicméně být utlačována. A je moudré mít na paměti, že zážitek jiných forem lásky "filia" a "agapé" může být hlubší, víc obohacující, než prostá erotická či romantická pouta. Tato sexualita komunity je výrazem její radosti a její energie může vyústit v užitečný a tvořivý záměr.

Je-li s ní takto naloženo, může se snad život v komunitě dotknout čehosi ještě hlubšího, než je radost. Někteří lidé opakovaně vyhledávají krátké zážitky z komunit, jakoby takové epizody byly jakousi "konstantou". To není třeba odsuzovat. Všichni potřebujeme pro život "konstanty" radosti. Co ale znova a znova vtahuje do komunity mě, je něco většího. Když jsem spojen se skupinou lidí a zažívám s nimi agónii i radost komunity, mám nejasný pocit, že se podílím na úkazu pro nějž je jen jedno slovo. Vždy jsem na rozpacíh, zda je užít. To slovo je "sláva".

Citát 78/4-79

 

B. individuum ­ neurčen předem

Trochu si "vydechneme" od komunity, vrátíme se k otázce, kterou jsme začali - Co je člověk zač? Jak to, že se může objevit tak zlé, zrůdné věci v životě člověka nebo dějinách? A jak mohou být vedle nich tak dobré? Kdo za to může?

Co je člověk zač? "Individuum. Nedělitelný. Nedefinovatelný." (ve hře je on sám, jeho limity a druzí lidé). To se o tom nedá říci víc?

Dá se to říci i pozitivně.

 K vyjádření něčeho tak složitého, je lepší "mýtus", nebo symbol  Drak. Vyhnání z ráje.

 Jsme mnohostranné bytosti. (Jako drak, jako příběh z ráje ). Tak složité, paradoxní, že se nedá vyjádřit jednoduchými, přesnými slovy. Nebo možná ne složité, ale "neurčené předem". (Z bodu se dá vyjít na kteroukoli stranu). To je to "pozitivní vyjádření".

Biolog najde na člověku velký nedostatek instinktů. Proto velká možnost přizpůsobit se, proměnit "svou přirozenost". "Schopnost transformace".

 To co je stejné ­ je ta neurčenost, v tom jsme si hodně podobní. Ale vede to (aktualizací života) k veliké odlišnosti. Realita lidské povahy je, že jsme a budeme naprosto odlišní, protože nejcharakterističtějším rysem lidské povahy je schopnost formovat se prostřednictvím kultury a společnosti mnoha způsoby.

Proto je pro nás těžké žít harmonicky. Kvůli základním rozdílům v temperamentu, charakteru, kultuře, a pro velkou vnitřní "nejistotu", pro velký Otazník,   je pro nás těžké žít spolu harmonicky.

Z toho války, napětí, neporozumění 

Jsou lidé, kteří říkají, že války jsou nutné, "jestřábi" ­ sami sebe označují jako "realisty". Předpokládají, že lidskou přirozeností je boj. Vždy prý byly boje a budou. (Není to pravda, Švýcarsko a Švédsko ). Proto člověk má být bojovný.

O "holubicích" se vyjadřují jako o idealistech. Dobře ­ když to znamená, že je schopnost transformovat lidskou "přirozenost". Je-li skutečně v lidské povaze bojovat (já mám za to, že agrese je spíš převzatý vzorec chování), stále ještě máme potenciál toto chování změnit. Idealisté jsou spíš realisty proto.

Ale člověk se změně brání, má z ní strach, rezistence osoby je 

3. Vzorce transformace, "stadia spirituálního růstu".

Klíčem ke společenství je přijetí ­ vlastně oslava našich individuálních a kulturních rozdílů. Učíme se, jak pro tyto rozdíly v sobě vytvořit místo.

 

Znamená to, že ke každému máme cítit stejnou náklonnost? Není to pak "rozmazané" všechno? Nemá se pak uznávat všechno každý a všechno? K čemu to povede? Pro lingvisty: "vsjo ravno".

Jsou fáze spirituálního růstu.

 "Když mi bylo čtrnáct,začal jsem navštěvovat křesťanské kostely. Mým hlavním zájmem bylo okukování dívek, ale chtěl jsem také přijít na to, o co v tomhle křesťanství jde. Vybral jsem si jeden kostel, protože tam působil v té době populární kazatel. Každé jeho kázání bylo vysíláno na mnoha stanicích. Ve čtrnácti mi nedělalo problémy odhalit v něm podvodníka. Naopak, nedaleko byl další kostel se známým presbyteriálním duchovním, který nebyl zdaleka tak známý jako první. A ve čtrnácti jsem se na něj díval jako na svatého muže, opravdového člověka Božího. Co se v mém mladém mozku honilo? Tady byl nejznámější křesťanský kazatel té doby a já jsem před ním měl, pokud jsem to mohl ve svém věku posoudit, velký náskok. A stejného vyznání byl druhý, a ten byl očividně světelná léta přede mnou. To nešlo dohromady. Takže jsem usoudil, že křesťanství nedává smysl a na dobu celé další generace jsem se k němu obrátil zády.

Další významná zkušenost, který zpočátku nedával smysl, přicházela pozvolněji. Během desetiletí provozování psychoterapeutické praxe se začal vynořovat podivný vzorec. Pokud přišli věřící pacienti s hlubokými problémy a prošli celým procesem terapie, často odcházeli jako ateisté, agnostici nebo aspoň skeptici. Na druhé straně přicházeli ateisté, agnostici s problémy a plně se zapojili; odcházeli často jako hluboce věřící. Stejná terapie, terapuet, úspěšné, ale z náboženského hlediska naprosto rozdílné výsledky. Zase to nehrálo, dokud jsem si neuvědomil, že spirituálně nejsme na stejném místě.

S tím uvědoměním přišlo jiné: je vzorec pokroku během identifikovatelných fází lidského spirituálního života.

140/2-3

1. fáze: chaotická, antisociální

sem patří většina malých dětí a jeden z pěti dospělých. Nevyvinutá spiritualita. Není schopnost milovat ostatní. Jejich vztahy s druhými bytostmi jsou manipulativní a sobecké. Na ostatních jim nesejde.

Je to fáze chaotickou, protože tito lidé nemají zásady. Řídí se vlastní vůlí. A protože tak jde pokaždé jinam, osobnosti chybí integrita, souvislost. Často končívají ve věznicích nebo jiné společenské potíže. Nicméně dokáží být i disciplinovaní, když si spočítají, že se to vyplatí. Tak mohou dosáhnout dobrých pozic, moci 

Čas od času se dostanou do kontaktu s chaosem vlastní osobnosti, a stane-li se tak, je to asi nejbolestivější zážitek, jaký člověk prožije. Většina z nich se z toho dostane hladce. Několik se jich zabije, protože si nedovedou představit změnu, někteří přejdou do druhé fáze.

2. formální, institucionální

přechod bývá náhlý, dramatický. Pokud to byla záležitost vědomá, člověk si řekl: všechno je lepší, než tenhle chaos, jsem ochoten udělat cokoli pro to, abych se z toho dostal, tak se podřídím jakékoli instituci."

Pro někoho může být takovou institucí vězení. "Modelový vězeň" ­ poslušný, nekonfliktní  Propuštěn a za chvíli je zpět, a zase   Pro někoho armáda. Pro většinu lidí je to církev.

Charakteristické je přilnutí k formám. Rozčiluje je velmi, když si někdo "pohrává s pravidly"  (liturgie  rozčiluje je jakákoli změna)

Typická je i vize Boha jako vnější transcendentní bytosti.

Stabilita. Dítě vyrostlé v takové rodině ­ je stabilní také. Ale v pubertě se vzepře: "Na co mi je církev se všemi zákony, pověrami ? A začne se přiklánět k třetí fázi:

3. skeptická, individuální

ateista, agnostik. "Nevěřící" ­ ale většinou lépe rozvinuti než lidé, kteří zůstali v předchozím. Nejsou antisociální, naopak. Rozhodují se samostatně, těžko uvěří všemi, co se píše v novinách  Milující oddaní rodiče. Aktivní hledači pravdy.

4. mystická, společenská

může se stát nalezení. Neposkládají celý obraz, ale vytuší, jak je nádherný. Že se nápadně podobá těm obrazům, které v druhé fázi měli jejich rodiče. Vnímají jednotu, propojenost mezi věcmi, mezi muži, ženami, mezi lidmi, mezi věcmi, mezi vším, spojení, které umožňuje neviditelná tkáň procházející kosmem. Žije se v komuně, komunitě.

Mysticismus má co dělat s tajemstvím. Lidé v této fázi jej milují, proti těm, kteří potřebují jednoduché, jasně ohraničené struktury. Lidé v druhé fázi přijímají náboženství, aby unikli před tajemstvím. V této fázi, aby se k němu přiblížili. Lidé proto přijímají tutéž víru z důvodů odlišných, protikladných!

 Jsou odstíny mezi fázemi. Pro člověka mezi první a druhou fází je "recidivista". Muž hraje, pije, nevázaný život, objeví se osoba z druhé fáze a on je zachráněn. Dva roky žije střízlivě  až ho najdeme jednou opět v baru. Opakuje se to  zmítá se mezi 

Stejně lidé přeskakují mezi druhou a třetí fází. "Ne, že bych nevěřil v Boha, to ne. Stromy, květiny,   to je tak krásné, že to nestvořila lidská inteligence. Ale na golfové dráze je ráno stejně tak hezky jako v kostele, já tam mohu uctívat Boha stejně." Což dělá několik let, až se jeho podnik dostane do potíží a on v panice řekne ­ vždyť jsem se nemodlil. A běží na pár let do kostela 

Stejně jsou lidé mezi třetí a čtvrtou fází. "Ve dne Michael předváděl svou analytickou mysl a patřil mezi nejnudnější osoby, které jsem kdy potkal. Ale někdy večer, když vypil trochu whisky, mluvil o životě, smrti, smyslu  a já byl fascinován" pak se druhého dne omlouval." Není to ve whisky, je to v tom, že patří "mezi"  a že se v denním světle vracel v hrůze zpět do "racionálna".

 Ohrožení je. Většinou lidmi z vyšší fáze.

I když lidé z první fáze si často přisvojují masku "frajerů", "v pohodě", pod povrchem jsou ohrožování každým a vším.

V druhé fázi nejsou ohrožováni "hříšníky". Mají je milovat. Ale hrozí jim nebezpečí od individualistů a skeptiků třetí fáze a ještě větší od mystiků čtvrté, kteří vypadají, jakoby věřili stejným věcem, ale věří se svobodou, která příslušníkům 3. fáze připadá strašlivá.

Ti z třetí fáze se nebojí nižších, ale jsou vyděšeni lidmi z čtvrté fáze, kteří umějí myslet vědecky, umějí psát poznámky, ale stejně nějak věří těm pošetilostem týkajícím se Boha.

Je důležité vědět o tomto pocitu ohrožení mezi lidmi odlišných fází.

A vzestup se dělá po krůčku. Terapeut pro 1. fázi by "měl být z 2.".

 Společenství obsahuje lidi ze všech fází. Mohou se v ní povznést nad pocit ohrožení, který je rozděluje.

"Mezi dvaceti pěti lidmi, kteří přišli na dva dny, bylo deset fundamentalistických křesťanů II. fáze, pět ateistů III.fáze s vlastním guru, deset mystických křesťanů IV.fáze. v určitých momentech jsem si zoufal, že z tohoto nikdy komunitu neuděláme. Fundamentalisté zuřili, že já, jejich předpokládaný vůdce, jsem kouřil a pil, a divoce se snažili vyléčit mě z mého pokrytectví a závislosti. Mystici stejně nesmiřitelně napadali sexismus, intoleranci a další formy zkostnatělosti fundamentalistů. Obě skupiny bly pochopitelně odhodlány obrátit na víru ateisty. Ti si na oplátku tropili posměšky z arogance křesťanů za to, že se vůbec odvažovali si myslet, že lze dosáhnout nějaké pravdy. Nicméně asi po dvanácti hodinách, během nichž jsme se co nejintenzivněji snažili zbavit se své intolerance, jsme dokázali nechat jeden druhého být. A stala se z nás komunita. Ale nedosáhli bychom toho, pokud bychom si neuvědomovali existenci různých fází spirituálního vývoje a to, že nejsme všichni na "stejném místě" a že je to v pořádku."

145/5,6

Je to také paradigma pro zdravý psychologický vývoj.

Rodíme se jako stvoření první fáze. Je-li domov stabilní, už v dětství se naučí uznávat zákon, pravidla. Pokud domov aspoň trochu podporuje jedinečnost a nezávislost, v dospívání často zákony, pravidla a mýtu zpochybňujeme a rozvíjí se "skeptik". A nejsou-li přirozené síly, které nás vedou k zpochybňování, udolávány hrozbou zatracení ze strany církve či rodičů, pak po nějaké době, v dospělosti,začneme rozumět významům a duchu, které jsou pod literou mýtů a zákona.

Viz Jákobův příběh: lhář, podvodník. O co přijde  vybojuje zápas u Jáboku, dostane požehnání 

Nezapomenout, že není důležité, kam dojdeme. Stejně si v sobě uchováváme předchozí stadia.

"Ujišťuji vás, že existuje Peck I.fáze, který má při prvních známkách nějakého těžšího náporu sklon lhát, krást a podvádět. Držím ho, jak doufám, dobře zavřeného v pohodlné cely, aby nevtrhl do světa. (Nesnažím se ho sprovodit ze světa, protože občas potřebuji zajít dolů do sklepení a poradit se s ním o jistém druhu "pouliční mazanosti"). Stejně tak je Peck II.fáze, který by měl ve chvílích stresu či slabosti velmi rád po ruce Velkého bratra, jenž by mu dal nějaké jednoznačné a černobílé odpovědi na těžká životní dilemata a formulky, které by mu řekly, jak se chovat a zbavily by ho odpovědnosti za vlastní řešení problémů. A Peck III.fáze,je-li pozván oslovit významné vědecké shromáždění, by se pod tímto tlakem rád uchýlil k úvahám" "Nu, měl bych asi hovořit o pečlivě řízených a měřitelných studiích a nemíchat do toho Boha".

147/1

 Není možné ale celý postup, proces řídit (ještě tohle zkusím, navštívím tenhle chrám, a naučím se ). Bůh ten proces řídí sám.

Církev má velký problém, jak pomoci lidem z druhé do čtvrté fáze, aniž by prožili život v třetí. (Hřích církve je, že odrazuje od pochybování. Nemůžeme vynechávat otázky).

 Souvisí to s vývojem komunity:

Lidé v první fázi bývají často jen pokrytci. Předstírají, že jsou laskaví, zbožní, skrývají nedostatek zásad. První primitivní etapa formování komunity ­ pseudokomunita ­ je stejně tak charakterizována předstíráním. Vypadat jak komunita ­ bez práce.

druhé fázi ­ už tuto práci začali dělat sami ­ že se podřídili zásadám. Nerozumí ale duchu zákona, jsou legalističtí, provinční, dogmatičtí. Ohrožují je všichni, kdo smýšlejí jinak, proto chtějí ostatní spasit. Tak funguje etapa v druhé fázi komunity ­ chaos. Boj o jednotu názoru 

Třetí fáze ­ období otázek ­ odpovídá etapě prázdnoty ve formování komunity. Těžko se můžeme osvobodit od předpojatosti, předsudků, potřeb ovládat ovlivňovat ostatní, aniž bychom se nestavěli skepticky a nezačali pochybovat o jejich nezbytnosti. V třetí fázi zůstávají lidé uvězněni, protože hluboce. Musí se oprostit od skepticistických dogamt jako "co nelze vědecky změžit, nelze poznat a nemá cenu to studovat".

 V komunitě jsou jen lidé ze čtvrté fáze? To je to tajemství komunity!!!

Ano i ne. Ne, protože jednotliví členové budou stěží schopni vyrůst tak rychle, aby po návratu ze skupiny zavrhli zavedené  Ale ano ­ protože v komunitě se naučí chovat se k sobě navzájem způsobem charakteristickým pro čtvrtou fázi. Uplatňují zásady otevřenosti, tolerance, všeobsahující celistvosti, které byly charakteristické pro mystiky všech dob. Akceptují se navzájem ­ v různosti fází ­ ale pak se k sobě chovají, jako kdyby všichni byli ve čtvrté!!! Díky lásce a oddanosti celku jsme všichni schopni povznést se nad naše zázemí a omezení. Pravá komunita je pak "mystické těleso".

 5. Další mechanismy v komunitě

Co je svodem na cestě ke komunitě: (Tavistocký model skupinového chování: "čtyři předpoklady vyhnutí se úkolu"). Co působí "proti tomu"? (Nejen v komunitě, ale v každé skupině, pracovní prý tyto tendence působí).

Modely skupinového jednání

1. útěk

pokušení utéci od těžkých úkolů, témat, problémů. Vyhnout se jim. Předstírat, že nejsou. Strčit pod koberec.

Útěkem je například hra na komunitu v "době kdy není". Utíká se před tím, co je "mezi námi". Před "možným (skutečným) napětím". I z období bojů se chce utéci zpět do hraného společenství.

Útěk je v době chaosu sklouznout do organizace (častý návrh: rozdělit se do podskupin, falešné dogma, že menší skupina to má snazší, ale je to jen útěk).

Ignorovat bolest citovou. Uprostřed veselosti pseudokomunity, hašteření se v chaosu nebo napětí prázdnoty někdo promluví o něčem bolestném a osobním. Ostatní "jako by se nic neřeklo" pokračují v tom svém.

Svést vinu na jednoho (v komunitě často na "vůdce").

Útěk se může objevit i potom, co se stala komunita 

2. boj

převažuje v době chaosu. Po době pseudokomunity se začne každý chovat jako psycholog nebo kazatel, pokouší se uzdravovat druhé nebo je obracet na víru. Nefunguje to, o to usilovněji se to děje. A stane se to bojem. Lidé si to neuvědomují. "Jen se snažím pomoci".

Důležité je ­ přijít na to "Proč se takhle chováme? Jaké máme k tomu motivy?" ­ tato otázka by se měla v určitou chvíli. Pak se objeví možnost ­ respektu a bezpečí. Už žádné "shazování druhého" (pro jeho víru, zkušenost, povahu, schopnosti) a s tím hned také pocit bezpečí.

Ozdravění a obrácení se bude dostavovat potom bez námahy a bez nátlaku.

3. párování

častá past. Vznikají aliance mezi dvěma nebo více členy. Přátelské, milenecké. A pro přirozený vývoj skupiny jsou překážkou. Vylučují druhé ze svého středu. A nutí druhé vylučovat sebe sama 

Jsou dva nebo více, kteří si začnou "pošeptávat", vyměňovat si spiklenecké pohledy, komentovat dění ve skupině tomu druhému. Když se to ignoruje, je potřebí říci: "Skupinu nezajímá, co si ti dva říkají? Necítí se skupina vyloučena, nechovají se ti dva, jako bychom nebyli?" případně navrhnout rozsazení.

87/1-2

4. závislost

nejvíc zničující tendence pro komunitu. Úděl komunity je být bez vůdce. Přijímáno s rozpaky a nevraživostí. Lidé chtějí daleko raději spolehnout na vůdce, kterým jim říká, co mají dělat, i když to nepřispívá jejich zralosti.

Touha po autoritativním vůdci může být tak velká, že "ukřižují vedoucího", který nepřistoupí na jejich přání. Pro vedoucího velmi těžké. Silný vedoucí je ten, kdo je ochoten riskovat nebo vítá obvinění, že ve svém vedení selhal. K obvinění dojde vždy.

Pokušení být vůdcem je velké, být guru, vypadat jako hrdina, mít rychlé odpovědi, poznámky... . Jednodušší je mluvit, kázat, než mlčet.

"jeden velmi úspěšný protestantský kazatel, kterému jsem pomáhal ve výcviku, mi poté, co vedl svou první skupinu budující komunitu, napsal: "Uvědomoval jsem si, že jste nám říkal, že se to často povede až poté, když dojdete k závěru, že jste selhal. Ale nepomáhalo to. V sobotu večer jsem zavolal své ženě a řekl jí, že se na tu práci nehodím. Přestěhoval jsem svůj vůz tak, abych mohl vyjet jako první. Přesto jsem ještě zůstal. Jsem mistrem manipulace. Během noci jsem pořád myslel na to, že musí být ještě nějaký trik, který bych mohl použít. Až po svítání jsem si konečně uvědomil, že jsem o křesťanství nic nevěděl. Nevěděl jsem nic o ukřižování. Nevěděl jsem nic o umírání vlastního ega. A v tom okamžiku jsem zemřel. Po snídani jsme se stali komunitou".

89/1

 

Zásahy do skupinového jednání

Je potřebí zásahů do života skupiny, komunity? Musí "vedoucí" někdy zasáhnout?

 Stačí popis chování skupiny nebo jednotlivce. Ne tak říkat, co má dělat, jako spíš vyburcovat k tomu, aby si uvědomila své chování.

 " se nějak mračí, jakoby ho tady něco mrzelo, nebo zlobilo, urazilo "

" se dívá z okna, nějak odtažitě "

 tuto pomoc k uvědomění si toho, co se děje ­ má dělat skupina sobě, kdokoli. "Vedoucí" jen v situaci, kdy skupina k tomu ještě nedorostla.

 Není většinou třeba se zabývat v komunitě jednání jednotlivce. To je výjimečná situace. Ve chvíli, kdy jednání někoho hrozí zničit skupinu.

Peck líčí situaci, kdy jeden muž, který na skupinu přišel "z intelektuálních důvodů", a sváděl skupinu neustále k diskusím 

Peck se mu omluvil za nedorozumění, které onoho muže vedlo k falešným očekáváním 

"Když se skupina znovu sešla, Marshall asi hodinu vzdorovitě mlčel. Skupina jej ignorovala. M. se stal vydědencem skupiny. Nebyl jsem si jist, co mám dělat. Nelíbilo se mi, jak se věci vyvíjely, ale čekal jsem. Ještě před obědem M. znovu začal zasvěceně mluvit o bohosloví. Skupina k němu byla vyloženě nepřátelská Cítil jsem, že M. je příliš pyšný, a kdybych se s ním utkal před celou skupinou, hluboce by jej to zranilo. Něco se ale stát muselo, protože jinak by M. a odpor skupinu k němu vážně nahlodal úspěch skupiny.

Požádal jsem M. o rozhovor. "Máme vážný problém, Marshalle. Ráno jsem se ti před skupinou omluvil, ale ty jsi očividně mou omluvu nepřijal. Tak jsem se ti omluvil znovu. Přesto jsi se znovu pokoušel vtáhnout skupinu do ideologické diskuse. I když brožura neříkala o tom, že tu půjde o zážitek z budování komunity, říkala, že se budeme o křesťanské lásce, disciplíně a oběti učit expwerimentálně. Určitě budeš souhlasit, že problém odpuštění patří v křesťanství k těm hlavním. Teď můžeš buď získat zkušenost z odpuštění nebo neodpuštění. Také jsme hodně mluvili o prázdnotě a ta těsně souvisí s obětí. Jediný způsob, jak mi můžeš odpustit, je zbagit se svých očekávání, obětovat své předsudky a touhy. Experimentální učení je pracné, pravdou ale je, že váš zážitek z tohoto semináře závisí na vašem praktikování křesťanského učení."

Fungovalo to. M. fungoval. Už se nepokoušel o intelektální diskuse. Když jsme měli odpolední pauzu, jeden z mužů ze skupiny, který byl k M. intelektualizování vysoce kritický, objal několik dalších mužů. M. řekl: "neobejmete mne?" onen muž jej objal. Někteří plakali ."

90/4-92/1

zásahy do jednání jednotlivců jsou proto těžké a nebezpečné, že členu skupiny prostě něco nedošlo, nedochází. Aby mu to došlo  ­ intervence mívá podobu usazení. Být usazen je nepříjemné, proto se nikdy neví, jak budou lidé reagovat.

(pak jsou lidé, kteří záměrně vznik skupiny rozvracejí, brání mu. Ale je jich málo. Z 5000 lidí potkal dva takové. Z nějakých důvodů nejsou schopni, ochotni se na tvorbě komunity podílet. "Zlí".)

 Velikost skupiny

Předsudek je: do 15.

Peck tvrdí, že počet nerozhoduje. Že nejčastěji míval skupiny mezi 25 a 60. že jde hlavně o to ­ vytvořit intimní kruh.

Že nemusí každý mluvit. Že se člověk vyjadřuje i bez mluvení. Že hodně řeknou oči, ale i postoj, gesta 

(Jako farář to dobře znám, fakt se hodně pozná, kdo je "přítomen")

Že jde jen o to, aby každý byl "emocionálně přítomen".

:Nejenže neverbálně přispívají do komunity způsobem, který je velmi přínosný, ale také dostávají tolik, kolik dávají. Například Mararet, která ke mně začala chodit v pětadvaceti na individuální terapii, měla zásadní potíž s tím, že byla mimořádně plachá. Když jsme spolu pracovali asi rok a půl, vedl jsem zrovna v blízkém okolí malou komunitu, která se nacházela v příjemném rozpoložení. Zdálo se, že by to pro ni mohla být ideální příležitost k tomu, aby zažila spokojenost ve skupině. Navrhl jsem jí to. Neochotně souhlasila. Ale když k tomu došlo. M. během celých dvoiu dní k mému zklamání neřekla ani slovo. Zdálo se, že to bylo neúspěšné.

O pět dní později za mnou přišla s rozzářeným obličejem, a řekla mi, že to byl nejradostnější zážitek jejího života. "ten pocit jsem zažila už dřív, ale tohle bylo něco jiného. Předtím to bylo velmi prchavé, chvíli teď, chvíli o tři měsíce později. Minulý vikend jsem čekala, že ta radost zmizí. Ona se ale stále vrací a vrací a vrací."

96/0-1

Trvání komunity

Dobře připravená skupina (která ví, že má mluvit osobně, zdržet se zevšeobecňování, že má být zranitelná, že má odmítnout pokusy o uzdravování či obrácení na víru, že má poslouchat celým srdcem, že se má oprostit od všeho a vítat bolest stejně jako radost) může do "komunitního stavu" vstoupit během několika hodin. Ale je to trochu, jako když vás na vrchol hory odvezou vrtulníkem. To je jiný pocit, když se tam člověk dostane po hodinách námahy.

Některé komunity se dostanou do "komunitního stavu" několik hodin před svým rozejítím. Ale i to má zvláštní cenu.

Oddanost komunitě

Říká: existuje jedno hlavní pravidlo: nesmíte vystoupit. Nemám pistoli ani pouta, řetězy, kterými bych vás k tomu donutil. Ale každý z vás je odpovědný za úspěch skupiny. Pokud budete z vývoje skupiny nešťastní, je jen na vás, abyste to řekli, místo toho, abyste zbalili svých pár švestek a odešli. Očekává se od nás, že budeme spolu držet v dobách pochyb, strachu, vzteku, deprese a zoufalství."

(3 procenta odejdou. Většinou v době chaosu nebo prázdnoty. Stane se i, že odejde někdo i po dosažení komunity. Velmi málo lidí ­ ale jsou to asi takoví, kteří nedokáží unést tolik lásky).

 Cvičení v komunitě

Peck není pro hry, triky. Zážitek z dosažení komunity je bez nich mocnější. Ale jsou věci, které pomáhají:

Ticho

V době chaosu zvláště může pomoci.

Historky

Historka může mít svou zvláštní účinnost. Například ta s rabínem a jeho radou ­ co se společenstvím mnichů: jeden z vás je Mesiáš 

Existuje jeden příběh, možná mýtus. Jak už t o v mýtických vyprávění bývá, má mnoho podob. A ­ jak už to bývá ­ původ toho příběhu je nejasný. Už si nevzpomínám, jestli jsem ho slyšewl nebo četl, a kde a kdy. Jistě vím jen to, že následující příběh se jmenuje "Rabínův dar".

Příběh se týká kláštera, jenž v důsledku těžkých časů upadal. Kdysi byl sídlem velkého řádu; ten v důsledku protiklášterních nepokojů v sedmnáctém století a vzestupu sekularismu ve století minulém přišel o všechny své další kláštery a byl zdecimován natolik, že v rozpadajícím se sídle zůstalo jen pět mnichů: opat a čtyři další, všichni starší než sedmdesát let. Bylo jasné, že řád umírá.

V hlubokých lesích obklopujících klášter byla malá chatrč, kterou čas od času užíval rabím z blízkého města coby poustevny. Po mnoha letech modliteb a rozjímání se mniši stali do jisté míry okultisty, a tak vždy vycítili, kdy je rabín ve své poustevně. "Rabín je v lesích," šeptávali si, opata, který se trápil nad hrozící zkázou řádu, jednou napadlo poustevnu navštívit a požádat rabína o radu, zda ví o nějaké možnosti, jak klášter zachránit.

Rabín přivítal opata ve své chatrči. Když ale vysvětlil účel své návštěvy, rabín se ním mohl jen soucítit. "Vím, jaké to je," horlil, "duchovno z lidí odešlo. V mém městě je to stejné. Do synagogy už skoro nikdo nechodí." A tak starý opat a starý rabín bědovali spolu. Pak si četli části tory a potichu mluvili o závažných filosofických věvech. Čas ubíhal a opat musel odejít. Objali se. "Je úžasné, že jsme se po tolika letech sešli," řekl opat, "nedostalo se mi však toho, skrz co jsem sem přišel. Není nic, co bys mi mohl říci? Ani náznak rady, který by mi pomohl spasit můj umírající řád?"

"Ne, je mi líto," odpověděl rabín, "neporadím to. Jediné, co ti mohu říci,je, že Mesiášem je jeden z vás."

Když se rabín vrátil do kláštera, shromáždili se kolem něj jeho druzi a ptali se: "tak co řekl rabín?"

"Nemůže nám pomoci," odpověděl opat. "Jen jsme bědovali a četli spolu tóru. Jediné, co mi řekl, když jsem odcházel, bylo něco tajemného; že Mesiášem je jeden z nás. Nevím, co tím myslel."

V následujících dnech, týdnech a měsících o tom staří mniši přemýšleli a ptali se sami sebe po možném významu rabínových slov. Mesiášem je jeden z nás? Potom ale kdo? Mohl mít na mysli někoho z nás, mnichů v tomto klášteře? Myslíš, že jde o opata? Ano, pokud tím chtěl na někoho ukázat, pak na otce opata. Byl naším vůdce po víc než jednu generaci. NA druhé straně mohl myslet na bratra Tomáše. Bratr Tomáš je jistě svatý muž. Každý ví, že je mužem světla. Jistě nemohl myslet bratra Elreda. Elred je postupem času stále vrtočivější. Ale když o tom člověk zpětně přemýšlí, přestože je lidem trnem v oku, má Elred vlastně vždycky pravdu. Často velkou pravdu. Možná, že rabín myslel na bratra Elreda. Ale jistě ne na bratra Filipa. Filip je tak pasivní, opravdová nicka. Jenže on má jakýsi téměř nadpřirozený dar být vždy tam, kde je ho potřeba. Prostě se zázračně objeví po tvém boku. Možná že Mesiášem je Filip. Samozřejmě, že rabín nemyslel mne. Jsem jen obyčejný člověk. A co když myslel? Že já jsem ten Mesiáše? Bože, já ne. Nemohu pro Tebe tolik znamenat, nebo ano?

Když takto přemítali, začali se s ohledem na to, kdyby jeden z nich byl oním Mesiáše, k sobě navzájem staří mniši chovat s mimořádným respektem. A na základě toho, že gy náhodou jeden z nich mohl být Mesiášem, chovali se s mimořádným respektem i k sobě samým.

Klášter se nacházel v kráýsném lese, a tak se stávalo, že sem lidé čas od času zavítali, aby pojedli na jeho jemném trávníku, aby se prošli po jeho pěšinách a aby tu občas dokonce meditovali v jeho zchátralé kapli. A když tak činili, aniž si toho byli vědomi, cítili auru mimořádné úcty, která teď straé mnichy obklopovala a zdála se z nich vyzařovat a prostupoat atmosféru toho místa. Bylo na tom něco podivně přitažlivého a působivého. Aniž přesně věděli proč, začali se do kláštera vracet na pikniky, hrát si, nebo se modlit stále častěji. Přiváděli sem přátele, aby jim toto zajímavé místo ukázali. A jejich přátelé přiváděli své přátele.

Pak se stávalo, že někteří z mladých mužů, kteří přicházeli na návštěvu do kláštera, mluvili se starými mnichy víc a více. Po nějaké době je jeden z nich požádal,zda by se k nim mohl připojit. Potom další a jdště další. Tak se během pár let klášter náhle znovu stal sídlem vzkvétajícího řádu a díky rabínovu daru mohutným centrem osvícenosti a spirituality v říši.

9-10

99/0-6

ve skupině vznikají historky a stačí na ně vzpomenout. Skupina má svou vlastní kreativitu. Víte.

Sny

V každé skupině bývá někdo, kdo má roli "skupinového snílka".

Jednou takovou osobou byla starší lady, jejíž jedinou verbální účastník bylo podrobené vylíčení znamenitého snu. Jak je pro první etapy budování komunity typické, členové měli potíže s mým zdánlivě nedostatečným vedením a rozpoznáváním jejich bolestí. Následujícího dne vyprávěla svůj sen: "zdálo se mi, že jsem se svým přítelem v nemocnici na jednotce intezivní péče. Stala se nějaká hrozná nehoda nebo co a místnost byla plná těžce raněných lidí. Čekali jsme až přijde doktor. Nemohli jsme nic dělat, jen omývat rány vodou a obvazovat je. Nakonec přišel doktor, ale k našemu zklamání byl naprosto neschopný. Chci říci, že byl mimo ­ na drogách nebo co" (Tady ji skupina přerušila výbuchem smíchu, protože to vypadalo, jako by popisovala mé vedení). "Stáli jsme s mám přítelem nad jedním zvláště špatně obvázaným pacientem. Jeho rány zely. Vedle nás byl zřízenec. Neudělal nic. Jendnoduše se na pacienta láskyplně díval. Když jsem se ale podívala dolů, pacientovy rány byly zhojeny". Náš skupinový snílek na to přišel.

100/1-3

Modlitby, písně, liturgie

Často navrhuje, aby se modlili za komunitu.

Hledat písně,které jsou pro všechny přijatelné.

Rituál ­ skupina si vytvoří nějaký rituál ­ který jí pomůže například s rozchodem a návratem domů.

 

5. Udržení komunity

Jsme komunita nebo ne? Komunitní stav není nic trvalého a definitivního. A není to vyhnutí se odpovědi. I ty nejdokonalejší skupiny budou souvisle vplouvat do komunity a vyplouvat z ní.

I v komunitě je stále přítomné napětí mezi entropickou leností, která nás opakovaně stahuje k tradičním způsobům chování, navyklým obranným ulitám ­ a tou částí naší přirozenosti, která nás táhne k novým, lepším cestám tvoření vztahů. Pro toto napětí komunita není nikdy trvalá. Samovolně upadáme zpět. Rozbíjející antikomunitní faktory budou působit stále. Proto komunity musí pečovat o své zdraví.

Tedy ­ když chtějí trvat déle. Když díky "objevu komunity" se rozhodnou pokračovat ­ "tohle je tak důležité a posilující a "

Co je hlavní problém a předpoklad pro udržení komunity? Jak může komunita vyřešit napětí mezi silami, které směřují k jejímu rozbití či zesměšnění, a těmi, které směřují k jejímu udržení?

(Napětí je běžná věc pro živý organismus. Z hlediska psychologie se tomuto nepřetržitému napětí říká homeostáza. Každé stvoření je v napětí mezi spánkem a bdělostí, odpočinkem a činností  Komunita musí žít v stálém napětí také. Po komunitě toužíme protože je to cesta k plnohodnotnému životu. Protože má tolik života v sobě, proto se za to platí cenou často mnohem vyššího napětí, než kde jinde.

Parametry, kterých je potřebí si všimnout v souvislosti s udržením komunity, jsou tyto:

Velikost

Struktura

Autorita

Všeobsažnost

Intenzita

Oddanost

Individualita

Definice úkolu

Rituál

 

Řád svatého Aloise

216nn

Intenzita velká. Životy lidí zde ovlivňovány tím či oním, s vysokou mírou osobních vztahů.

Uvážlivě malý stupeň autority. Rozhodování konsensuální. To by mohlo být klíčem k úspěchu. (Napětí ve věci autority a vedení bylo stále přítomno).

Mírný stupeň struktury. (Bývá u velkých intenzívních skupin). Sice denní řád přesný, ale nejsou výbory, vůdcové. Potřeba pak čas k rozhodování ovšem.

Velikost ­ vypořádali se s tímto problémem rozdělení do malých autonomních sídel. (Velká setkání (měsíční) byla v napětí, musel být uvolen opat.)

Všeobsahující naprosto. Ale jen do jisté míry. Postulanti i novicové se účastní rozhodování, na druhé straně se dělá rozdíl mezi těmi, kteří složili slib, a těmi, kteří procházejí výcvikem. Baptisté, židé, buddhisté mohou navštívit, nemohou vstoupit. Stálé napětí tu tedy.

I individualita. Jednotliví členové byli v sociálních věcech aktivní, ale jen se svolením komunity. Jiné individuální žádosti byly zamítnuty. Jedinci jsou odrazováni od uzavírání aliancí mezi sebou a trvá se na slibu chudoby, cudnosti a oddanosti.

Vysoký stupeň odevzdání ­ slib.

Definice úkolu ­ průměrné. Ani zcela aktivní navenek ani zcela rozjímavé. Vícečetný cíl. (vývoj hybridního osiva ­ idndividuální duchovní růst).

Množství rituálu velké. Mezi rituálem, liturgií a hrou je jen nevýrazný rozdíl. Nemůže existovat úspěšná komunita, jejíž členové se spolu často nesmějí a nepořádají rádi oslavy.

 

Suterénní skupina

Velikost nebyla takovým problémem. Díky mobilitě svých členů (každý z nich měl jinou kariéru, životní dráhu) nepřekročilo jádro jedenáct členů.

Intenzita malá ­ dvě hodiny týdně. Některé komunity pokračují i formou měsíčních setkání, ale jejich zbylá síla není velká.

Všeobsahující naprosto. I štvancům se poskytuje členství. Ne naprosté. Ted vyloučen.

Pro individualitu nejširší prostor. Netoleruje se jen sprosté antisociální jednání. Při větší intenzitě by to muselo být ovšem zřejmě jinak. Přežilo se ale jen pomocí dobrého, oddaného jádra. Má-li se skupina stát komunitou, musí v ní být vysoký stupeň odevzdanosti komunitě, a má-li přetrvat, musí být oddané jádro.

Relativně nízký stupeň struktury. Domluveno setkání, místo, čas trvání. Bez struktury nastává chaos. Při naprosté struktuře chybí prostor pro prázdnotu. Nikdo neví jinak kdo a o čem bude mluvit, jediný zákon je zranitelnost.

Málo autority. Určování je nízké. Rozhodnutí konsenzuální. (Stejné jako ŘSA). Komunity mohou být i s vyšším stupněm formálního vedení, ale vedeníé autoritářské je s opravdou komunitou neslučitelné, protože je v ní rozeznán dar každého ze členů 

Rituálů málo. Jen úvodní ticho a závěrečná modlitba. Souvisí to snad s tím, že

definice úkolu je velká. Ne tolik, (vzájemná podpora), ale pečlivě zdůrazněno. Nepokouší se oslavovat ani uzdravovat. I tak se odehrává při jejich setkáních spousta veselí a mnozí zjistili, že je jejich členství ozdravuje.

 

Ozdravný efekt komunity musí být teprve prozkoumán. Dlouhodobá komunita, v níž je zážitek méně intenzivní (jako v SS), nebo v níž je třeba v rámci komunitního života prát prádlo nebo vydělávat peníze (ŘSA), je nutně méně extatickým, méně dramatickým zážitkem než víkendové semináře. Ale dá se předpokládat, že ozdravění, i když je pomalejší a rovnoměrnější, je nakonec hlubší. 

Co my a "parametry" skupiny. Velikost 

C. Integrita

Vrátíme se ještě k tomu, čím jsme začali.

Člověk je individuum. Nedělitelný. Nemůžete ho "rozpitvat", rozdělit na díly a schopnosti, a zbývající šance , vysvětlit, definovat.

("Osobnost". Osoba).

 V druhém intermezzu jsme si to říkali tak pozitivně: člověk je "neurčený předem", mnohostranná bytost. K vyjádření něčeho tak složitého, je lepší "mýtus", nebo symbol  Drak. Vyhnání z ráje.

Jsme mnohostranné bytosti. (Jako drak, jako příběh z ráje ). Tak složité, paradoxní, že se nedá vyjádřit jednoduchými, přesnými slovy. Nebo možná ne složité, ale "neurčené předem". (Z bodu se dá vyjít na kteroukoli stranu). To je to "pozitivní vyjádření".

 V třetím intermezzu ještě jednou k tomu:

O integritě ­ celistvosti.

To je "úkol" uchovat svou integritu (když jsme individua)

a je těžké ji udržet (zevnitř i zvenku ­ když máme tolik možností a jsme tak formovatelní, a tolika hranicemi, možnostmi a do toho druhými lidmi určovaní ).

Moc semínek na jednom poli. Moc tónů do jednoho akordu. Moc různorodých možností.

Ohroženi "schizofrenií". Rozeklaností. Rozškatulkováním. Trpí tím ­ "sebecit" (co jsem já vlastně zač), je potíž s potkáváním druhých lidí, chybí pocit smyslu, s etikou je potíž 

Možná je to ta nejdůležitější věc.

"Ďábel" ­ víte, co je? (Je jedno, jestli na něj "věřím nebo ne".) Negativní. Víte, co znamená to slovo? "Ďábelský" pochází ze slova diabolein ­ rozdělovat, rozhazovat. Ďábel ­ je ten, kdo rozděluje. Ďábelské je rozdělování. Štěpení. Ďábelskost odkazuje na "rozdělování", rozškatulkování. To je zlé ­ oddělené, rozdělené, nesouvislé 

Opakem je "symbolein" ­ spojovat.

 Jak udržet mnohostrannost v jednotě?

Osobní (když jsem to individuum). I mezilidské (když spolu žijeme).

 Integrita je něco jiného ­ mnohostrannost v jednotě. Tu udržet ­ jako "individuum" a v spolubytí s druhými. To je dobré.

(Jak poznáte jestli je člověk celistvý, na čem se to pozná? (Všichni s tím mají potíž). Není korumpovatelný tolik. Je pravdivý, upřímný. Harmonický. Nedostává se tak často do dilemat. Není "pleva ve větru".

 Test integrity dvojí:

Ptejte se vždycky: co schází? Bylo něco vynecháno?

"tento test jsem se naučil poprvé používat, když mi bylo patnáct a v novinách jsem začal sledovat události korejské války. Každý den jsem dychtivě sledoval události korejské války. Sledoval jsem nejnovější statistiky v novinách: "Třicet jedna migů sestřeleno, všechny americké stroje se vrátily nepoškozeny." Druhý den: "Dvacet devět migů sestřeleno, ztracen jeden americký stroj a pilot." Z článků vyplývalo, že naše letadla byla daleko vyspělejší a naši piloti lépe vycvičení a chytřejší než jejich protějšky ze Severní Koreje nebo Číny.   Tak to šlo den za dnem, měsíc po měsíci. Nejprve jsem byl naplněn vlasteneckou pýchou nad triumfy svého národa. Ale pak se do mé duše začal vkrádat nepokoj. Stejné noviny mi říkaly, že Korea je nevyvinutá země. Z toho vyplývalo, že jejich letadla byla podřadná a nedokonalá a jejich piloti nevycvičení. Pomalu jsem ale začal uvažovat o tom, jak je možné, že tyto nevyvinuté země dokážou vyrábět tisíce letadel, aby mohla být každý den po tuctech sestřelována. Něco tu nehrálo. Buď se některáfakta překrucovala ­ a tedy to byla lež ­ nebo některá fakta chyběla. Tehdy jsem přestal věřit všemu, co jsem v novinách četl. A neměl jsem až dosud žádný důvod, abych zase věřit začal.

O deset let později jsem četl obsáhlý a poutavý román A.Randové ­ Atlas pokrčil rameny. Podávala v něm zdánlivě přesvědčivé důkezy své filosofie tvrdého individualismu a neomezeného volného podnikání. Ale něco mi na této filosofii vadilo ­ něco, čemu jsem nedokázal přijít na kloub. Dlouho to ve mně hlodalo, dokud jsem si jednoho dne neuvědomil, že v její knize se nevyskytují žádné děti. V románu o tisíci stranách, společenské sondě a dramatu mnoha životů! Nebyly tam žádné děti. Jakoby v její společnosti žádné děti neexistovaly. A to je pochopitelně jedna ze sociálních situací, na které tvrdý individualismus a nevázané podnikání ztroskotává: kde jsou děti a další, o které je nutné pečovat."

O pět let později, když jsem začínal s psychiatrií, mě učili: "To, co pacient neřekne, je o moc důležitější než to, co řekne." To je vynikající pravidlo. Většina zdravých pacientů např. v průběhu psychoterapeutických sezení mluvíé o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti způsobem, dokazujícím dobrou integraci. Pokud někdo mluví jen o své přítomnosti a budoucnosti a o dětství se nezmíní, můžete si být jisti, že právě tam leží nějaká neintegrovaná, nevyřešená, důležitá záležitost, která musí být vytažena na světlo, aby mohla být vyléčena."

175

 Druhý test integrity je složitější. Je v tom: pokud realitě nic neschází, pokud jsou všechny dimenze integrované a vybarvené, s největší pravděpodobností máme před sebou paradox. U kořene věcí je vlastně všechna pravda paradoxní.

176

 V posledních deseti letech se vyrojila spousta knih o Ježíšovi. "Člověk, který se stal Bohem".

Na závěr se říká: Ježíš nezemřel, jeho smrt byla zdánlivá, jeho vzkříšení tedy taky, Ježíš se probral z mdloby a rozloučil se s učedníky a odešel někam do krajin Indie, kde se dohledávají stopy jeho působení.

Co vede k takovému pohledu? Snaha o racionalitu? Že si můj rozum nedokáže představit něco jako vzkříšení? Udělat pro rozum pochopitelnější, jak to s Ježíšem bylo? Ale kdež. Tento pohled ­ Ježíš netrpěl, jeho smrt nebyla doopravdy  se objevoval už v dobách, v kterých se racionalita dle naše vzoru vůbec neobjevovala. Tento pohled byl odsouzen ­ jako hereze ­ doketismus ­ a jeho podstatou je právě popření paradoxnosti pravdy. Popření jedné strany pravdy. Popření utrpení a smrti. Že se to objevuje znovu dnes, kdy neochota nést námahu, potíž, bolest, utrpení, a smrt je velmi silná ­ to jistě není náhodou. (Doba počítačů a prášků proti bolesti).

Doketismus říká: Ježíš byl svatý, jeho lidství bylo jen "zdánlivé", předstírané ­ a jeho utrpení na kříži byla jen "šaráda" a jeho oběť (podstata křesťanství) byla jen iluzí, nebeský podvod.

Ale byla i opačná hereze: že Ježíš byl výhradně lidské podstaty, nebyl Mesiášem, byl jen člověkem ­ a pak je možné, aby "byl Mesiášem" kdokoli ­ např. Moon nebo 

Křesťanská víra ztělesňuje paradox. Ježíš není ani zcela svatý (a mimo svět a jeho bolest, utrpení, samotu, napětí ) ani zcela "lidské podstaty" ­ ale obojí. Paradoxně Syn Boží a Syn člověka. Ne jednoduše z půlky tím nebo tím, nebo do určité doby (do křtu např.) tím a pak tím.

"Paradox nedělí do kategorií, ale přemeňuje je tajemnými procesy, které možná nebudou nikdy pochopeny, ale často jsou skutečnější než čistá logika." 179

 Většina herezí (nejen křesťanských) vzniká, když nedokážeme uchopit obě strany paradoxu. Mohu říci, že celá pravda tkví v tom, že Bůh přebývá jak uvnitř nás v podobě "tichého hlasu", tak vně nás ve vší transcendentalitě a úžasné jinosti. Když se lidé zaměří jen na jednu stranu paradoxu, dostanou se do nesnází. Pokud patří docela k učení "imanence", ve kterém věří pouze ve vnitřního boha, každá z jejich malých narcistických myšlenek na sebe může brát status zjevení. Patří-li naprosto k učení "transcendence", soustřeďující se jen na vnějšího boha, je vysoce pravděpodobné, že padnou za oběť "herezi ortodoxnosti". Protože je-li Bůh cele mimo nás, jak pak může komunikovat s námi smrtelnými?   Pak komunikuje s několika vybranými protoky  A na duchovních je, aby tato proroctví tlumočili ostatním. To je polod ortodoxní doktríny, který také může být lidem násilím vnucován těmi, kdo doktrínou vládnou, třeba i vraždami a mučením "

 Jiná hereze ­ pelagianismus: Pelagius učil, že spásy lze dosáhnout jen konáním dobrých skutků. Následkem může být pýcha na to, co dělám nebo hrůza z toho, co udělat nemohu. Bylo to označeno za herezi.

Na druhé straně ­ před třemi stoletími ­ skupina lidí, kteří říkali ­ vše záleží na milosti, a jen pasivně seděli a tiše čekali na milost. Říkalo se jim kvietisté. Těžko to vyvolá nějakou akci ­ ani ve prospěch druhých ne. Přestože k tomu Ježíš volal. Takže je to taky hereze.

"Spása je výsledkem jak dobrých skutků, tak milosti v paradoxní směsi, která je natolik tajemná, že oklame každou matematickou formulaci."

 Jaké jsou hereze dnes? (Hereze je jednostrannost).

Tvrdý individualismus (člověk se má sám o sebe postarat). Klaus je krásný příklad hereze.

Bezdomovci jsou druhým pólem. Vy mi musíte pomoci.

Specializace. (To je věc politiků ("to je věc naše"). To je věc Ameriky. To je věc  Specialisté mají sklon k tomu být heretiky).

Zdravý styl života.

Všechny staré hereze jsou živé, daří se jim dobře. Nevadí asi tolik, když jsou na roviny myšlenky. (Jsou ateisté, kteří se chovají jako svatí). Potíž je, když diktují chování. Dostávají lidi do nesnází. Je např. inkvizice na společenské úrovni. Nebo národnostní 

Úděl náš jako individua, osobnosti ­ je stát o integritu.

Znamená to často bolest a potíž. Konflikty nebudete potlačovat, zamlčovat si  Budete jejich rozdílností, protichůdností dokonce "emocionálně lámáni".

Asi je to o statečnosti a upřímnosti.

 A je to taky úděl bytí s druhými lidmi.

To je druhá rovina, na které je to velmi ­ důležité, napínavé, a krásné. Tam můžete prožít i pomoc pro vás "boj o integritu".

Právě tam, kde to je "nejvíc vidět" ­ mnohost, různost ­ mezi lidmi, tam je "na pomoc" komunita. tam se může stát, prožít, jako "to drží dohromady", jak to souvisí, jak různost není vylučující 

"Mluvil jsem o přednostech komunity tak horoucně, že se bojím, že by mnozí mohli považovat život v komunitě za snazší či spokojenější než obvyklou existenci. Není takový. Určitě je však živější, intenzivnější. Agónie je větší, stejně je to s radostí. Zážitek radosti v komunitě však nepřichází automaticky. Během období bojů většina členů opravdové komunity radost nezažívá. Místo toho by převažující náladou mohl být strach, frustrace,vyčerpání. I když je dominantní náladou některá z radostí, může být několik členů komunity kvůli svým individuálním starostem či konfliktům neschopno cítit se částí ducha komunity. I tak je nejčastější citovou odezvou ducha komunity pocit radosti.

Je to jako se zamilovat. Po tom, když se stanou komunitou, se lidé s veškerou opravdovostí do sebe zamilovávají en masse. Necítí se jen, jako by se dotýkali a objímali navzájem, cítí se, jako by objímali všechny najednou. V nejvypjatějších okamžicích je úroveň energie nadpřirozená.

Velká síla s sebou nicméně může přinést potenciální nebezpečí. Nebezpečí síly opravdové komunity není ve vytvoření psychologie da u, ale ve skupinové sexualitě. Je zcela přirozené, že když se skupina lidí zamiluje do sebe navzájem, uvolní se enormní sexuální energie. Obvykle to není na škodu, je ale moudré, když jsou si komunity své velké potencionální sexuality vědomy tak, aby se nevymkla kontrole. Někdy je třeba ji potlačit. Neměla by nicméně být utlačována. A je moudré mít na paměti, že zážitek jiných forem lásky "filia" a "agapé" může být hlubší, víc obohacující, než prostá erotická či romantická pouta. Tato sexualita komunity je výrazem její radosti a její energie může vyústit v užitečný a tvořivý záměr.

Je-li s ní takto naloženo, může se snad život v komunitě dotknout čehosi ještě hlubšího, než je radost. Někteří lidé opakovaně vyhledávají krátké zážitky z komunit, jakoby takové epizody byly jakousi "konstantou". To není třeba odsuzovat. Všichni potřebujeme pro život "konstanty" radosti. Co ale znova a znova vtahuje do komunity mě, je něco většího. Když jsem spojen se skupinou lidí a zažívám s nimi agónii i radost komunity, mám nejasný pocit, že se podílím na úkazu pro nějž je jen jedno slovo. Vždy jsem na rozpacích, zda je užít. To slovo je "sláva".

Citát 78/4-79 

 

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?