slunce

Jericho, texty, fotografie...

Hlavní stránka

Připravujeme

Bylo

Zajímavosti

Kontakty

Co je nového?

Dovolíme si nabídnout Vám několik ukázek z veselých a optimistických písní...

Cesta (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Potom (text: P. Jun, muzika: P. Jun&Jericho)
Co zůstalo mezi prsty?
(text: T. Lavický, muzika: D. Svíba, T. Lavický&Jericho)
Domů (text: P. Jun, muzika: P. Jun&Jericho)
GENERACE Y
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Na břehu
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Naše životy
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Noe
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Chci být s Tebou (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Hopsák (text: P. Jun, muzika: P. Jun&Jericho)
Kdysi
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Torzo II (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Křídla andělů
(text: L. Hughes, muzika: T. Lavický&Jericho)
Otevřeno (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Kain a Ábel
(text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
V nebi se hraje blues... (text: P. Jun, muzika: P. Jun&Jericho)
Ježišmarja blues (text: M. Lapáček, muzika M. Lapáček&Jericho)
Sahara blues (text: P. Jun, muzika: P. Jun&Jericho)
Snová variace (text: L. Hughes, muzika M. Lapáček&Jericho)
Čtyřicet dnů padal sníh (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Reggú (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Flowords In The Rain (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)
Ave (text: T. Lavický, muzika: T. Lavický&Jericho)

 

Cesta

P. Jun & M. Lapacek(5680 bytes)Cesta se zvolna zdvíhá a mizí,
za obzorem se z šípkových keřů škrábe slunce.
Cesta se zdvíhá, dech ještě stačí,
poslední zákrut a za ním - ticho.

V plovoucí krajině zářez. A zuby dračí
po zemi rozhozené - zůstanou bez úrody?
Křik ptáků proti nebi. A nebe - mlčí.

Kudy dál v krajině bez zvonů?

A v šeru oči vlčí,
otázky nedají spočinout.
Poslední zákrut a v dlani kámen.
Krok, dva, tři - kudy dál v kraji bez odpovědí?

Cesty jsou zarostlé a všechny míří jinam.
K cíli? Snad. Bez konce je nebe plné šedi.
Ne, nelze pochopit a nejde zůstat stranou.
Co bylo bolestí, je otevřenou ranou.

Omletý kámen nevrhneš proti nebi.
Myšlenky krouží jak ptáci bez hnízda.
Cesta se mírně zdvíhá a kolem hoří keře.
Jen ticho vydýchat, jen ustát závrať dnů.

Poslední zákrut - a za ním otevřené dveře.

 

Potom

P. Jun & P. Machala & M. Lapacek(7002 bytes)Potom přijde příliv
ze slunce a z mlhy,
zaplaví zrnka písku,
skály i kameny.

Potom přijde příliv
ze slunce a z mlhy,
zaplaví zrnka písku,
skály i kameny.

Skryje i misku,
co jsem si nechala na pobřeží,
když jsem chtěla přelít moře.

A bude ráno,
nejtišší ze všech rán.
Holubice okolo proletí,
kohout se neozve potřetí.

Potom přijde příliv
ze slunce a z mlhy ....

 

Co zůstalo mezi prsty?

M. Lapacek & T. Lavicky  & T. Jun (11661 bytes)Do kyblíku slov a prolízt popelnice,
zamíchat malíčkem a nechat stát.
Dosyta hladu a barevné fantazie.
Přiklopit nebem a jít spát.

Ráno bude moudřejší propilých večerů.
Kočka na střeše rozmlouvá s Oppenheimerem.
Lehounké obláčky na nebi zvrací,
v slunci se ztrácí, letí a spí.

Co zůstalo mezi prsty?
Hrst trávy, pár kamenů a jedno lidský srdce.

Co zůstalo mezi prsty?
Prsť slávy, žár plamenů a chladný lidský srdce.

Do kyblíku slov a čekat na letnice.
Kdo přijde, kdo zamíchá naší řečí?
Dosyta hladu, pochybnost v srdci ryje.
Kdo je blíž nebi, kdo stojí či kdo klečí?

Co zůstalo mezi prsty?

Co zůstalo v nás?

 

Domů

M. Lapacek(4597 bytes)Svírám dlaně co nejpevněji umím
a stejně voda protéká
co potom, co bude potom
až vyberem studnu dosucha.

Honím svůj stín a sotva mu stačím
a stíny druhých mě pletou
co potom, co bude potom
až slunce bude nad hlavou.

Půjdem za sluncem
to je kousek zpátky a pak ven
rukou si oči přikryjem
půjdem po paměti, krok za krokem
uprostřed zahrady stůl a studna u suchého stromu
jdem domů, jdeme domů.

 

GENERACE Y

Copak vám chybí, děti,M. Lapacek & T. Lavicky(11123 bytes)
že zabíjíte na potkání,
slovy a úsměvy a pokynutím hlavy?

Kdo má křídla ať letí.
Vám ale něco v letu brání.
Bdění bez úsilí a spánek bez únavy.

Copak vám chybí, děti,
že nemáte už nikde stání
v honbě za kořistí v té jámě zvlhlé jmény?
Prázdné nanebevzetí
a z knihy lesů, vod a strání
opadané listy a přeražené kmeny.

Copak vám, děti, chybí
a kdo vás v kalných dobách chrání,
když už se budoucnost na dosah k vám blíží?
Zrak soví, oči rybí
a ruka s napřaženou zbraní
strachu vás nezbaví, temnotě neublíží.

Copak vám, děti, schází
a proč vás nikdo nepostrádá,
když padne svítání a kroky nikam míří?
Dech vázne, v zádech mrazí
a pochybnost se zvolna vkrádá.
Kdo že to vylézá až na svatého Jiří?

A cesta bahnitá, obzor temně šedý,
kormorán nelítá, na prázdným hnízdě sedí.
Nikdo vás nevítá, jste mladí, vzpurní, bledí.
Zbraň ostře nabitá má posunuté hledí.

Tak co vám, děti, chybí,
zdalipak vaše srdce prahne
bez konce putovat ke svatému grálu?
Nikdo vás nepolíbí,
nikdo jiný vás nevytáhne.
Hledejte ze všech sil, hledejte pevnou skálu.

 

Na břehu
T. Lavicky & M. Lapacek(14433 bytes)

A pak se probudil a podíval se do slunce,
ale slunce na něj nemělo náladu.

A tak vstal a do větru hodil hrst popela,
ale vítr se od něj odvrátil.

A tak šel až na břeh řeky
a do vody nalámal svůj chléb.

A pak se probudil a podíval se na dveře,
ale dveře, dveře se k němu otočily zády.

A tak vstal a přistoupil k oknu,
ale okno, okno zavřelo oči.

A tak šel znovu k té řece
a do proudu hodil svůj chléb.

A pak se probudil a podíval se do slunce,
vstal a ve vzduchu zachytil babí léto.

Dveře se před ním otevřely
a oknem zahlédl člověka.

A pak stál na břehu řeky
a proud k němu přinášel chléb.

Naše životy

T. Jun & T. Lavicky & Jimramov 98(8200 bytes)Naše životy jsou prázdný lodě
vlekoucí se k zaslíbený zemi.
Pořád něco vykládáme o svobodě
a když dojde na věc, tak jsme němí.

Naše životy jsou chromí koně
nesoucí na zádech prázdná sedla.
Chceme první řadu na balkóně
a jsme jak jabloň, která nerozkvetla.

Naše životy jsou prázdný lodě,
do podpalubí zvolna voda vniká.
Honíme se za tím, co je v módě,
zatímco budík stále tiše tiká.

Ach, Pane, měj s námi strpení,
přicházej za námi zas a zas,
skutečnost Tvého vzkříšení
je pro nás záchranej pás.

Naše životy jsou prázdný lodě ...

Některej květ zvadne, jinej zraje,
rodíme se, stárnem a čas běží.
Honem střádame na vstup do ráje.
Ještě že to na nás nezáleží.

 

Noe

První kapky dopadly na zem
a žádnej Noe v dohledu,
už první kapky padly na zem
a žádnej Noe v dohledu,
jenom na kopci ňákej blázen
čeká, co já s tím provedu.

Ale já nejsem žádnej Noe,
abych se staral o lidi,
já přece nejsem žádnej Noe,
abych se staral o lidi,
vždyť dobře znám ty bližní svoje,
lžou, kradou, řvou a závidí.

A už je vody po kotníky
a jezero se vylilo,
jo, už je vody po kotníky,
jezero v kraj se rozlilo,
to už je dobrý, říkám s díky,
to už by možná stačilo.

A myši už maj po problémech,
co si daj zejtra k večeři,
jo, myšky, ty maj po problémech,
co si daj zejtra k večeři,
už plavou bříškem vzhůru v drénech
a na nikoho nevěří.

A už je vody po kolena,
tak tohle teda nežeru,
a vodu už mám po kolena,
tohle, to teda neberu,
než i ta zebra zezelená,
abych šel shánět sekeru.

Však stavět loď už není času,
jenom snad ňákej malej vor,
postavit loď už není času,
tak aspoň ňákej malej vor,
husa už nedočká se klasu
a ani mnohej jinej tvor.

A už je vody do půl pasu
a obloha jak jeden mrak,
teď už mám vodu do půl pasu,
nebe jak jeden černej mrak,
jen blázen kouká na tu krásu,
veselej jako funebrák.

A už vím, že nic nepostavím,
jenom se někam vyšplhat,
teď už vím, že loď nepostavím,
aspoň se někam vyšplhat,
však stromy jsou tak obsypaný,
koho z nich dolů oklepat?

Už jenom hlava kouká z vody
a začínám se trochu bát,
už mi jen hlava kouká z vody
a začínám se celkem bát,
že už jsem minul Boží schody,
co vedou k hoře Ararat.

A jak tak koukám, hele archa,
a zvířat plná paluba,
koukám, že kolem pluje archa
a lidí plná paluba,
a hoci sa aj doba ťarchá,
nehrozí mi už záhuba?

A z paluby už letí lano
a někdo na mě zamává,
z paluby ke mně letí lano,
ten blázen na mě zamává
a když se chytám, říká ano,
děravou dlaň mi podává.

 

Chci být s Tebou

Chci být s Tebou, Pane,
kam jinam bych šel,
ztracenej tulák žití
ve světě zrcadel.

Chci být s Tebou, Pane,
až do skonání dnů,
dokázat se vyprostit
ze zajetí svejch snů.

Zrcadlovým sálem bloudím sám a sám,
ze všech stran se line divná zář,
místo lidí jenom stíny v zrcadlech potkávám,
všude vidím jen svou pokřivenou tvář.

Tisíc sluncí svítí,
za kterým se dát?
Nikdo nezná odpověď,
koho se ještě ptát?

Ptám se Tebe, Pane,
Ty odpověď tu znáš,
proč, když rány dostávám,
nastavit druhou tvář.

Svět je plnej nenávisti, utíkám,
jedno slunce po druhým zhasíná,
chci se prát za právo, kámen v ruce mám,
černá náhle zdá se moje nevina.

Déšť prolitejch slz,
potopa poznání,
příval strachu svět zaplavil.
Kdo se zachrání?

Ve svý lodi, Pane,
ještě místo máš.
Vody smutku stále stoupaj,
snad mě tu nenecháš!
Vím, že v soudu neobstojím, vzdyť se znám,
jestli se budeš po skutcích ptát.
Nedělám si iluze, na Tvou milost spoléhám,
na kříž, kterej zastavil ten věčnej lidskej pád.

Hopsák

Země se opět pod nohama chvěje
znovu a opět, snad praská led
a tak skáčem jak ze kry na kru
sem tam, tam sem
všichni si myslí, že tancujem

Země se opět pod nohama chvěje
znovu a opět, snad praská led
rukama lomíme, chytáme se stébla
sem tam, tam sem

všichni si myslí, že tancujem

Kdysi

Kdysi jsem stál na kraji skály
a všechno bylo jasný,
skočit či zůstat stát, noviny psaly,
nebylo otázkou.

Kdysi jsem měl volavčí křídla
a všechno bylo krásný,
pak přišel večer, naděje stydla
živena neláskou.

Kdysi jsem stál, rozmlouval s vánkem
a všechno bylo jasný,
říkal, že bělásek přejetej tankem
nikdy už nevzletí.

Kdysi jsem žil v slunečních krajích
a všechno bylo krásný,
ale i ptáci odlítaj na jih,
když slunce zastudí.

Kdysi jsem stál na břehu řeky
a všechno bylo jasný,
šeptala, že ještě uplynou věky,
než skálu rozhlodá.

Kdysi jsem chtěl uprchnout z lesů
a hledal jsem břeh spásný,
vítr mě zastavil uprostřed vřesu,
v útěku není svoboda.

 

Torzo II

Slyšel jsem plakat psy v továrně na zbraně
a ti psi sténali tenkými hlasy.
Viděl jsem poníky přecházet po laně,
nedojdou záhuby, nedojdou spásy.

Plameny vzpínaly ruce své k obloze,
stráže se vracely z obchůzky nocí.
Měsíc se zastavil v strnulé poloze,
němý nad bezmocí, němý nad mocí.

U dveří scházely klíčové dírky,
před nimi bezradně zástupy stály,
do vody házely zlámané sirky
a tmy se šířily a tmy si braly.

Světlo se zjevilo přibité na kříži,
lidi se bavili, lidi se smáli,
že jim nic neschází, že je nic netíží.
S noži a břitvami děti si hrály.

Plameny vzpínaly ruce své k nebesům,
do jejich záře hleděli mnozí.
Hledali ochranu proti svým temným snům,
když slunce zapadne, když mlčí bozi.

Světlo se zjevilo přibité na kříži,
někteří přijali, jiní se bali
nasadit ohlávku, která prý netíží.
Jedni se zvedli, druzí se vzdali.

Širokou silnicí valí se zástupy,
ti slabší padají pod nohy silným,
tiší se nezbaví znamení potupy,
chytrým se zelení, taky těm pilným.

Zepředu občas zaslechneš výkřiky,
někteří znejistí, jiní snad tuší,
bojí se věčnosti drtící pomníky.
Kam ukrýt svědomí, kde najít duši?

Slyšel jsem plakat psy v továrně na zbraně,
měsíc byl plný mrtvolné krásy.
Poníci na jatkách čekali oddaně.
Kdopak je zachrání, kdopak je spasí?

Celým tvým životem někdo tě sleduje,
v zrcadle objevíš podobnou tvář,
uprostřed zástupů jásá i běduje.
Pozvolna zhasíná plamenů zář.

V temnotách noci duše tak zmatena,
světlo se zjevilo v odkrytém hrobě,
vodou a krví cesta je značena.
Komu je určena ? - Tobě!

 

Křídla andělů

Křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
och, bílá jako sníh,
bílá jako sníh.

Křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
ale já vláčím svá křídla
v blátě po zemi.

Och, já vláčím svá křídla
v jednom plameni.
Och.

Ale křídla andělů
jsou bílá jako sníh,
bílá jako sníh.

[text : Langston Hughes]

 

Jsem rád, že zas vidím tvoji tvář

Tříštění kolejnic proniká ranní mlhou,
klenba se bortí a ze zdí tryská dým,
zmačkaný sny svázaný šedou stuhou
a nad nárožím kroužit uvidím
anděla soudu.

Ruce se brání tmě a oči slídí,
nad hlavou světce hasne svatozář.
Zaseješ, zaleješ, ale jiný sklidí.
Jsem rád, že zas vidím tvoji tvář.

Sto roků samoty a pak jsme zase spolu,
víno se mění v krev a voda v čaj.
Courák nás natřásá nahoru a dolů,
kolem plameny pekelné, tak jedem hledat ráj.
Tak jedem!

Ke branám ráje se marně vlečem,
ta cesta je moc široká.
Ohni svých vin jen tak neutečem
a kohout už ani nekvoká.
A život kolem veselej
jak opadanej kalendář.
Tak si z toho nic nedělej,
jsem rád, že zas vidím tvoji tvář.

Z plakátů na chodník okapává krev -
umírali, abychom mohli lhát.
Z průchodů, z kaváren se line tichý řev,
včerejšku nevěřit a v zítřek nedoufat.

Kudy vede cesta z těch rozpálených stěn?
Snad střepy zrcadla proříznou zatmění.
Odkletý básník lůzou políben
v krajinu líbeznou pustinu promění.

A tváře dětí jak natažená ruka,
u stolu prostřeno a teď hrníčku vař.
Uprostřed polí tichá boží muka.
Jsem rád, že zas vidím tvoji tvář.

Otevřeno

Je otevřeno, můžeš tam i zpátky,
dveře dokořán.
Je otevřeno, začínají svátky,
prostor do všech stran.

Je otevřeno, je to jen na tvý vůli,
jestli půjdeš dál.
Je otevřeno, my už dávno pluli,
když ty jsi ještě spal.

Otevřený dveře, otevřenej čas,
z hořícího keře tichý hlas.

Je otevřeno a komu není dáno,
ten si může vzít.
Je otevřeno a každému je přáno
něco pochopit.

Je otevřeno a jestli nemáš zájem,
nemusíš tu být.
Je otevřeno, až projdeš vlčím krajem,
zkus v bouři najít klid.

Otevřený dveře, otevřenej čas,
z hořícího keře tichý hlas.

Je otevřeno a můžeš klidně přijít,
až zas budeš sám.
Je otevřeno, trochu vína vypít
k chlebu místo k hrám.

Otevřený dveře, otevřenej čas,
z hořícího keře tichý hlas.

 

Kain a Ábel

Uprostřed noci ohnivý sloup
vzplanul a stál,
uprostřed noci ohnivý
stokrát jsem usínal.

Ohnivý ptáci přilítaj
a cesta nocí vede dál,
ne, teď není čas, abys spal,
jdi hledat svý druhý já.

Vyháníš stáda, na zádech luk ti visí,
lovec a pastýř, síla a úsilí,
v beránčím rouše myšlenky krysí
potichu hlodaj, užíraj obilí.

Ovce se pasou, ty ovčí oči prosí
o trochu vláhy, o trochu Boží rosy.
Orat a sít, z cizího vzít,
sebrat a mít, byt mrtev nebo žít?

Polož svou oběť před Boží tvář,
z toho, cos získal úsilím svým.
Proč bratra hřeje plamenů zář
a mne jen dusí dým?

Nebesa otevřená, propasti - země ústa,
poušť kolem rozprostřena, zem nesličná a pustá.
Lákave přeludy sváděj tě kudy jít,
nechat se jenom vést nebo sám zvítězit?

Bratr bratru bratrem,
vlku vlkem vlk,
jméno jménem jména,
Ábel a Kain
a s nimi já.

Mý druhý já v těch dvou se skrývá,
někdo se směje, někdo se dívá,
nitka se pohne a hlavy se točí,
točí se ruce a točí se oči,
někdo se skrývá mezi námi
nebo snad někoho skrýváme sami?

Řekni mi, pověz mi, je v lidské moci
rozeznat tváře v temnotě noci?

Hoří nám svíce, ale vítr se zvedá,
hoří v nás cosi a kdosi nás hledá.
Slyšíme hlasy a křičíme taky,
Bože můj, Otče náš, rozežeň mraky,
pomoz nám v noci vyhnout se jámě,
nechej nás spolu setkat se v chrámě,
uprostřed temnot ať zaplane vatra,
pomoz, když bratr nalezl bratra.

Kain zdvihl kyj,
už svýho bratra vidí
a smrt je úděl lidí.

Noc nekončí
a cesty jsou bez cílů,
kde najít ještě sílu
jít dál.

Vím, můj život, ten mě nespasí,
v mým srdci spolu zápasí ti dva.

Kain silu má
a v krvi leží Ábel,
mý druhý já je ďábel.

Sám určím směr
a nevyhnu se pasti
a pádu do propasti.

Pak pláču, když se nikdo nedívá,
k ránu svíce dohořívá a já.

Ráno svítá,
nad mlhou slunce vychází
a ospale si prohlíží mou tvář.
Tak mě vítá
a nijak moc se netváří,
mě ale těší jeho zář.
Ráno svítá
a z čela mizí znamení,
jak vínem kdyby někdo omyl je,
vínem nebo krví.

Ovce se vrací k žlabům,
už svítí hvězda ranní,
ovce se vrací k žlabům,
pijí z probodených dlaní.
Vábivé přeludy už ztrácejí svou moc,
v srdci se rozední, světlo přemohlo noc.

A znovu přijde déšť
a bude podemílat,
ale skála zůstane skálou.

A znovu přijdou mraky
a zakryjí slunce,
ale slunce zůstane nad nimi.

 

V nebi se hraje blues

Až za vámi zavřou nebeskou bránu
nečekejte harfy a hlasy můz
možná vás trochu překvapí:
v nebi se hraje blues

Do touhy patří taky smutek
v lásce je vždycky smutku kus
možná vás trochu překvapí:
v nebi se hraje blues

Když lítost zavalí srdce
když lítost ztiší dech i puls
když vidíš: je jak ptáče v síti
srdce zazpívá blues

Když lítost zavalí srdce
už není mezi vámi cesty kus
možná vás trochu překvapí:
v nebi se hraje blues

Je to blues, blues o radosti
kdosi se vrátil cesty kus
ať vás to potom nepřekvapí:
v nebi se hraje blues

 

Ježišmarja blues

Ježišmarja, heleďte se, jak to děcko krásně kouká,
ježišmarja, heleďte se, jak to děcko krásně kouká.
Mělo už dávno v postýlce bejt, vždyť někde venku sova houká.

Asi nechce se mu ještě spát, prostě je nám spolu fajn,
asi se mu nechce ještě spát, prostě je nám spolu fajn.
A vo špíně tohodle světa nemá, bohudíky, zatím ani šajn.

Věřte, že kvůli tomuhle děcku mám najednou chuť žít,
jó, věřte, že kvůli tomuhle děcku mám najednou chuť žít.
Přece nebudu taková sketa a nenechám ho tu být.

A tak houpu toho malého drobečka na klíně a tohle noční blues si broukám,
a tak houpu toho malého drobečka na klíně a tohle noční blues si broukám.
Život má přece jen ňákej smysl, říkám si, a voknem do tmy koukám ...

 

Sahara blues

Viděla jsem z čistého nebe
před sebe do prachu spadnout kapku.
Viděla jsem z čistého nebe
před sebe do prachu spadnout kapku,
z čistého nebe,
z nebe bez mráčku.

Pod rozpáleným nebem
ucítila jsem na rtech kapku.
Po celém dni pod rozpáleným nebem
ucítila jsem na rtech kapku,
z čistého nebe,
z nebe bez mráčku.

Podívat se vzhůru
najednou bylo nutný.
Po takový době se podívat vzhůru
najednou bylo nutný.

Na nebi byla duha.

Snová variace

Ruce rozpřáhnu
někde pod sluncem,
v tanci zakroužím,
nežli zhasne den.

Ve večerním chladu
lehnu pod stromem,
vyčkám hebké noci,
temné, jak já jsem -
to je můj sen!

Ruce rozpřáhnu
zrovna pod sluncem:
tančit! kroužit!
nežli prchne den.

Tichý bledý večer ...

pod stromem ...

Noc přijde něžně,
temná, jak já jsem.

[text : Langston Hughes]

 

Čtyřicet dnů padal sníh

Čtyřicet dnů padal sníh
ta potopa přišla v zimě,
čtyřicet dnů padal sníh,
postihlo to i mě.
Nemoh jsem nikam jet,
musel jsem doma být,
nevím, co se s tebou stalo
a chtěl bych tě tu mít.

Je to rok, cos mi řekla,
že nemáš ráda bigbít,
je to rok, cos mi řekla,
že nemusíš ho mít.
A já si myslel snad,
že můžem takhle žít,
nemít uši, ruce a duši,
jen aby byl klid.

Láska je jako anděl
opilý do němoty,
láska je jako anděl,
když bloudí mezi ploty,
na hostinu má zvát,
koho, už zapomněl,
potácí se bosý sněhem
a z křídel ztratil běl.

Je to rok, cos mi řekla,
že si tě málo všímám,
je to rok, cos to řekla
a já se díval jinam,
jazyky ledu se blíží
a křídla tuhnou mrazem,
nedotýkej se andělů
ani padlých na zem.

Ruce se ještě chvějí,
když smočily se v moři,
ruce se ještě chvějí
a špičky prstů hoří
a ve svých dlaních máš
konec zapalný šňůry,
nesnaž se pochopit, zkus aspoň cítit,
když peří padá shůry.

Čtyřicet dnů padal sníh
a cestu závěj skrývá,
čtyřicet dnů padal sníh,
co nám ještě zbývá?
K rukám vztaženým
jde teplo ze chléva,
čekáme, až jaro se vrátí
a přijde obleva.

 

Reggú

Točí se dějiny, točí se kola,
točí se smíchovská dvanáctka a čas tak letí.
Končí věk neviny, končí škola, co volá,
koupíš si noviny a pozítří už nejsme děti.

Utíkaj hodiny, utíkaj týdny,
utíkaj myšlenky a ze všech stran sem větry dují.
Do každé rodiny hodiny a pohled vlídný,
životní roviny se bortí, hroutí, prolamují.

[: Dál musíš jít už sám. :]

Kdopak ti poradí, kdopak ti řekne,
kdopak ti ukáže, co se smí a co se musí,
když nohy vysadí, pohladí a klobouk smekne.
Vadí či nevadí a kdo chce kam, tak ať to zkusí.

Utíkaj hodiny, utíkaj roky,
utíkáš taky a máš už všeho po ramena.
Latkový zplodiny, srdce lidí jako stoky.
Jsi jeden jediný, ale Number One to neznamená.

[: Dál musíš jít jen sám.
Dál musíš žít jen sám. :]

Někdo tě podrží, někdo tě zapře,
někdo chce prachy a někdo by rád trochu lásky.
Co je to za výkřiky ve dvacátým patře?

Výtah zas nejede a pod očima další vrasky.
Otvíráš oči, otvíráš duši,
otvíráš dveře: "Ježíši Kriste, co se děje?"
Ta slova značí víc, než ústa tuší,
otvíráš východ ze samoty a beznaděje.

Dál se tě na to ptám.
Co se děje, co se děje?

Dál se tě na to ptám.
Kudy, kudy?

Dál se tě na to ptám.
Ze samoty a beznaděje.

Dál se tě na to ptám.
[: Sám, přece nebýt sám.
Dál se tě na to ptám. :]

Flowords In The Rain

Kolik už padlo slov do studenýho deště,
ach, tolik, tolik slov do studenýho deště
a někdo už má dost a někdo volá ještě.

A někdo už má dost, že je to jako v kině,
Někdo jich už má dost, vždyť je to jako v kině,
slova jsou kulatý a život pěkná dýně.

Navrch je jako zlato a uvnitř samá voda,
navrch jak čistý zlato, zmáčkneš a teče voda,
slova jsou kulatý a kdo ti ruku podá.

A někdo volá ještě, slovo tě přece změní,
jó, někdo by chtěl ještě, vždyť slovo někdy změní,
slova jsou kulatý, ale Slovo, Slovo není.

Kolik už padlo slov a liják zemi smáčí,
ach, tolik, tolik slov a další uši smáčí,
slova jsou kulatý a Slovo, Slovo stačí.

 

Ave

Vichřice vniká do našich závětří,
přívaly vody boří naše skrýše.
Už není jistý, co kdo našetří,
když hoří skály nelze čekat tiše.

Vichřice vniká do našich všedních dní
a naše plachty stále zplihle visí.
Kdy už to skončí, kdy se rozední?
Kdo nechce slyšet, sotva odpoví si.

Hladina bez hnutí, temná a šedá,
ještě tě nenutí, ještě se nedá,
hladina mrtvolná, sporá a skoupá
a voda stoupá, stoupá, stoupá, stoupá, stoupá ...

Vichřice vniká do našich zádveří,
děravá loď už jenom s bídou plave.
Pařez je suchý, kdo nám uvěří?
A temný tichý hlas ti říká: Ave.

Hlavní stránka

Připravujeme

Bylo

Zajímavosti

Kontakty

Co je nového?