O T E V Ř E N O
11. ročník
Jimramov 2000 24.-27.8.2000
FILMOVÉ PROJEKCE

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Skutečně pozoruhodný film - nenechte si ujít....

Dlaně
Obrazy života ubohých doprovází
komentář plný naděje a lásky

Původní název Ladoni
Výrobce Artur Aristakisjan / VGIK
Rok výroby 1993
Scénář a režie Artur Aristakisjan
Verše Naum Kaplan
Kamera A. Aristakisjan, O. Babajev
Hudba Giuseppe Verdi - úryvky z Requiem

 

Dokumentární freska Dlaně je ohromujícím dílem debutujícího Artura Aristakisjana (a zároveň jeho absolventským filmem na moskevské VGIK). Autor ještě před studiem na vysoké filmové škole začal natáčet žebráky ve svém rodném Kišiněvu. Pět let pracoval s kamerou v terénu a dva roky snímek upravoval. Výsledkem je originální umělecké dílo s obrovskou emocionální silou a se závažnou existenciálně filosofickou výpovědí. Hrubozrnný a často technicky nekvalitní černobílý materiál je němý, bez synchronů, což paradoxně umocňuje jeho účinnost. V ucelený tvar jej spojuje střídmě použitá hudba Verdiho Requiem, dvě ukázky z němého historického velkofilmu a především rozsáhlý „komentář" či spíše monolog samotného autora. Ten je stylizovaný jako řeč k nenarozenému synovi, přičemž inspirací k této formě byl skutečný případ. („V Kišiněvu žije žebrák, který celé dny chodí po ulicích a mluví k nenarozenému synovi. Dítě se mělo narodit před dvaceti lety, ale dívka, která je čekala, potratila. Od toho dne se změnil mužův život: přišel o rozum.") - Aristakisjan žil mezi těžce zmrzačenými žebráky a zcela se s nimi ztotožnil. V deseti kapitolách vypráví o neuvěřitelných osudech mnoha z nich. Zároveň prosazuje svou myšlenku, vycházející zejména z evangelií a ze zásadního odporu vůči „systému". Nejde tu bezprostředně o vzpouru proti komunistické ideologii, která ovšem především dostala většinu žebráků tam, kde jsou, nýbrž o existenciální odpor vůči civilizačnímu marasmu. Podle Aristakisjana i ten nejbídnější z bídných je šťastný, protože existuje mimo „systém", a je tudíž svobodný. Žebráci žijí v úplně jiném světě, kde neplatí měřítka lidí, chodících okolo nich. - V díle rozhodně nejde o realistické postižení daného stavu, i když jeho obraz je otřesným svědectvím, nýbrž právě o „náboženský" či filozofický přesah. V hutném textu, který je sám velmi zajímavou literární prací, se odráží autorova zkušenost s vírou a s křesťanstvím. - Snímek z rodu Bunuelových filmů Země bez chleba nebo Zapomenutí je originálním uměleckým i lidským činem. Byl oceněn na několika festivalech, získal mj. Cenu Wolfganga Staudteho na Fóru mladého filmu v rámci 44. MFF v Berlíně 1994, a byl uveden za účasti tvůrce mimo soutěž na XXIX. MFF v Karlových Varech.

 

Scény z němého italského velkofilmu Quo vadis?. Řím, roku 28 po ukřižování Krista. Císař Nero postavil křesťany mimo zákon. Vojáci je hledají po městě, mučí je, vláčejí v aréně za vozy a předhazují lvům. - Kišiněv, rok 1990 po narození Krista. Otec vede monolog ke svému nenarozenému synu. Město je plné zmrzačených žebráků, kteří tu žijí svůj bědný a přesto svobodný život. - Kapitola I. Nocleh a ošacení. Stavební stroje bourají domy i nuzné chatrče. „Obyvatele násilím rozvezou a zavřou v útulcích, kriminálech a blázincích." V neuvěřitelné bídné kolonce žije žena, která už čtyřicet let leží na zemi na jednom místě. Tehdy tady čekala na ženicha, který nepřišel. Ustlala tu pro dva a ulehla. Řekla: „Už čtyřicet let bojuju sama proti systému. Ležím a žebrám o naději." Starají se o ni sousedé. Deset kroků od této stařeny žije hadrář se ženou, kterou našel na ulici. Lisují hadry a prodávají je. Sbírají i šaty po zemřelých a vrší je na hromadách. Hadrář řekl: „Z těch věcí se učím." - Ulicemi projíždí invalidní vozík s dívkou, hrající na zoubcovou flétnu. - Kapitola II. Život v močálu. Nedaleko od ležící ženy žije v díře v zemi dementní mladík, který utekl z blázince. Nikdy nevylézá, nemluví, ani nepracuje. Lidé z okolí mu dávají jíst. Muž se bojí, že ho chytnou a odvezou zpátky do nemocnice. - Uprostřed kolonky je obrovská louže, spíše malý rybník. Okolo něj a v něm se popelí nahé děti. Lidé se přes „močál" pohybují v holínkách, nebo po nastavených prknech. V chatrčích žijí jen děti, staří lidé a pár matek. Dospělí odjeli za výdělkem, nebo jsou ve vězení, či na nucené léčbě. Jednu stařenu našly děti v zimě ve městě. Ležela na chodníku opilá a přimrzlá k asfaltu. Teď dětem stále dokola vypráví o svém muži. - Kapitola III. Jazundokta. Svatý Jiří. Muž v neckách. Během doby přišel hadrář o obě nohy, jak to předpovídal. Jeho družka ho nese v náručí po ulici. - Beznohého chlapce veze matka na místo, kde žebrají. Nejsou tu sami. Okolo nich jsou další mrzáci, často děti. - Na ulici zabloudí slepý a chromý bezdomovec. Lidé okolo něj sledují, jak marně hledá cestu po zataraseném chodníku. - Beznohý invalida v primitivním vozíku žil dlouhá léta v neckách, v nichž ho matka chovala; jen k nim později přidělali kolečka. Teď má jiný vozík. Pokusil se v neckách o sebevraždu: sjel po schodech ze sedmého patra. Necky se rozbily, on přežil. V jeho vozíku je prý místo pro dva. Jednou v zimě ho k sobě vzala na noc nějaká žena. Ale on ji ráno opustil. - Mezi žebráky u kostela je muž, který nemá dlaně, ani chodidla. Pohybuje se po podložených kolenou. Každý den mu trvá dlouho, než se dostane na své místo. Je však soběstačný. Žebráci říkají, že má místo rukou svíce. Ještě před nedávnem pracoval na poli. Pak ho kvůli jedné ženě hodili mezi otáčející se mlýnské kameny. Přemýšlí, co dělá ta, kterou mu vzali. Má ho ještě ráda? Tento mrzák, Svatý Jiří, řekl, že je šťastný... - Jiný beznohý, Car Osvald, se zkušeně řítí po ulicích na svém vozíku; odráží se a „kormidluje" dřevěnými špalíky s rukojeťmi. Dovedně se vyhýbá autům. - Každé ráno chodí na tržiště shrbená stařena, Jazundokta. Sbírá zbytky do bedny, kterou ustavičně vláčí za sebou. Kdysi dávno si prý dávala líbat od mužů nahá záda. Ženou se stala v kriminále. Jejím prvním byl její kat. Před evakuací bestiálně vraždili vězně. Jeden člověk v uniformě ji brutálně vrazil mezi nohy revolver, ale ten selhal. Muž ztratil odvahu; byla mu hanba. Jazundokta ho politovala a on ji vyvedl ven. Při bombardování byl muž roztrhán na kusy. Stařena údajně schovává jeho hlavu ve své nerozlučné bedně, již denně vláčí ulicemi. - Kapitola IV. Car Osvald. Beznohý muž bydlí v kolonce. Každý den odtud odjíždí na vozíku „do práce". - V davu na ulici se potácí mladík, který vyšel z vězeňské nemocnice. Ztratil tam pohybovou koordinaci. Sbíral pro svého slepého otce, který byl ve vězení, léčivé byliny, a házel mu je přes ostnatý drát. Tak ho také zavřeli. Byl s otcem v jedné cele. Jeho propustili, otec zemřel. U tohoto žebráka se zastaví mladý milicionář a pošle ho pryč. - Car Osvald se vrací do kolonky, odkud právě vynášejí mrtvého starce. Ženy kvílejí. - Kapitola V. Uzdravení slepce. Mezi mrzáky jsou také epileptici. Stali se obětí experimentu, při němž jim operovali mozek a zbavili je paměti. - Tlustý slepý chlapec se zkušeně pohybuje po autobusovém nádraží a dotěrně žebrá na kolemjdoucích drobné. Myslí si, že všichni lidé jsou slepí, tak jako on a jeho rodiče, a také, že všichni lidé, kromě něj a jeho otce, jsou ženy. On je mrzák, protože se narodil jako muž. Uprostřed dne se celá rodina sejde na lavičce v parčíku. Rodiče se do sebe zamilovali před dvaceti lety, když byli v psychiatrickém ústavu. Měli být sterilizováni, aby nemohli mít děti. Podařilo se jim utéct přes plot. Narodil se jim slepý synek. Ani matka, ani otec netuší, že chlapec má své tajné místo, kam vždy schová pár mincí, než jim odevzdá „výdělek". - Druhá část. Další scény z historického němého filmu. Vojáci bičují Ježíše Krista, padajícího pod křížem. Ukřižovaní mučedníci. Johanka z Arcu v plamenech. - Kapitola VI. Srulik. Hlad. Noční život žebráků. Jedním ze šťastných bídníků byl Srulik, který už umřel. „Žil na půdě a holubi mu létali do okna. Jedli z jeho talíře a spali mu na obličeji a mezi nohama. Srulik nepoužíval peníze a neměl penzi. Bral k sobě uprchlice z věznice a z nucené léčby. Ženy mu nosily zrní, chleba a víno. A on jim vyprávěl příběhy a učil je řeči ptáků." - Stařec vláčí v rozbitém vozíku těžké trámy z bouraček domů. - Když Srulik zemřel, vylomili strážci pořádku dveře, aby zatkli přítomné ženy. Jedna ukryla pod šaty bílého holuba a vyskočila z okna. Když pak převrátili její tělo, vylétl holub se zkrvavenými křídly. - Další žebrák se na ulici hádá se svou ženou. Jako dítě byl v nacistickém koncentráku. Pomohl mu odtud německý lékař. Teď chtěl, aby mu přidělili byt. Ale po čtyřiceti letech mu doklady neuznali, protože na nich scházel Himmlerův podpis. Tomu muži začaly krvácet rány. Začal pít. Jeho žena také začala pít. Jen syn, který je dovedl do města, kde začali žebrat, věří otci, že byl v koncentráku, a zastává se ho proti matce. - Dosud mladá Marie žebrá s dítětem v náručí. V psychiatrickém ústavu jí jeden student řekl, že má úsměv Giocondy a že jí ostříhají vlasy. Teď ty vlasy nocí s sebou v tašce. V nemocnici jí dávali injekce, aby neporodila. Utekla odtamtud těhotná. - Jedna žena ke Srulikovi přivedla Cikány, s nimiž byl muž kdysi v koncentráku. Ráno před Srulikovou smrtí za ním přišla jiná žena a on jí vyprávěl o holubičkách. - Noci žebráků jsou plné strachu a překvapení. Stařena z rozpadlého domu se chystá na každodenní noční halucinace, kde se setkává se svým mrtvým mužem. Shání pro něj přes den jídlo. - Kapitola VII. Kouzelná flétna. Na smutném bleším trhu lidé prodávají to, co jim zbylo. - Ulicemi projíždí na vozíku dívka se zobcovou flétnou. - Kapitola VIII. Hranice státu Izrael. Kdysi uslyšel Abrahám hlas. Všechno opustil a šel. Kudy prošel, tam byla hranice státu Izrael. - Nuzáci na skládce sbírají odpadky. Starý muž jich má na dvorku takovou hromadu, že se někdy ani nemůže dostat vrátky dovnitř. Papír odváží do svěru, ostatní mu zůstává. Jeho dvorek je jeho stát Izrael. Ochrnutou stařenu, kdysi prý velmi bohatou ženu, veze na vozíku dementní mladík. Pokřikuje na ni pomatený stařík, tvrdící, že je to jeho manželka. A to se odehrává den co den. - Kapitola IX. Železná postel. Zima ve městě. Zasněženými ulicemi vleče žebrák na vozíku železnou drátěnku. - Kapitola X. Ptačí parlament. Podle autorova snu se způstlé město s rozpadlými a bouranými domy mění ve hřbitov (křesťanský i židovský). Na náhrobcích jsou podobizny mrtvých. Některé z nich už mizí pod vlivem času, jiné jsou zničené. Šťastný „holubář" Srulik kdysi zamával rukama a řekl: „To je celý můj život..." 

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?