Martin Buber: Já a ty

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?

Pozn. red.: Podrobné výpisky, v podstatě bez korektur

buber.gif (14091 bytes)

Martin Buber: Já a Ty

Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí.

Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě.

Základní slova nejsou jednotlivá slova, ale slovní dvojice.

Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty.

Druhým je Já-Ono.

A tak je i lidské já dvojí.

Neboť já základního slova Já-Ty je jiné než já základního slova Já-Ono.

Základná slova neoznačují věcí, ale poměry. Nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: až jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují.

Základní slova říkáme svou bytostí.

Říkáme-li “ty”, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ty.

Říkáme-li “ono”, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ono.

Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí.

Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.

Není já o sobě, ale jen já jednoho ze základních slov. Být já a říkat “já” je jedno. Říkat “já” a říkat jedno ze základních slov je jedno. Kdo říká jedno ze základních slov, vstupuje do něho a stojí v něm.

Život lidské bytosti se neomezuje jen na okruh sloves, která vyjadřují směřování za nějakým cílem. Nesestává jen z činností, jejichž předmětem je nějaké “něco”.

Vnímám něco. Pociťuji něco. Představuji si něco. Chci něco. Myslím na něco. Život lidské bytosti nesestává jen ze všeho tohoto a takového.

Toto vše a pochody tomu podobné společně zakládají říši slova Ono.

Ale říše slova Ty má jiný základ.

Tomu, kdo říká “ty”, není předmětem žádné “něco” Protože kde je něco, tak je i jiné “něco”, každé Ono hraničí s nějakým jiným Ono – Ono existuje jen proto, že hraničí s jiným.

Ale kde říkáme “ty”, není “něco”. Ty nehraničí s ničím. Kdo říká “ty”, nemá žádné “něco, nemá nic, ale ocitá se ve vztahu.

Člověk zakouší svůj svět. Ohmatává povrch, zakouší… čím se věci navenek vyznačují.

Ale nejen zkušenosti otvírají člověku svět. Ony mu otvírají jen takový svět, jehož podstatou je Ono. Zakouším něco.

Nic se na tom nemění, připojím-li ke “zjevným” zkušenostem i “tajné”, s onou sebejistou moudrostí, která ví o zvláštní uzavřené oblasti ve věcech… Ono.

Ten, kdo zakouší, se neúčastní světa. Zkušenost je “v něm”, a ne mezi ním a světem. Svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho nedotýká, ničím k tomu nepřispívá, nic z toho nemá.

Svět jako zkušenost patří k základnímu slovu Já-Ono. Základní slovo Já-Ty ustavuje svět vztahu.

Sféry, v nichž se zakládá svět vztahu jsou tři.

První z nich je život s přírodou. Vztah se tu zachvívá v temnotě a je pod prahem řeči. Tvorové se k nám obracejí, ale nemohou nás dosáhnout, a říkáme-li jim “ty”, vázne naše oslovení na prahu řeči.

Druhou sférou je život s lidmi. Zde je vztah zjevný, má podobu řeči. Můžeme dávat i přijímat slovo Ty.

Třetí sférou je život s duchovními jsoucnostmi. Zde je vztah zahalen jakoby v oblak, ale zjevuje se, je mimo řeči, ale plodí ji. Neslyšíme Ty, ale cítíme, že jsme voláni. A odpovídáme, ať už vytváříme nebo myslíme, nebo jednáme, říkáme svou bytostí základní slovo, aniž bychom mohli říci “ty” svými ústy.

V každé sféře, skrze vše, co nám dává pocítit svou přítomnost, zahlížíme lem věčného Ty, ze všeho toho slyšíme vát jeho dech, v každém Ty oslovuje i je – v každé sféře tak, jak to odpovídá její povaze.

Pozoruji strom, mohu ho vnímat jako obraz, jakou sloup, který ční do výše, nebo jako rozstříklou zeleň. Nebo jako pohyb, proudící žiloví… nebo ho přiřadit k určitému druhu, mohu mu dát zmizet a zvěčnit ho tím, že ho proměním v číslo, číselný poměr. Pořád je to ale můj předmět, má své místo, svou dobu, svůj způsob, povahu.

Ale může se stát – z vůle a milosti zároveň – že pozoruji-li strom, vstoupím do vztahu k němu a on přestane být jen Ono. Ovládá mě moc výlučnosti.

Nemusím se zříci některého ze způsobů pozorování. Nemusím od něčeho ohlédnout – obraz, pohyby, druh… to vše je tu naopak také zahrnuto a nerozlišitelně sjednoceno. Strom teď není dojmem, hrou mé představivosti, náladovou hodnotou, ale stává se mám protějškem, má se mnou co činit, stejně jako já s ním, ale jinak. Vztah je vzájemnosti.

Má snad strom vědomí podobní našemu? Nevím. Chcete však, protože se zdá, že vám se to u sebe podařilo, zase rozkládat nerozložitelné? Nesetkávám se s žádnou duší stromu, ale se stromem samým.

 

Obracím-li se k nějakému člověku jako ke svému Ty, není věcí mezi věcmi, nesestává se z věcí.

Není On, nemá mez v jiném “On”, není bodem umístěným v časoprostorové síti světa. Není vymezenou povahou, něčí, co lze poznat ze zkušenosti, popsat to, není volným svazkem pojmenovaných vlastností. Nemaje sousedů je nedílným Ty, naplňuje celé nebe. Ne že by nebylo nic jiného než On, ale vše ostatní žije v jeho světle.

Mohu se zaměřit na to, abych poznal barvu vlasů , jeho řeči, jeho dobroty, musím si tak počínat znovu a znovu, ale on přitom přestává být Ty.

Pokud se nade mnou rozpíná nebe slova T, krčí se větry příčinnosti u mých pat a vír osudu se utišuje.

Člověk, jemuž říkám “Ty” není předmětem mé zkušenosti. Ocitám se však ve vztahu k němu, ve svatém základním slově. Až když z něho vystoupím, je tento člověk znovu předmětem mé zkušenosti. Zkušenost mě vztahuje mému Ty.

Vztah může existovat, i když to člověk, jemuž říkám “ty”, ve své zkušenosti nepostřehuje. Ty je víc, než samo ví jakožto Ono. Ty činí víc a dostává se mu víc, než samo ví, jakožto ono. Sem nedosahuje klam, zde je kolébka skutečného života.

Původ umění je v tom, že se člověk setkává s tvarem, který se chce jeho prostřednictvím stát dílem. Není to výtvor jeho duše, ale jev, který k ní přistupuje a žádá si od ní působivé síly. Záleží na bytostném činu člověka: vykoná-li jej, řekne-li svou bytostí základní slovo tvaru, který objevuje, pak se rozproudí působivá síla, pak vzniká dílo.

Čin zahrnuje oběť a riziko: oběť – na oltáři tvaru je obětována nekonečná možnost, vše, co ještě před chvílí táhlo před zrakem, musí být vymazáno, nic z toho nesmí vniknout do díla, tak to chce výlučnost protějšku. Riziko – základní slovo lze říkat jen celou bytostí, ten, kdo se do něho vkládá musí tak dělat bez výhrad, nelze se zastavit a odpočívat ve slově Ono, přikazuje mi, nesloužím-li mu správně, rozbíjím je nebo ono mne.

Nevidím jej jako věc mezi “vnitřními” věcmi, ani jako obraz své představivosti, ale jako to, co je přítomné.

Vytvářet znamená tvořit, vynalézat znamená nalézat, utvářet znamená objevovat. Ztělesňuji-li, odhaluji. Převádím tvar – do světa slova Ono. Vytvořené dílo je věc mezi věcmi, kterou lze zakoušet a popisovat jako souhrn vlastností. Ale ten, kdo se na ně dívá vnímavě, může se s ním čas od čas setkat jako s živou přítomností.

Co se o “ty” ze zkušenosti dovídáme?

Nic, neboť je nezakoušíme.

CO o něm víme?

Všechno. Neboť o něm nevíme nic – pokud jde o jednotlivosti.

Setkávám se s “ty” z milosti – nemohu je najít hledáním. Ale to, že je oslovuji základním slovem, je čin mé bytosti – můj bytostný čin.

Setkávám se s “ty”, ale vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. Tak vtah znamená, že jsem vyvolen a volím, je pasivitou i aktivitou najednou. Každý čin konaný celou bytostí ruší všechny dílčí činy a tím i všechny pocity činnosti, a musí se tedy podobat pasivitě. Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí. K tomu, abych se usebral, aby se vše slilo a celá bytost se uvedla v pohyb, nemůže nikdy dojít jen díky mně, ale také ne nikdy beze mne. Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k “ty”; stávaje se sebou říkám “ty”.

Všechen skutečný život je setkáním.

Vztah k “ty” je bezprostřední. Mezi ”Já” a “Ty” není soustava pojmů, předchozí vědění, žádná představivost, sama paměť se proměňuje, protože přechází z izolovanosti do jednoty celku. Mezi “já” a “Ty” není žádný účel, chtivost, předjímání sama touha se proměňuje, protože přechází ze snu ve skutečnosti. Každý prostředek je překážkou. Jen tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.

Vše zprostředkované se stává nedůležitým. Skutečná hranice, ovšem kolísavá, měnlivá, neprobíhá ani mezi zakoušením a nezakoušením, ani mezi tím, co je dáno, a tím, co není, ani mezi světem bytí a světem hodnot, ale napříč těmito oblastmi. Probíhá mezi “Ty” a “Ono”, mezi přítomností a předmětem.

Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách označujeme jen závěrečnou vteřinu “proběhlého času”, ale skutečná, naplněná přítomnost – existuje jen potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje Ty.

Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není “ty”, ale které je obklopeno množstvím “obsahů”, má jen minulost, ne přítomnost. Jinak: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a zažívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předmětu, ty ale patří k tomu, co už bylo.

Přítomnost není prchavá a pomíjivá, ale ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, ale zastavení, ustání, ztuhnutí, jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění.

Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnost, předměty v minulosti.

Tuto podstatně dvojí povahu světa nelze překonat tím, že se budeme dovolávat “světa idejí” jako něčeho třetího, co je nad protiklady. Pro skutečného člověka prochází pravá hranice i napříč světem idejí. Mnoho lidí, kteří se ve světe věcí spokojují tím, že je zakoušejí a užívají, si ovšem k tomu všemu a nad tím vytvořilo stavbu z idejí, v níž nalézají uklidňující útočiště před nicotností, která na ně doléhá. Odkládají na prahu šat nemilé všednosti, osvěžují se pohledem na prvotní bytí, na ideál, na nichž se jejich život nepodílí. Často jim dělá i dobře, když to mohou hlásat.

Lidstvo, které si takový člověk představuje, postuluje a propaguje, patří k pouhému “ono”. Nejušlechtilejší fikce je fetišem, nejvznešenější fiktivní smýšlení je nepravostí. Ideje netrůní nad našimi hlavami ani v nich, ony mezi námi chodí a obracejí se na nás. Politováníhodný je ten, kdo nechává základní slovo nevyřčeno, ubohý ten, kdo jim místo něho odpovídá abstraktním pojmem nebo heslem, jako by to bylo jejich jméno!

Bezprostřední vztah zahrnuje působení na protějšek, to je zřejmé na jednom z příkladů: čin umělce určuje pochod, v němž se tvar stává dílem.

Méně zřejmý je význam působení tam, kde jde o vztah k lidskému Ty. Bytostný akt, který tu dává základ bezprostřednosti, je obvykle chápán jako něco citového a zůstává tak nepoznán. City doprovázejí metafyzický a metapsychický fakt lásky, ale nejsou jen podstatou, a tyto doprovázející city mohou být různé. Ježíšův cit k posedlému je jiný než jeho cit k oblíbenému učedníku, ale láska je jedna. City jsou něco, co “máme”, láska se děje. City přebývají v člověku, ale člověk přebývá ve své lásce. To je skutečnost, ne obraz: láska nevězí v já v tom smyslu, že by “ty” bylo jen jejím “obsahem”, jejím předmětem; láska je mezi “Já” a “Ty”. Kdo to bytostně neví, nezná lásku, i když jí snad připisuje city, které prožívá, z nichž má požitek. Láska je působení, jehož oblastí je celý svět. Člověku, který v ní má své stanoviště a dívá se z něho, vymaňují se lidé ze svého zajetí do lomozné činnost; dobří a zlí… se mu jedno po druhých stávají skutečnými – uvolňují se jeho protějškem, jeho “Ty”. Výlučnost povstává zázračným způsobem znovu a znovu – a on tak může působit, pomáhat a léčit, vychovávat a pozvedat, zachraňovat. Láska je odpovědnost jednotlivého já za jednotlivé ty: v tom je rovnost, která nemůže být v žádném citu, rovnost všech, kteří milují…

Všude kolem tebe žijí bytosti, ať se obrátíš kamkoli, vždy se setkáš s bytostí.

Vztah je vzájemnost, “Ty” ne mne působí stejně jako já na ně. Naši žáci nás utvářejí…

Ale existuje i nenávist…?

Dokud je láska “slepá”, dokud nevidí celou bytost, nevládne jí ještě základní slovo vztahu. Nenávist je svou podstatou slepá, můžeme nenávidět jen část bytosti. Ten, kdo vidí celou bytost a musí ji zavrhnout, není už v říši nenávist, ale v oblasti, kde je omezena lidská možnost říkat “ty”. Shledává že je neschopen oslovit lidský protějšek základním slovem, které přece vždy zahrnuje přisvědčení k oslovené bytosti. Je nucen zavrhnout buď druhého nebo sebe sama: a to je mez, na níž se poznává relativita aktu, jímž vstupujeme do vztahu – mez, která může být zrušeno jen s touto relativitou.

Přesto má člověk, který bezprostředně nenávidí, ke vztahu blíže než člověk, který je bez lásky i bez nenávisti.

Vznešená melancholie našeho údělu je v tom, že každé “Ty” se v našem světě musí stát jen “Ono”. Nezáleží na tom, jak výlučně bylo přítomno ve vztahu: jakmile se vztah naplnil nebo jakmile do něho pronikl nějaký prostředek, stává se ”Ty” předmětem mezi předměty, snad tím nejpřednější, ale přece jen jedním z nich, něčím, čemu je vykázána určitá míra a mez. Ani láska nemůže setrvat v bezprostředním vztahu; trvá, ale ve střídání aktuálnosti a latence.

“Ono” je věčná kukla, “Ty” věčný motýl. Ale nejsou to vždy stavy, které po sobě jasně následují, je to často zmatené dění s hlubokou dvojakostí.

Na počátku je vztah.

Viz řeč “primitivů”, těch národů, který svět zůstal chudý na předměty, a jejichž život se utváří v úzkém okruhu aktů bohatých na přítomnosti. Základní prvky této řeči, slova v podobě vět, označují většinou celistvost nějakého vztahu. My říkáme “daleko odtud” Zulu místo toho užije slova, které má podobu věty a znamená: “tam, kde člověk volá” ó ,matko jsem ztracen!” a domorodec z Ohňová země předstihuje naši analytickou moudrost sedmislabičným slovem, jehož přesný smysl je tento: “Hledá jeden na druhého a každý očekává, že druhý se nabídne a udělá to, co si oba přejí, ale co nemohou dělat”. Nejde o produkty rozboru a přemýšlení, ale o pravou původní jednotu, o žitý vztah.

Pozdrav Kafrů: vidím tě, vyjadřujícím přímý tělesný vztah – nebo s jeho směšnou americkou variantou: “čichni si ke mně!”

Lze mít za to, že označení a pojmy, ale i představy osob a věcí se vytvořily z představa příhod a situací vyznačujících se vztahem. Elementární dojmy a emoce, které probouzejí ducha “přírodního člověka”, povstávají z těchto příhod, prožitku určitého protějšku.

Měsíc začne znepokojovat přírodního člověka až tehdy, když se k němu fyzicky přiblíží, očaruje ho tichými pohyby nebo fascinuje svým dotekem, ať sladkým nebo zlým. A on si nepodržuje z tohoto prožitku optickou představu světelného kotouče, ani představu démonické bytosti s ním spjatí, ale zprvu jen motorický, tělem proudící emocionální obraz onoho působení. Z něho se pak pozvolna vynořuje obraz měsíce jako působící osoby. Až teď totiž se vzpomínka na to, co bylo každou noc neuvědoměle vnímáno, začíná proměňovat v představu původce a nositele onoho účinku a umožňuje přeměnit to v předmět. Z “Ty”, které původně nemohlo být předmětem zkušenosti, se tak stává “On”.

Tato počáteční a dlouho se ještě uplatňující vztahová podstat všech podstatných jevů činí také pochopitelným onen duchovní prvek primitivního života, - Mana, Arenda, od níž vede cesta až k indickému Brahma v jeho původním smyslu a dále k Dynamis a Charis magických papyrů a apoštolských dopisů. Byla označena jako nadsmyslná a nadpřirozená síla, ale taková označení plynou z našich kategorií. Hranice světa primitivů ale určuje jejich tělesné prožívání, k němuž patří i návštěvy mrtvých: přijímat existenci toho, co nelze vnímat smysly, se jim musí zdát nesmyslné. Jevy, jimž připisují “mystickou moc”, jsou ale elementární příhody vyznačující se vztahem, tedy vůbec všechny příhody, které je znepokojují proto, že uvádějí jeho tělo do stavu vzrušení a zanechávají v nich emocionální obraz. Mana je to, co působí, co činí z měsíce – osoby nahoře na nebi vzrušující “Ty” a čeho stopa zůstává v paměti i tehdy, když se z emocionálního obrazu vydělil obraz předmětu, třebaže se to samo nikdy neobjevuje jinak než v nerozlučném spojení s původcem a nositelem nějakého účinku. Je to cosi, pomocí čeho může člověk sám, když to má /např. v podobě zázračného kamene) působit stejně. Primitivní obraz světa je magický ne proto, že by v jeho středu byla čarovná síla člověka, ale proto, že tato síla je jen zvláštní odrůdou všeobecné magické síly, která je zdrojem všeho podstatného působení. Kauzalita v tomto obraze světa není kontinuem, ale stále novým vyšleháváním, vyrážením výbojem síly, vulkanickým pohybem bez souvislosti. Mana je primitivní abstrakce, asi primitivnější než číslo, ale ne nadpřirozenější. Školící se paměť řadí tyto velké, vztahem se vyznačující události,tyto elementární otřesy jeden k druhému: to, co je nejdůležitější pro sebezáchovný pud a nejpozoruhodnější pro pud poznávací- tedy to co “působí” vystupuje nejsilněji do popředí a osamostatňuje se; to méně důležité, ne společné – měnící se “Ty” zážitků ustupuje zpět, zůstává v paměti izolováno, pozvolna se zpředmětňuje a jen se skládá ve skupiny, třídy; a jako třetí složka, strašná ve své odloučenosti, časem strašidelnější než měsíc, ale stále neodbytněji zřetelná, objevuje se i druhý, “neměnný” partner: “já”. Původní vládě sebezáchovného pudu je vědomí já stejně tak málo vlastní jako vládě ostatních pudů: to, co se chce rozplozovat to není já, ale tělo, které neví o já. To ono, ne já, chce dělat věci, vytvářet nástroje, být “tvůrcem”. A ani v primitivní poznávací funkci nelze najít sebenaivnější podobu nějakého cognosco ergo sum, sebedětinštější koncepci zakoušejícího subjektu. Já povstává z rozštěpení prazážitků, vitálních praslov “Já-působící-na-Ty” a “Ty-působící-na-Já”, vyvstává základním způsobem až tehdy, když bylo zpodstatněno, hypostazováno příčestí.

Základní rozdíl mezi oběma základními slovy se projevuje v duchovních dějinách primitivního člověka tím, že už při původní vztahové události vyslovuje základní slovo Já-Ty přirozeným způsobem, jemuž je ještě cizí vymezování, tedy dříve než poznal sebe jako Já. Základní slovo Já-Ono je naproti tomu umožněno až tímto poznáním, odlukou já.

První základní slovo lze ovšem rozložit v Já a Ty, ono však nepovstalo až tímto poznáním, bylo tu dříve než Já. Druhé základní slovo povstalo ze složení Já a Ono, objevilo se po Já.

V primitivní vztahová události je já zahrnuto, a to v důsledku její výlučnosti. Protože jsou v ní jen dva partneři ve své aktuálnosti, protože svět se v ní stává duální soustavou, vyciťuje tu člověk onu kosmickou patetiku tohoto já, aniž by si je samo zatím uvědomoval.

Naproti tomu není já ještě zahrnuto v té přírodní skutečnosti, která má později přejít v základní slovo Já-Ono. Touto skutečností je oddělenost lidského těla jako nositele počitků od jeho okolí. Tělo se učí poznávat se v této své zvláštnosti a odlišovat se od všeho kolem, ale toto rozlišování se spokojuje tím, že staví pouze tělo a věci vedle sebe, takže nemůže mít povahu stavu, v němž je zahrnuto já.

Jakmile já zahrnuté ve vztahu vystoupilo do popředí a začalo odděleně existovat, vešlo také,podivně se zřeďujíc a proměňujíc v pouhou funkcionální jsoucnost, v ono přírodně dané oddělení těla od jeho okolí a vzbudilo zde stav jáství. Až nyní může vzniknout vědomý akt já, první podoba základního slova “Já-Ono, první podoba zkušenosti vztahující se k já: vyvstavší já se prohlašuje za nositele počitků a svět za jejich předmět. To se ale děje v naprosto “primitivní” formě, ne v “teorii poznání”: ale je-li věta “Vidím strom” vyslovována jednou tak, že již nevyjadřuje vztah mezi Já a Ty, člověkem a stromem, ale konstatuje, že strom je vnímán jako předmět lidským vědomím, vytváří už překážku mezi subjektem a objektem: je vysloveno základní slovo Já-Ono, slovo, které odděluje.

Ona melancholie našeho údělu vyvstala už na úsvitu dějin. Pokud je vědomý život člověka něčí, co povstalo na úsvitu dějin.

Pak věříš, že v prvních dnech lidstva existoval ráj?

I kdyby byl onen stav peklem – a jistě byla ona doba, k níž se mohu vrátit v historickém myšlení, plná zloby, úzkosti, krutosti – nepostrádal skutečnosti. Zážitky pračlověka, vyznačující se setkání, vztahem, nebyly jistě krotké, příjemné. Ale lepší je dopouštět se násilí na bytostech, jejichž přítomnost skutečně prožívám, než jako přízrak pečovat o čísla bez tváře! Od onoho násilí vede cesta k Bohu, od této péče jen cesta k nicotě.

Zdrojem úplnější poznání než pračlověk je nám dítě.

Zde se objasňuje, že duchovní skutečnost základních slov povstává ze skutečnosti přírodní: duchovní skutečnost základního slova Já_Ty z přírodního sepětí, duchovní skutečnost základního slova Já-Ono z přírodní oddělenosti.

Život dítěte před narozením je čistým přírodním sepětím, vzájemným tělesným působením,prouděním od jednoho k druhému. Životní horizont vznikající bytosti je jedinečně zakreslen, ale i nezakreslen do životního horizontu bytosti, která ji v sobě nosí. Protože ona nespočívá jen v lůně lidské matky. Toto sepětí má kosmickou povahu, takže židovský mýtický výrok “V matčině těle zná člověk vesmír, při narození na něj zpomíní” zní jako nedokonalé rozluštění prastarého nápisu. Je to sepjetí, které zůstává v člověku jako obraz tajného přání. Ne ve smyslu návratu, ale že život, který se prolomil k duchu, touží po kosmickém sepětí se svým pravým Ty.

Každá vznikající lidská bytost spočívá, stejně tak jako všechny vznikající bytosti, v lůně velké matky: nerozděleného prasvěta, který je dříve než vymezené tvary. I od této matky se oddělujeme a vstupujeme v osobní život, přibližujíce se k ní jen v temných hodinách, kdy z něho vyklouzáváme (to se děje zdravému člověku noc co noc). Ono oddělení ale nenastává náhle a katastrofálně jako oddělení od tělesné matky, dítěti je poskytnuta lhůta, aby mohlo vyměnit přírodní sepětí se světem, které postupně ztrácí, za sepětí duchovní, tj. za vztah. Opustilo planoucí temnotu chaosu a vstoupilo do chladného světa stvoření. Ale musí si je teprve vydobýt, učinit skutečností, musí si svůj svět vyzřít, vyposlouchat, vyhmatat, vytvořit.

Stvoření odhaluje své tvary v setkání; nevlévá se v očekávající smysly, vychází vstříc smyslům uchopujícím. To, co bude patřit k prostředí dospělého člověka jako navyklý předmět, musí vyrůstající člověk těžce nabývat, o to se musí ucházet namáhavou činností. Žádná věc není prostě danou součástí nějaké zkušenosti, vše se objevuje jen tak, že na sebe vzájemně působí člověk a jeho protějšek.

Původnost snahy navázat vztah se ukazuje už na nejranějším stupni. Dříve než může dítě vnímat cokoli jednotlivého, upírá bojácný pohled do nejasného prostoru k něčemu neurčitému; a ve chvílích, když si zřejmě nežádá potravy, črtají jeho ručky měkce do prázdného vzduchu a pátrají a sahají, podle všeho zdání bezúčelně po čemsi neurčitém. Tyto pohyby najdou v huňatém medvídkovi svůj smysluplný a určitý tvar a uvědomí si láskyplně a nezapomenutelně celistvé tělo. V žádném z obou případů nejde o zkušenost předmětu, ale o styk dítěte s protějškem, který – ovšemže jen ve “fantazii” – žije a působí. (Tato “fantazie” ale není “oživováním vesmíru”, ale jen pudem činit ze všeho “Ty”, zakládat vztah ke všemu – pudem, který z vlastního bohatství dosazuje živoucí působení tam, kde se setkává ne s živým a působícím protějškem, ale s pouhým jeho obrazem a symbolem). Malé nečleněné zvuky zaznívají stále vytrvale do prázdna, ale jednoho dne se stanou rozhovorem. S čím? Snad jen s klokotajícím čajovým kotlíkem, ale přece jen rozhovorem. Mnohý pohyb, který se nazývá reflexem, jer pevnou zednickou lžící přu výstavbě osobního světa. Není to tak, že by dítě nejdříve vnímalo nějaký předmět a pak k němu vstupovalo ve vztah. Tím prvním je snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení “ty”, zatímco věc, stejně tak jako já, je pozdní výtvor vzešlý z rozštěpení prazážitků, z rozluky partnerů, kteří byli spolu spjati. Na počátku je vztah: jakožto kategorie podstatného bytí, jakožto připravená uchopovací forma duševní model, je to apriorita vztahu, je to vrozené Ty. Vrozené Ty se uskutečňuje v prožívaných vztazích k tomu, s čím se dítě setkává.

V pudu navázat styk (nejdříve taktilní, později optickým “dotykem” s druhou bytostí) nabývá vrozené Ty brzy své plné síly, takže tento pud směřuje zjevněji a zjevněji k vzájemnosti, k “něžnosti”. Ale i pud tvořivý, který se objevuje později (tj. pud vytvářet věci syntetickým, nebo kde to není možné analytickým způsobem) je tímto vrozeným Ty určován, takže dochází k “personifikaci” toho, co bylo zhotoveno, k “rozhovoru”. Vývoje duše v dítěti souvisí nerozlučně s vývojem touhy po “Zy”, s jejímž uspokojením a zklamáním, s hrou jeho pokusů a s jeho tragicky vážnou bezradností. K pravému pochopení těchto jevů se dostaneme jen když budeme mít na paměti jejich kosmicko-metakosmický původ: opouštění nerozděleného prasvěta, který je dříve než vymezené tvary. Z tohoto prasvěta vystoupila zcela jasně jen tělesné individuum, které se narodilo do světa, ne dosud osobní aktualizovaná bytost, která se z něho může vymanit jen postupně, a to tím, že bude vstupovat do vztahů.

Já povstává díky “Ty”. Protějšek přichází a odchází,události vyznačující se vztahem se zhušťují a rozptylují, a ve změně se stává stále jasnějším a silnějším, vědomí neměnného partnera, vědomí já. Objevuje se ovšem stále ještě jen v tkanivu vztahu, v relaci k “Ty” jako vzrůstající poznatelnost toho, co tíhne k “Ty” a není jím. Proráží silněji a jednoho dne je pouto přerváno a oddělené já stojí na okamžik tváří v tvář k sobě samému jako nějakému Ty, aby se vzápětí zmocnilo sebe sama a vstupovalo napříště do vztahů s tímto sebeuvědoměním.

Teprve nyní však může vzniknout druhé základní slovo. Třebaže “Ty”,které je vlastní vztahu, dosud vždy zase vybledlo, neproměnilo se proto ještě v “Ono”, jakožto objekt určitého já – v předmět vnímání a zkušenosti, jíž je cizí jakékoli sepětí – jímž se stane napříště. Proměnilo se v “ono o sobě”, na něž se prozatím nedbá, ale které čeká, až bude moci vyvstat v novém vztahu, nové událostí. A třebaže tělo vyzrávající v osobu se oddělilo od svého okolí jako nositel svých počitků a vykonavatel svých popudů, postavilo se tím jen vedle věcí, aby se orientovalo ve své situaci: toto oddělení tedy nebylo absolutním oddělením já a jeho předmětu. Nyní se ale vynořuje oddělené já, dochází k proměně: substanciální plnost bytosti se scvrkává ve funkční bod, v zakoušející a užívající subjekt, který přistupuje ke všemu tomu, co existovalo jako “ono o sobě”, zmocňuje se toho a tvoří ve spojení s ním druhé základní slovo. Člověk, který si uvědomil sebe jako já, tj. člověk, který říká “Já-ono”, se staví před věci, ne tváří v tvář věcem v proudu vzájemného působení. Sklání se s objektivizující lupou a prohlíží si jednotliviny, pořádá je ve scenérii; izoluje je v svém pozorování, aniž by pociťoval jejich výlučnost, nebo je spojuje v tomto pozorování,aniž by dospíval k pocitu vesmírnosti. Pocit výlučnosti lze najít jen ve vztahu, pocit vesmírnosti pak jen z hlediska vztahu. A nyní zakouší věci jako souhrny vlastností. Každá událost vyznačující se vztahem zanechala ovšem v jeho paměti obraz vlastností patřících zapamatovanému Ty; ale až nyní se mu věci začínají skutečně skládat ze svých vlastností. Jen vzpomínky na vztah doplňuje jádro, substanci, která se mu tak vehementně zjevila v “Ty” a obemkla všechny vlastnosti (a to činí když sní, nebo tvoří, nebo myslí). Až nyní klade věci do prostorové, časové a kauzální souvislosti, až nyní se dostává každé z nich jejího místa, zakončení, míry a podmíněnosti. “Ty” se sice objevuje v prostoru, ale jen jako výlučný protějšek: ostatní všechno může být jen pozadím, z něhož se vynořuje, ne jeho mezi a mírou. Objevuje se v čase, ale v čase události, která je sama v sobě naplněná: není prožíváno jakou pouhá součást nepřetržitého a jasně učleněného sledu, ale jako “trvání”, jehož čistě intenzívní dimenzi lez určovat jen z něho sama. Objevuje se zároveň jako to, co působí, i jako to, na co se působí – ale není začleněno do řetězu příčin, ale je ve své interakci s já začátkem a koncem dění. K základní pravdě lidského světa patří, že jenom “Ono” může být naším “Ty” a stávají se naším “Ono”, lze je koordinovat. “Ty” nezná koordinační soustavu .

Druhá část základní pravdy: Uspořádaný svět není světovým řádem. Jsou zlomky hlubokého mlčení, v nichž zříme světový řád – jako přítomnost. Tehdy slyšíme – ve vzletu – tón, jehož nejasným notovým obrazem je uspořádaný svět. Tyto okamžiky jsou nesmrtelné, a zároveň nejpomíjivější: nelze si z nich uchovat žádný obsah, ale jejich síla vchází do stvoření a do poznání člověka, paprsky jejich síly pronikají do uspořádaného světa a znovu a znovu jej roztavují. Děje se tak v historii jedince i lidského rodu.

Svět je pro člověka dvojí, i jeho postoj je dvojí. Vnímá, co existuje kolem něho, věci a události omezené jinými věcmi a událostmi, měřitelné jimi a srovnatelné jimi: uspořádaný a oddělený svět. Tento svět je poměrně spolehlivý, má hutnost a trvalost,jeho učlenění je přehledné, lze je vždy znovu přivést na světlo, opakovat si je se zavřenýma očima a ověřit si je s otevřenýma. Je stále zde, dotýká se tvého těla, díváš-li se na něj takto: spočívá v tvé duši, dáváš-li přednost takovémuto chápání. Je přece tvým předmětem, zůstává jím, jak dlouho chceš, a zůstává ti naprosto cizí, mimo tebe i v tobě. Vnímáš jej, bereš si jej, abys poznal jeho “pravdu” a on dovoluje, aby sis jej vzal, ale nedává se ti. Pouze o něm se můžeš s druhým “dorozumět”, on může být všem společným předmětem. Ale nemůžeš se v něm s druhými setkat, nemůžeš bez něho zůstat naživu, jeho spolehlivost tě udržuje, ale kdybys v něm zemřel, byl bys pohřben v nicotě.

Nebo se člověk s bytím a děním setkává – jako se svým protějškem, vždy jen s jedinou jsoucností a s každou věcí jako se jsoucností. To, co existuje, se mu otvírá v dění, a to, co se děje, se mu odhaluje jako bytí; není přítomno nic jiného než toto jediné, ale toto jediné má kosmickou povahu. Zmizely míra a srovnávání: záleží na tobě, kolik z nezměřitelná se ti stane skutečným. Setkání nejsou uspořádána a nemohou ti utvořit svět, ale každé z nich je ti znamením světového řádu. Nejsou vzájemně spojena, ale každé z nich tě ujišťuje o tvém sepětí se světem. Svět, který se ti takto objevuje, je nespolehlivý, je stále něco nového, ty ho nesmíš vzít za slovo: nemá hutnost, vše v něm proniká vším, není trvalý, přichází, i když ho nevoláš, mizí, i když bys ho rád podržel. Nemůžeš ho udělat přehledným. Nestojí mimo tebe, dotýká se základu tvé bytosti. Je tvou přítomností, můžeš z něho činit předmět, zakoušet, užívat, ale ztrácíš přítomnost. Mezi tebou a jím je vzájemné dávání: říkáš mu “Ty” a dáváš se mu, on ti také říká “Ty” a dává se ti. Nemůžeš se o něm s druhým dorozumět, jsi s ním sám; ale on tě učí s druhými se setkávat a mít pro tato setkání připravenou půdu: a vede tě – milostivostí tvých příchodů a smutkem svých odchodů – k tomu “Ty”, v němž se souběžné linie vztahů protínají. Nepomáhá ti udržovat se naživu, pomáhá ti jen tušit věčnost.

Svět slova Ono je souvislý v prostoru a čase.

Svět slova Ty není takto souvislý.

Z jednotlivého Ty se musí stát – když skončila událost vyznačující se vztahem – určité Ono.

Z jednotlivého Ono se může stát – vystoupí-li do události vyznačující se vztahem – určité Ty.

To jsou dvě privilegia světa slova Ono. Vedou člověka k tomu, aby se díval na svět slova Ono jako na svět, v němž musí žít a v němž se i dá žít, který mu nabízí lákadla a vzrušené, druhy činností a poznání. V této pevné a užitečné kronice se momenty “Ty” jeví jako podivné lyricko dramatické epizody, které jsou sice svůdné a kouzelné, ale mohou nás strhnout do nebezpečných krajností, neboť uvolňují vyzkoušenou souvislost, zanechávají po sobě spíš otázku než spokojenost, otřásají naší jistotou, zkrátka jsou povážlivé a tedy postradatelné. Vždyť protože se z nich musíme vrátit zase do “světa”, proč v něm nezůstat? Proč nepřimět to, co vystupuje jako protějšek, k pořádku a neposlat to zpět tam, kam to patří, do říše předmětů? Proč, nemůžeme-li už jinak než říkat Ty otci, ženě, příteli, bychom neměli říkat “Ty” a mínit “ono”? Šeptat zamilované “ty” není nebezpečné, dokud nemáme na mysli nic jiného než zakouše a užívat.

Nelze žít v přítomnost: strávila by nás, kdyby nebylo postaráno o to, aby byla rychle a důkladně překonána. Ale je možné žít v pouhé minulosti, jen v ní lze organizovat důsledně život. Je jen třeba naplnit každý okamžik zakoušením a užíváním, a on přestane planout.

A ve vší vážnost pravdy poslyš: kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije jen s ním, není člověkem.

Historie jedince a historického rodu,které se vždy budou v mnohém rozcházet, se shodují aspoň v jednom ohledu: v tom, že znamenají pokračující růst světa, který označujeme slovem Ono.

O tom se pochybuje často, pokud jde o dějiny lidského rodu. Ukazuje se na to, že vzájemně se střídající říše začínají primitivním stavem, svět předmětů je malý. Tak že by individuálnímu životu neodpovídat život lidského rodu, ale život jednotlivého kultury. Ale kultury, které podléhají dějinnému vlivu jiných kultur, přejímají v určitém stadiu i jejich předmětný svět. Tyto kultury nezvětšují tedy svůj předmětný svět jen vlastní zkušeností, ale i absorpcí cizí zkušenosti. A tak lze pozorovat růst předmětného světa.

Základní vztah člověka ke světu slova Ono zahrnuje proces zkušenosti, který stále znovu vytváří tento svět, a proces užívání, díky němuž tento svět plní svůj několikerý účel, jímž je udržovat, usnadňovat a vyzbrojovat lidský život.

S rozsahem předmětného světa musí růst i schopnost jej zakoušet a užívat. Jednotlivec sice může stále více nahrazovat bezprostřední zakoušení nepřímým, tj. “nabýváním znalostí:, může stále více zužovat užívání na specializované “zužitkovávání”, to ale neznamená, že by se tato schopnost nemusela neustále rozvíjet, z generaci na generaci. Toto rozvíjení máme většinou na mysli, hovoříme-li o pokračujícím vývoji duchovního života. Řeč se prohřešuje tu, protože onen “duchovní život” je většinou překážkou pro život v duchu a při nejlepším látkou, kterou musí tento život přemoci, než do něho může vejít.

Je překážkou, protože rozvoj schopnosti zakoušet a užívat jde většinou ruku v ruce se zmenšením síly, která člověku umožňuje vstupovat ve vztah – oné síly, díky níž je člověk s to žít v duchu.

Duch v svém lidském projevu je odpovědí člověka jeho protějšku, jeho Ty. Člověk hovoří mnoha jazyky, řeči, umění a činu, ale duch je jeden: odpověď našemu Ty, které se vynořuje a oslovuje nás z tajemství. Duch je slovo. Stejně je tomu s hovorem prostřednictvím řeči, je to s veškerým slovem, duchem; tato mluva se sice nejprve utváří v podobě slov v mozku člověka a pak zní v jeho hrdle, ale v obojím se jaksi láme pravý pochod, neboť ve skutečností nesídlí řeč v člověku, ale člověk má své stanoviště v řeči a hovoří odtud. Duch není v já, ale mezi já a “yty”. Ne jako krev, která v tobě krouží, ale jako vzduch, v němž dýcháš. Člověk žije v duchu, je-li s to odpovídat svému Ty. Je s to odpovídat, vstupuje-li do vztahu celou svou bytostí, jen díky síle, která mu umožňuje vstupovat do vztahu, je člověk s to žít v duchu.

Ale osud vztahové události se tu projevuje nejsilněji. Čím silnější je odpověď, o to silněji spoutává “Ty” a zaklíná je v předmět. Jen mlčení před “Ty”, v mlčení všech jazyků, mlčící prodlévání v nerozděleném slově, které předchází všem jazykovým formám, ponechává “Ty” svobodným, má s ním své místo v utajenosti, kde se duch neprojevuje, ale je. Každá odpověď vevazuje “Ty” do světa slova Ono. V tom je melancholie člověka a jeho velikosti. Tak vzniká poznání, tak vzniká dílo, tak vzniká obraz a symbol uprostřed živoucího bytí. Ale smyslem a určením toho, co se takto proměnilo v “Ono”, co ztuhlo ve věc mezi věcmi, je, aby se znovu zase měnilo v “Ty”. Znovu a znovu – tak bylo zamýšleno v oné hodině, kdy duch se spojil s člověkem a zplodil v něm odpověď – má vzplanout to, co se stalo předmětem, a proměnit se v plamen přítomnosti, vstoupit zase v elementární stav, z něhož vzešlo, být lidmi viděno a prožíváno jako přítomné.

Naplnění tohoto určení a smyslu maří člověk, který se spokojuje světem slova Ono, světem, který má být zakoušen a užíván. Neuvolňuje totiž to, co je do tohoto světa vevázáno, ale potlačuje to, a místo aby se k tomu obracel, to pozoruje, místo aby to přijímal, to používá.

Např. poznání – lze jej pěstovat tak, že se konstatuje: “tak tomu s tím tedy je, tak se věc jmenuje, takovou má povahu, takové je její místo” – že se tedy to, z čeho se stalo “Ono”, ponechá jako “Ono”, že se zakouší a užívá jako “Ono”, že se využívá pro podnikání, jehož cílem je nejprve “vyznat se ve světě” a později jej “dobýt”. (Přestože poznání začíná jinak – zří protějšek, odhaluje se mu bytostné…)

Jak se chová člověk, který si udělal z ducha prostředek požitku, k bytostem, které žijí okolo?

Podléhají moci základního slova odluky, které od sebe vzájemně odděluje Já a Ono, rozdělil svůj život do dvou jasně ohraničených oblastí: do oblastí institucí a do oblasti citů. Do oblasti slova Ono a do oblasti slova Já.

Instituce jsou tím, co je “venku”, světem, v němž se člověk za všemožnými účely zdržuje, v němž pracuje a smlouvá, ovlivňuje, podniká, konkuruje, organizuje, hospodaří, káže… Jsou poměrně uspořádanou a do jisté míry harmonickou strukturou, v níž se za účastni mnoha lidských hlav a tukou vyřizují nejrozmanitější záležitosti. City jsou tím, co je “uvnitř”, světem, v němž člověk žije a odpočívá si od institucí. Zde tančí před našima očima plnýma zájmu, spektrum emocí, zde si hovíme ve své náklonnosti a nenávisti, ve svém potěšení a bolesti, není-li příliš zlá. Zde jsme doma a dopřáváme si pohodlí.

Instituce jsou komplikované fórum, city jsou intimní pokoj. Hraniční čára je ovšem stále ohrožena, protože svévolné city otrhávají občas i do nejvěcnějších institucí, ale dá se při troše dobré vůle obnovit.

Nejtěžší je vést spolehlivou hraniční čáru na území tzv. osobního života. V manželství složitější, snadné na oblasti veřejného života.

Ale oddělené Ono institucí je oživenou hliněnou postavou bez duše a oddělené Já citu je “duší-ptákem, který těkavě poletuje sem a tam.

Ani instituce tzv. osobního života nelze obrodit svobodným citem (i když ovšem ne bez něho). Manželství se neobrodí ničím jiným než tím, z čeho pravé manželství vždy povstává: tím, že si dva lidé vzájemně zjevují “Ty”. Z toho buduje “Ty”, které není žádným z obou já, jejich manželství. To je metafyzický a metapsychický fakt lásky, jejž city lásky jen doprovázejí. Obnova jinou cestou je zrušením… Kdybychom odečetli od erotiky naší doby, o níž se tolik hovoří, všechno, co se vztahuje k já, tedy každý poměr, v němž jeden není druhému vůbec přítomný, v němž jeden si druhého vůbec nezpřítomňuje, ale užívá ho jako prostředku vlastního potěšení, - co by pak zbylo?

Pravý veřejný a pravý osobní život jsou dvě podoby sepětí. Aby se uskutečňovaly a trvaly, k tomu je třeba citů – měnícího se obsahu – a institucí – stále formy -; ale ani obojí dohromady netvoří ještě lidský život: ten tvoří to třetí, centrální přítomnost “Ty”, nebo spíš abych to vyjádřil správněji, centrální “Ty”, které bylo přijato v živé přítomnosti.

Základní slovo “Já-Ono” není nic zlého, jako hmota není nic zlého. Ale snadno se stává něčím zlým, stejně jako hmota, který si domýšlivě činí nárok na to, že je samým jsoucnem. Nechá-li je člověk vládnout, přeroste ho ustavičně se zvětšující, přebujelý svět předmětnosti a vlastní já pro něj pozbude skutečnosti, až upír nad ním a přízrak v něm si budou šeptat přiznání, že nejsou vykoupení.

Cožpak není život člověka v moderní společnosti nutně ponořen do světa slova Ono? Lze si snad myslet obě velké oblasti tohoto života, hospodářství a stát, v jejich nynějším rozsahu a formě na jiné základně než na základně uvážlivého zřeknutí se veškeré “bezprostřednosti”, či dokonce neoblomného a rozhodného odmítnutí každé “cizí” instance, tj. každé, která nemá původ na tomto území samém? A je-li to zakoušející a užívající jí, co tu vládne, - já, které využívá hmotných statků a pracovních výkonů v ekonomii, mínění a snah v politice, nemáme děkovat právě této neomezené vládě za rozsáhlou a pevnou strukturu velkých “objektivních” útvarů v těchto dvou oblastech? Což není produktivní velikost vedoucího státníka a vedoucího ekonoma vázána právě na to, že se nedívá na lidi, s nimiž má co činit, jako na nositele “Ty”, které nemůže být předmětem zkušenosti, ale jako na centra pracovních výkonů a snah,jejichž zvláštní schopnosti musí odhadnout a využít? Nezhroutil by se ihned jeho svět, kdyby nesčítal “Ono” + “Ono”+ “Ono”, ale pokusil se vypočíst součet “Ty” + “Ty”…, jimž nemůže být nikdy nic jiného než Ty? Neznamenalo by to vyměňovat formující mistrovství za vyběravý diletantismus a jasný rozum za mlhavé blouznění? A přejdeme-li od vedoucích k vedeným, nevyhladil sám vývoj v moderním způsobu právě a v moderním způsobu vlastnictví takřka každou stopu života s nějakým protějškem – smysluplného vztahu? Zvrátit to by znamenalo zničit nesmírný a vyvážený aparát této civilizace, která umožňuje život nesmírnému počtu lidí, který vzrostl zároveň s ním.

- ale řečníš pozdě. Ještě před chvílí bys své řeči mohl věřit, teď už ne. Uviděl jsi, že stát není už řízen: topiči hromadí ještě uhlí, ale vůdci už jen zdánlivě ovládají zběsile běžící stroje. A můžeš slyšet, že sochory hospodářství začínají znít nezvyklým způsobem; dílenští mistři se na tebe sice sebevědomě usmívají, ale v jejich srdcích sídlí smrt. Říkají ti, že přizpůsobili aparát poměrům, ty ale pozoruješ, že od nynějška mohou přizpůsobovat sebe sama aparátu, pokud jim to dovoluje. Jejich mluvčí tě poučují, že hospodářství přejímá dědictví státu, ty ale váš, že tu není nic, co by bylo možno zdědit kromě tyranie bojujícího “Ono”, pod kterou “Já” stále ještě sní, že je pánem, zatímco je stále méně s to zmáhat svou situaci.

Život lidského společenství nemůže postrádat svět slova Ono o nic méně než člověk sám: - přítomnost slova Ty se vznáší nad tímto světem jako duch nad vodami. Lidská vůle po prospěchu a moci působí přirozeně a řádně, dokud je spojena s  vůlí po vztahu a nesena jí. Žádný pud není zlý, dokud se neodloučí od podstaty, pud, který je spjat s podstatou a je jí určován, je plazmatem života ve společenství, pud, který se od ní odloučit, tento život rozkládá. Hospodářství, příbytek vůle po prospěchu, a stát, příbytek vůle po moci, se podílejí na životě dotud, dokud se podílejí na duchu. Zřeknou-li se ho, zřekly se života. Život si ovšem dává na čas, aby dovedl svou záležitost k závěru, a tak se lidé ještě dost dlouho domnívají, že vidí pohyb skutečného útvaru tam, kde se už dlouho otáčí pouhý stroj. Zavedením trochy bezprostřednosti tu nelze ve skutečnosti pomoci: uvolní-li se skladba hospodářství nebo státu, nemůže to vyvážit skutečnost, že už nejsou pod nadvládou ducha, který říká”Ty”. Pohne-li se povrchem, nemůže to nahradit živoucí vztah ke Středu. Útvary lidského života ve společenství žijí z plné lidské schopnosti vstupovat do vztahu, který je silou pronikající jejich různé části chtějí jen postěžovat na svůj osud?, a čerpají svou živoucí formu z duchovního pouta, které tato síla vytváří. Státník nebe ekonom, který je poslušen ducha, není diletantem: ví sice, že se nemůže stavět k lidem, s nimiž má co činit, jenom jako k nositelům svého “Ty”, nemá-li ničit své dílo; ale odvažuje se přece chovat se k nim jako k takovým – v mezích, které mu určí duch. A tu mu duch skutečně tyto meze určí a odvážný čin, který by rozmetal odloučený útvar, uspívá v útvaru, nad nímž se vznáší přítomnosti slova Ty. Takový člověk neblouzní, ale slouží pravdě, která – třebaže je vyšší než rozum – přece jej nezapuzuje, ale chová jej ve svém klíně. Nedělá ve veřejném život nic jiného, než co dělá v osobním životě člověk, který sice ví, že není schopen uskutečnit “Ty” v jeho čistotě, a přece každodenně potvrzuje jeho pravdu – i když se musí pohybovat ve světe slova Ono -, řídě se tím, co je právě správné a přiměřené, a veda hraniční čáru – či objevuje ji – denně a znova. Nemůže vykoupit právo a vlastnictví tak, že vycházíme z nich samých, ale jen tak, že vycházíme z ducha:jen jeho přítomnost může vlít veškeré práci význam a radost, veškerému vlastnictví hlubokou úctu a schopnost oběti – a naplnit je ne sice až po okraj, ale přece jenom dostatečně; jen ona může zjasnit vše, co je předmětem práva, a vše co je vlastněno, a proměnit to v protějšek, třebaže ovšem nemůže zrušit trvalou vázanost toho všeho ke světu slova Ono. Nední tu žádného pohybu zpět, je tu ale ještě v okamžiku nehlubší nouze a teprve v něm, až dosud netušený pohyb vpřed a ven. Zda stát řídí hospodářství nebo zda hospodářství pověřuje důležitými úkoly stát – to není, dokud nedošlo k jejich proměně důležité. Zda se instituce státu stávají svobodnějšími a instituce hospodářské spravedlivějšími, to je sice důležité, ne však pro otázku po skutečném života, který se tu klade: nemohou se stát svobodnými a spravedlivými samy ze sebe. Rozhodující je, zda duch, který říká”ty” a odpovídá, zůstává skutečně naživu, zda to, co z něho dosud proráží do života lidského společenství, je podrobeno státu a hospodářství, nebo zda to působí samostatně; zda to, co z něho dosud vytrvává v osobním životě člověka, se znovu přivtěluje do života společenství. Rozdělovat život společenství na nezávislé oblasti, k nimž by patřil i “duchovní život”, by proto zajisté nemohlo být řešením; znamenalo by to jen vydat definitivně tyranii území pohroužená do světa slova Ono zbavit ducha úplně skutečnosti. Duch působí samostatně v životě vždy jen tak, že je ve vztahu ke světu, nikdy ne sám o sobě: působí v něm svou mocí, která proniká a proměňuje svět slova Ono. Duch je vskutku “sám u sebe”, může-li se postavit ke světu, který se mu otevřel, jako ke svému protějšku, oddat se mu a vykoupit jak jej, tak sebe sama ve svém vztahu k němu. Toho by byla rozptýlená, oslabená, zkažená a protimluvů plná duchovnost,která dnes zastupuje ducha, ovšem schopna teprve tehdy, kdyby znovu dospěla k podstatě ducha, k možnosti říkat “ty”.

Ve světě slova Ono vládne neomezeně příčinnost. O každém “fyzickém” procesu, který lze vnímat smysly, ale také o každém procesu “psychickém”, který existuje nebo je objevován ve zkušenosti vlastního já, platná, že má svou příčinu, a že je sám příčinou.

Neomezená vláda příčinnosti ve světě slova Ono, netíží toho člověka, který není omezen na svět slova Ono, ale může z něho stále přecházet do světa vztahu. Zde stojí Ty a já navzájem svobodně tváří v tvář, ve vzájemném působení, které není spojeno s žádnou příčinností a žádnou zabarveno; zde se člověku dostává jistoty o svobodě nejenom jeho, ale všeho podstatného bytí. Jen ten, kdo zná vztah a ví o přítomnosti “Ty”, je schopen se rozhodovat. Kdo se rozhoduje je svobodný, protože předstoupil před tvář svého Ty. Ohnivá hmota veškeré mé schopnosti chtění prudce překypuje; vše, co bych mohl činit, krouží kolem mne, dere se ke světu, do něhož nemá zatím přístup…

Člověka, který si je jist svobodou, příčinnost netíží. On ví, že jeho smrtelný život je samou svou podstatou kyvadlovým pohybem mezi “Ty” a “Ono”, a uvědomuje si smysl toho. Stačí mu, že smí znovu a znovu vstupovat na práh svatyně, v níž by nemohl trvale prodlévat, sama skutečnost, že ji musí znovu opouštět patří v jeho očích nerozlučně ke smyslu a určení tohoto života. Tam, na prahu, se v něm zažehuje znovu a znovu odpověď, duch; zde, v nesvaté a nuzné zemi, se má tato jiskra osvědčit. To, co se zde nazývá nutností, ho neděsí; neboť tam poznal pravou nutnost, osud.

Osud a svoboda si jsou navzájem zaslíbeny. S osudem se setkává jenom člověk, který uskutečňuje svobodu. V tom, že objevuji čin, který na mne míří, - v tomto pohybu mé svobody – zjevuje se mi tajemství. Ale i v tom, že jej nemohu vykonat tak, jak jsem zamýšlel, - i v tomto odporu se mi zjevuje tajemství. Ten, kdo zapomíná na všechnu příčinnost a rozhoduje se z hloubi, kdo odkládá majetek i oděv a přestupuje nahý před tvář svého Ty, je svobodný, a osud mu hledí vstříc jako protějšek jeho svobody. Není jeho mezí, ale jeho doplněním; svoboda a osud jsou navzájem spjaty ve smyslu; a ve smyslu vypadá osud, jehož oči, před chvílí ještě tak přísné – jsou plny světla, jako milost sama.

Ne, člověka, který nese tuto jiskru vrací se do světa slova Ono, příčinná nutnost netíží. A od mužů ducha proudí v dobách zdravého života ke všemu lidu důvěra+ všichni, i ti nejtupější, zde přece prožili nějak setkání, přítomnost, “Ty”, nyní jím duch dává plné ujištění. Ale v nemocných dobách se stává, že svět slova Ono, jímž už neprotékají přítoky slova Ty, jako živoucí proudy, ale který je odloučen a stagnuje jako obrovský a přízračný močál, nabývá převahy a přemáhá člověka. Zatímco se člověk zařizuje ve světě předmětů, které se mu už nestávají živou přítomností v tíživou a utlačující neblahou sudbu.

Každá velká kultura spočívá na původní události, která se vyznačuje vztahem, na odpovědi lidskému protějšku, k níž došlo kdysi v jejím zdroji, na podstatném aktu ducha. Tento akt, posílený stejně zaměřenou silou následujících generací, vytváří zvláštní pojetí kosmu v duchu, až díky němu se stává znovu a znovu možným kosmos, pochopený svět, svět, který je domovský, a domácí, svět obydlený člověkem. Teprve nyní může člověk, s duší plnou důvěry a vycházeje ze zvláštního chápání prostoru, stavět znovu a znovu příbytky lidské a příbytky boží, naplňovat plynoucí čas novými hymny a utvářet samo lidské společenství. Přestává-li mít ta či ona kultura svůj střed v živoucí, ustavičně obnovované události, pro niž je příznačný vztah, pak musí ustrnou a proměnit se v svět slova Ono, jejž už jenom čas od času eruptivně prolamují žhnoucí činy osamělých duchů. Od té doby se stupňuje běžná příčinnost, která předtím nebyla nikdy s to porušit duchovní pojetí kosmu, v tíživou a utlačující sudbu. Nemoc našeho věku se nepodobá nemoci žádného z jiných věků; patří k nemocen všech věků. Výšinami a nížinami historie kultur vede bezejmenná cesta. Není to cesta pokroku a vývoje, ale spirálový sestup duchovním podsvětím,jejž lze ovšem nazvat i vzestupem směřujícím k nejvnitřnějšímu, nejjemnějšímu, nejspletitějšímu víru, kde už není žádné “dále”, ani žádné “zpět”, ale jen neslýchaný obrat: - průlom. Budeme muset jít touto cestou až na konec, k zkoušce poslední temnoty? Ale tam, kde je nebezpečí, vzrůstá i síly, která zachraňuje.

Na vládu si činí nárok rozlišné mocnosti. To je usnadněno povahou nároku, ať už je to “životní zákon” všeobecného boje, jehož se každý musí buď zúčastnit, nebo se zřeknout života; nebo “psychologický zákon” úplné výstavby psychické osoby z vrozených pudů zaměřených k užitku; nebo “sociální zákon” nezadržitelného společenského procesu, jejž vůle a vědomí smějí jen doprovázet…. Vždy to znamená, že je člověk postaven do neuniknutelného dění, proti němuž každá obrana je bláznovství. O donucující moci hvězd osvobozovalo zasvěcení do mystérií, od donucující moci karmanu bráhmanská oběť doprovázená poznáním. Ale bůžek, který vznikl smíšením, nestrpí žádnou víru ve osvobození.

To jediné, co se člověku může stát neuniknutelnou sudbou, je víra v tuto sudbu, ona potlačuje pohyb obrácení.

Tato víra je bludná od počátku. Nazírat na věci v pojmech procesu znamená vždy jen pořádat to, co není ničím jiným než tím, “co se stalo”, pořádat oddělené světové dění; přítomnost “Ty” dění vycházející z vzájemného sepětí, je tomuto nazírání nepřístupné. Ono nezná skutečnost ducha. Předpovědi z předmětnosti platí jen pro toho, kdo nezná živou přítomnost. Svět slova Ty není uzavřen. Ten, kdo za ním vychází s usebranou bytostí, s oživlou schopností vstupovat do vztahu, si začíná uvědomovat svobodu. A být osvobozen od víry v nesvobodu znamená dosáhnout svobodu.

Jak může v někom oživnout zasutá schopnost vstupovat do vztahu, když mocný přízrak pevně ušlapává sutiny? Jak se může usebrat bytost, kterou ustavičně honí v prázdném kruhu žádostivost odděleného já? Jak si má uvědomit svobodu člověk, který žije svévolí?

- Stejně jako k sobě patří svoboda a osud, patří k sobě i svévole a neuniknutelná sudba. Ale svoboda a osud jsou si vzájemně zaslíbeny a spojují se ve smyslu. Svévole a sudba, duševní strašidlo a kosmická noční můra žijí vedle sebe a navzájem se vyhýbají; snášejí se bez spojení a bez konfliktu – v bezvýznamnosti, až pohled náhle zmateně narazí na pohled a z obou se vydere doznání jejich nevykoupenosti. Kolik výmluvné a duchaplné duchovnosti se dnes vynakládá, aby se zamezilo této události, nebo aby se zastřela.

Svobodný člověk je člověk, který chce bez svévole. Věří ve skutečnost; to znamená věří v reálné sepětí reálné dvojice Já a Ty. Věří v určení a v to, že ho určení potřebuje: ono ho nevede na provázku, ale očekává ho; on za ním musí jít a přece neví, kde je nalezne. Ale ví, že musí vyjít celou bytostí. Věci se nebudou dít podle jeho rozhodnutí, ale to, co má přijít, přijde jenom tehdy, rozhodne-li se k tomu, co může chtít. Musí obětovat svou malou, nesvobodnou vůli, ovládanou věcmi a pudy, své velké vůli, která opouští určení a jde za určením. Pak už nezasahuje, ale zároveň ani jenom pasivně nepřihlíží, jak se věci dějí. Naslouchá tomu, co roste samo ze sebe, cestě podstatného bytí ve světě; ne proto, aby tím byl nesen, ale proto, aby to uskutečnil tak, jak to jím má být uskutečněno, lidským duchem a činem, životem a smrtí.Věří, řekl jsem; tím však je řečeno: setkává se.

Svévolný člověk nevěří a nesetkává se. Nezná sepětí, ale jen horečný svět venku a svou horečnou chuť ho užívat. Je jen tomuto užívání dát antické jméno a ono se ocitá ve společnosti bohů. Říká-li tento člověk “ty”, má na mysli “Ty, má schopnosti užívat”; a to, co nazývá svým určením, je jen vybavením a potvrzením jeho schopnosti užívat. Tento člověk nezná určení, ale jen určenost: jeho život je určován věcmi a pudy a on jej žije s pocitem svrchovanosti, tj. ve svévoli. Neschopen oběti, třebaže může mít plná ústa hovoru o ní; poznáš ho podle toho, že tato slova se nikdy nestanou konkrétními. Neustále zasahuje, a to za tím účelem, aby “nechal věci se dít”. Pročpak by člověk neměl – říká ti – podat určení pomocnou ruku; proč bych neměl použít všech prostředků, kterých si takový účel žádá? Ale svobodný člověk nemá na jedné straně účel a na druhé prostředky, které kvůli němu vyhledává; on má jen jedno: stále opakované rozhodnutí jít za svým určením. Učinil je a čas od času je obnovuje. Ale spíš by mohl věřit, že nežije, než že rozhodnutí velké vůle nestačí a musí být podpíráno prostředky. Věří; setkává se. Ale nevěřící dřeň svévolného člověka nemůže vnímat nic jiného než nevíru a svévoli, stanovení účelu a vymýšlení prostředků. Postrádaje oběti a milosti, setkání a přítomnosti, je jeho svět zprostředkovaný a ovládaný účely; nemůže být jiný, a je to neuniknutelná sudba. Tak je při vší své svrchovanosti beznadějně zapleten do neskutečnosti. A on si to uvědomuje, proto zaměřuje nejlepší část své duchovnosti, aby zabránil takovému zamyšlení.

Ale toto zamyšlení nad odpadnutím, nad já zbaveným skutečnosti a nad skutečným já, tyto myšlenky, při nichž člověk sám sebe nechává klesnout, aby zapustil kořeny v půdě zvané zoufalství, z níž vyrůstá sebezničení a znovuzrození, by byly počátkem obratu.

- lze pochopit, že svět slova Ono, přenechán sobě, nedotčen událostmi, v nichž se vynořuje Ty, se odcizuje, stává upírem. Ale jak se může stát, že já člověka je zbaveno skutečnosti? Ať žije ve vztahu nebo mimo něj, zůstává si já jisto sebou, protože si samo sebe uvědomuje. Toto vědomí je silným zlatým vláknem, na němž jsou navlečeny různobarevné stavy. Řeknu-li “vidím tě”, nebo “vidím strom”, nebude snad v obou případně stejně skutečné mé vidění, ale v obou bude stejné skutečné mé já.

- zkoumejme sami sebe, jestli to je tak. Je-li v jedné větě míněno ty, které je vlastní vztahu, a v druhé Ono, které je vlastní zkušenosti, a je-li tedy v obou vskutku míněno já, může být obojí řečeno z vědomí téhož já?

Já základní slova Já-Ty je jiné než já základního slova Já-Ono.

Já základního slova Já-Ono se objevuje jako individualita a uvědomuje si sebe jako subjekt (zakoušení a užívání).

Já základního slova Já-Ty se objevuje jako osoba a uvědomuje si sebe jako subjektivitu (bez závislého genitivu). Individualita se objevuje, protože se odlišuje od jiných Individualit.

Osoba se objevuje, protože vstupuje do vztahu k jiným osobám.

Jedna je duchovní formou přírodní oddělenosti, druhá duchovní formou přírodního sepětí.

Účelem sebeodlišení je zakoušet a užívat, a účelem těchto dvou funkcí je “život”, tj. umírání, které trvá celý lidský život.

Účelem vztahu je jeho vlastní podstat, tj. styk s “Ty”. Skrze styk s každým Ty se nás dotýká dech slova Ty, tj. dech věčného života. Kdo má stanoviště ve vztahu, účastní se skutečnosti, tzn. bytí, které není ani pouze jeho ani není pouze mimo něj. Veškerá skutečnost je působení, jehož se účastním, aniž bych si je mohl přivlastňovat. Kde není účastí, tam není skutečnosti. Kde si přivlastňuji, tam není skutečnosti. Účast je o to dokonalejší, oč bezprostřednější je styk s “Ty”.

Já je skutečné díky své účasti na skutečnosti. Stává se o to skutečnějším, čím dokonalejší je účast.

Ale já, které vystupuje ze vztahové události a ocitá se v oddělenosti a ve vědomí oddělenosti, neztrácí svou skutečnost. Účast, která v něm byla založena, v něm zůstává uchována živoucím způsobem. “semeno v něm zůstává”. Jde tu o oblast subjektivity, v níž si jí uvědomuje své sepětí i svou oddělenost zároveň. Ryzí subjektivitu lze chápat jen dynamicky, jako kyvadlový pohyb já v jeho osamělé pravdě. Zde je také místo, kde se vytváří a vzrůstá touha po stále vyšším, nepodmíněnějším vztahu, po dokonalé účasti na bytí. V subjektivitě zraje duchovní substance osoby.

Osoba si uvědomuje sebe sama jako někoho, kdo se účastní bytí, kdo koexistuje, a kdo tedy je. Individualita si uvědomuje sama sebe jako někoho, kdo je takový a takový a ne jiný. Osoba říká: “já jsem”, individualita “já jsem takováto.” “Poznej sám sebe!” znamená pro osobou: poznej se jako bytí, pro individualitu” poznej, jaký jsi. Tím, že se individualita od druhých odlišuje, vzdaluje se bytí.

Tím nemá být řečeno, že se osoba nějak vzdává svého zvláštního bytí, své odlišnosti, ale toto její zvláštní bytí pro ni není bodem, z něhož se na všechno dívá, ale je prostě zde, je nezbytným a smysluplným způsobem bytí. Individualita naproti si hýřivě libuje v svém zvláštním bytí, nebo spíše většinou ve fikci tohoto bytí, kterou si s náležitou pečlivostí vytvořila. Poznat sebe pro individualitu většinou znamená: vytvořit svou autoritativní zdánlivou podobu, která je s to stále základněji ji klamat; dívat se na ni a uctívat ji a tak nabýt zdání, že poznává, jaká sama je. Skutečné sebepoznání by ji vedlo k sebezničení nebo k znovuzrození.

Osoba vidí své opravdové bytí, individualita se zabývá tím, co může označit jako “moje”: můj způsob, moje rasa, moje konání, můj génius.

Individualita se neúčastní žádné skutečnosti a žádnou nenabývá. Odlišuje se od všeho ostatního a snaží se tolik přivlastnit si ze všeho – zakoušením a užíváním – tolik, kolik může. Taková je její dynamika. Odlišovat se a přivlastňovat si – a pohybovat se v obou případech v oblasti slova Ono, v oblasti neskutečna. Subjekt – jak se individualita poznává – si může sebevíce přivlastňovat: nevyrůstá mu z toho nic substanciálního, zůstává funkčním bodem, tím, co zakouší a užívá, ničím více. Veškeré jeho rozsáhlé, rozmanité, ale určitou podobou vymezené bytí, veškerá jeho horlivá “individualita” mu není s to dopomoci k ničemu substanciálnímu.

Nejsou dva druhy lidí, jsou dva póly lidství.

Žádný člověk není čistou osobou, žádný čistou individualitou – žádný není zcela skutečný a neskutečný. Každý žije ve dvojím já. Ale jsou lidé, v nichž je osoba tak určujícím činitelem, že je lze nazývat osobami, a lidé, v nichž je natolik určující silou individualita, že je lze nazývat jednotlivci. Mezi těmito dvěma póly probíhá dění, v němž se rozhodují skutečné dějiny.

Čím více jsou lidé ovládáni individualitou, o to hlouběji propadá já neskutečnosti. V takových dobách vede osoba v člověku a lidstvu podzemní, skrytou, jakoby neplatnou existenci – až je nakonec znovu vyvolána.

Člověk je o to osobnější, čím je v lidské dvojakosti jeho bytosti silnější já základní slova Já-Ty.

Podle toho, jak říká “já” – podle toho, co má na mysli, když říká já – lze rozhodnout, kam ten či onen člověk patří a kam vede jeho cesta. Slovo “já” je skutečným poznávacím znamením lidstva.

Jak falešně zní já jednotlivce! Může vzbudit velký soucit, vychází-li ze rtů, které jsou tragicky sevřeny, protože je k tomu nutí zamlčená vnitřní nesrovnatelnost. Může vzbudit hrůzu, vychází-li chaoticky ze rtů, které dávají divoce, bezstarostně a bez potuchy najevo tuto nesrovnatelnost. Vychází-li ze rtů martnivých a kluzkých, je to trapné a protivné.

Kdo říká oddělené já s velkým začátečním písmenem, odkrývá hanbu světového ducha, který byl degradován na duchovnost.

Jak krásně a vhodně zní živoucí já Sokratovo! Je to já nekonedčného rozhovoru a ovzduší rozhovoru je ovívá na všech jeho cestách, ještě před soudci a ještě v poslední hodině ve vězení. Toto já žilo ve vztahu k člověku, který se ztělesňuje v rozhovoru. Věřilo ve skutečnost lidí a vycházelo jim vstříc. A tak s nimi bylo ve skutečnosti a skutečnost je už neopouští. Ani jeho osamělost nemůže být nikdy opuštěností, a jestliže lidský svět mlčí, slyší hlas daimónia, jak říká “ty”. Nebo já Goethovo, já čistého styku s přítrodou.

Nebo já, mocné, přemáhající, vhodné, samozřejmé je já, které říká Ježíš! Je to já nepodmíněného vztahu, v němž člověk nazývá své Ty Otcem, a to tak, že on sám je už jen Synem a ničím jiným než Synem. Kdykoli říká “já”, může mít na mysli už jen já svého základního slova, které se povzneslo v nepodmíněné bytí. Dotkne-li se ho kdy oddělenost, je sepětí větší; a jen z něho hovoří k druhým. Marně byste se snažili omezit toto já na něco, co je mocné samo o sobě, nebo toto Ty na něco, co v nás přebývá, a tak znovu zbavit skutečnost to, co je skutečné: zůstává “já a ty”, každý může říci “Otče” a je pak Synem – skutečnost zůstává.

Co když poslání nějakého člověka po něm žádá, aby neznal nic jiného než sepětí se svou věcí, tedy žádný skutečný vztah k nějakému Ty; aby se vše kolem něbo stalo jen Ono, předmětem, který má sloužit jeho věci. Jak je to s já, jak je říká Napoleon?

Skutečně, pán své doby zřejmě neznal dimenzi “Ty”. Vše bytosti pro něj byly valore. Byl démocnickým Ty milionů. Ty, které neodpovídalo, nebo na jejich “ty” odpovídalo slovem Ono. Vidí bytosti kolem sebe jako stroje schopné různého výkonu. Ale stejně tak vidí i sám sebe.

Říká-li tedy já, nezní to živě a důrazně, plně; ale není v tom ani žádné předstírání (jako u moderního jednotlivce). Nemůuví vůbec o sobě, mluví jako někdo,kdo vychází jen sám ze sebe. Napoleon říkal já bez schopnosti vstupovat do vztahu, ale já, které takto říkal, bylo já uskutečňující. Kdo to zkouší říkat jako on, prozrazuje jen nevyléčitelnost vlastního vnitřního rozporu.

- co je vnitgřní rozpor?

- neosvědčuje-li člověk aprioritu vztahu ve svém poměru ke světu, neuskutečňuje-li vrozené Ty v setkání, pak si toto Ty razí cestu dovnitř. Rozvíjí se na něčem nepřirozeném, na nemožném předmětu, ne já; to znamená: rozvíjí se tam, kde nemá žádné místo k rozvoji. Tak vzniká protějšek v člověku samém, ale něco takového nemůže být vztahem, přítomností, proudícím vzájemným působením, ale jen vnitřním rozporem. Člověk se může snažit vyložit si jej jako vztah, například vztah náboženský, aby unikl hrůze dvojnictví; je ale nucen odhalovat znovu a znovu klamnost tohoto výkladu. Zde je pokraj života: nenaplněný život se utekl k pošetilému a zdánlivému naplnění a nyní tápe v bludišti a ztrácí se víc a více.

Občas, když se člověk zděsí odcizení mezi já a světem, začne uvažovat, že by se mělo něco dělat. Snad přece jen zná směr, v utajeném koutě své bytosti, kde sídlí nemilované vědění hlubin: snad zná měr obrácení, které vede přes oběť. Ale on zavrhuje toto vědění; “mystično” nemůže odolat elektrickému slunci. Přivolává na pomoc myšlenku, které – právem – velmi důvěřuje: ta má zase vše napravit. Je přece vysokým uměním myšlenky namalovat spolehlivý, věrohodný snad obraz světa. A tak člověk říká své myšlence: “Pohleď na toto strašné stvoření s krutýma očima, které je tu rozloženo, není to totiž stvoření, s nímž jsem si kdysi hrál? Víš ještě, jak se na mne tenkrát právě těmato očima smálo, a že byly dobrotivé? A podívej na moje ubohé jáj – přiznám se ti” je prázdné, a ať do sebe vkládám cokoli – zakoušeje a užívaje -, nemůže je to naplnit. Nechceš dát všechno zase do pořádku mezi mnou a jím, aby upustilo od svého chování, a já se uzdravil? “ A úslužná myšlenka maluje rychle dvě řady obrazů, na pravou i levou stěnu. Na jedné je vesmír. Z hvězdného víru se vynořuje malá Země, z pozemského hemžení malý člověk, nyní ho dějiny nesou dále věky, aby stavěl vytrvale mraveniště kultury, která rozšlapávají. Pod touto řadou obrazů je napsáno “Jedno a všechno”. Na druhés těně je zobrazena duše. Přadlena přede: oběžné dráhy hvězd, život tvorů, dějiny vesmíru jsou upředeny z jediného vlákna, nenazývá se to už hvězdami, tvory a vesmírem, ale počitky, představami, prožitky a duševními vztahy. A pod touto řadou borazů je napsáno: “Jedno a všechno”.

Až se člověk příště zděsí odcizení, svět v něm probudí úzkost, vzhlédne a spatří obraz. Vudí, že já tkví ve světě a že vlastně vůebc žádného já není, takže svět mu nemůže nijak ublížit a uklidní se. Nebo vidí, že svět tkví v já a že vlastně vůbec žádné světa není, takže mu nemůže ublížit a uklidní se. Nezáleží na tom, který obraz vidí: svět je buď úplně vecpán do prázdného já, nebo je proudem, který je zaplavuje, a tak se uklidní.

Ale přijde chvíle, když člověk, který se zděsil, uvidí oba obrazy najednou. A tu se ho zmocní ještě hlubší zděšení.

Prodloužené linie vztahů se protínají ve věčném Ty.

Každé jednotlivé Ty je průhledem k němu. Prostřednictvím každého jednotlivého Ty oslovuje základní slovo věčné Ty. “Ty” všech bytostí je prostředníkem: odtud pochází naplněnost i nenaplněnost vztahů k nim. Vrozené Ty se uskutečňuje v každém z těchto vztahů, ale nekonečí v žádném z nich. Naplňuje se jen v bezprosředním vztahu k tomu “Ty”, z kterého se z jeho podstaty nemůže nikdy stát Ono.

Lidé oslovovali včné Ty mnoha jmény. První mýty byly chvalozpěvy. Pak se jména uhostila v řeči Oni; lidé byli víc puzeni myslet a mluvit o svém věčném Ty, jako by to bylo Ono. Ale všechna boží jména zůstávají posvěcena, neboť se v nich mluví nejen o Bohu, ale i k němu.

Bůh je jistě nejbotíženější ze slov. Ale kdo říká “Bůh” a má skutečně na mysli “Ty”, oslovuje – ať ja zajatcem jakéhokoli bludu – právě Ty svého života. To nemůže být omezeno žádným jiným, k němu má vztah, který zahrnuje všechny ostatní vztahy.

Z úplné vztahové události známe jen – ve smyslu prožití – onu část,který souvisí s tím, že jsme za touto událostí vyšli, tedy jen svůj kus cesty. Druhá část k nám pouze přichází, my ji neznáme. Přichází k nám v setkání. Al eneuspíváme, mluvímme-li o ní jako o něčem, co je na druhé straně setkání.

To, čím se máme zabývat, oč se máme starat, není druhá, ale naše strana, není milost, ale vůle. Milost se nás týká potud, pokud k ní vycházíme a prodléváme v její přítomnosti, není však naším předmětem.

To, co víme na základě svého prožití, svého života o cestě, není jen čekání, pouhá otevřenost.

Ty se přede mnou ocitá. Ale já vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. Tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím, je pasivitou i aktivitou najednou. Každý čin konaný celu bytostí ruší všechny dílčí činy a tím i všechny pocity činnosti (které jsou založeny pouze v jejich vymezenosti) a musí se tedy podobat pasivitě.

To je činnost člověka,který se stal celou bytostí, činnost, která byla nazvána nečiněním: při ní se už v člověku neuvádí v pohyb nic jen jednotlivého, nic jen částečného; při ní tedy člověk ani ničím nezasahuje do světa. Při ní působí celý, ve své celosti uzavřený a spočívající člověk; při ní se člověk stal působícím celkem. Kdo dosáhl stálosti v tomto stavu, může vykročit k nejvyššímu setkání.

K tomu není třeba odkládat smyslový svět, jakoby by byl světem jen zdánlivým. Není zdánlivý svět – je jen svět, který se nám ovšem jeví dvojím způsobem, protože náš postoj k němu je dvojí. Je jen třeba skoncovat se zakletím odloučenosti. Není také třeba “překračovat smyslovou zkušenost”, každý zkušenosti, i ta nejduchovnější, by nám mohla poskytnout jen nějaké Ono. Ani není třeba uchylovat se k nějakému světu idejí a hodnot, také svět s nám nemůže stát živou přítomností. To není třeba, Co je třeba? Ve smyslu nějakého předpisu se to nedá říci. Všechno, co lidský duch kdy vymyslel vynalezl, pokud jde o předpisy, sdělitelnou přípravu, cvičení, pohroužení, nemá co činit s prajednoduchým faktem setkání. Žádné cvičení nás nevyvádí ze světa Ono. Jak vykročit ke vztahu, to nelze učit ve smyslu předpisů. Lze to jen naznačovat, a to tak, že nakreslíme kruh, který vylučuje všechno, co není tímto vykročením. Pak se stává viditelným to jediné, oč běží: plné přijímání živé přítomnosti.

Takové přijímání ovšem předpokládá tím obtížnější čin, tím elementárnější obrácení, čím více člověk zabloudil do odloučenosti. Nejde o to, vzdávat se jí, jak se většinou domnívá mystika, já je nepostradatelné pro nejvyšší vztah stejně jako pro každý jiný, neboť vztah se může dít jenom mezi já a “ty”. Nejde o to, vzdávat se já, ale o to, vzdát se ono falešného pudu po sebeuplatnění, který způsobuje, že člověk prchá před nespolehlivým a nebezpečným světem vztahu, který je nepřehledný a postrádá hutnosti a trvalosti, a spokojuje se úplně tím, že má věci.

Každý skutečný vztah k nějaké bytosti nebo jsoucnosti ve světě je výlučný. Jeho “Ty” se vyprošťuje a vystupuje, je jedinečným protějškem. Naplňuje nebesa. Ne že by nebylo ničeho jiného, ale vše ostatní žije v jeho světle. Dokud trvá přítomnost vztahu, je tato jeho světová šíře nedotknutelná. Jakmile se však z určitého Ty stane Ono, jeví se světová šíře vztahu jako ukřivdění světu.

Ve vztahu k Bohu jsou nepodmíněný výlučnost a nepodmíněná zahrnutí jedno. Ten, kdo vstupuje do absolutního vztahu, nezabývá se už ničím jednotlivým – ani věcmi, ani bytostmi, ani zemí ani nebem; ale všechno je zahrnuto ve vztahu. Vstoupit do čistého vztahu neznamená všechno pomíjet, ale vidět všechno v “Ty”. Neznamená to zříkat se světa, ale postavit je na pravý základ. Vyhýbat se světu nám nepomůže dojít k Bohu; upřeně hledět na svět také ne;, ale ten, kdo vidí svět v něm, je v jeho přítomnosti. “Zde svět, tam Bůh” – to je řeč o předmětech, a “Bůh ve světě” také. Ale nic nevylučovat, nic nevynechávat, ale pojmout všechno – do “Ty”, přiznat mu jeho právo a pravdu, nevidět nic kromě Boha, ale zároveň i všechno v něm, to je dokonalý vztah.

Člověk nenalézá Boha, zůstává-li ve světě, a nenalézá ho, opouští-li svět. Ten, kdo celou svou bytostí vychází za svým Ty a přináší mu všechno, co je na světě, nalézá ho – toho, kterého nelze hledat..

Bůh je zajisté “to, co je úplně jiné”, ale je také to, co je úplně totéž: to co je úplně přítomné. On je zajisté mysterium tremendum, které se objevuje, a sráží nás na kolena, ale je i tajemstvím samozřejmosti, které ji mi blíže než mé já.

Zkoumáš-li život věcí a podmíněného jsoucna, docházíš k nerozluštitelnému; popíráš-li život věcí a podmínečného jsoucna, ocitáš se před nicotou; posvěcuješ-li jej, setkáváš se s živým Bohem.

Lidský smysl pro “Ty”, které zakouší ve vztazích ke všem jednotlivým Ty zklamání, že se z každého z nich stává Ono, směřuje usilovně nad všechny tyto vztahy – a přece ne mimo ně – ke svému věčnému Ty. Ne však tak, že by je hledal: není žádného hledání Boha, protože není nic, v čem bychom ho mohli najít. Je to spíš tak (než aby se člověk odchyloval od své cesty, aby hledal Boha), že člověk jde svou cestou a jen si přeje, aby to byla vskutku cesta; v síle jeho přání se projevuje jeho snaha. Každá událost, která se vyznačuje vztahem, je stanicí, která mu odkrývá výhled na to, co naplňuje. A tak je v každé z nich neúčasten, ale i účasten té jediné, neboť ji očekává. Očekávaje, ne hledaje, jde svou cestou; proto přistupuje ke všem věcem klidně a vchází s nimi ve styk, který jim pomáhá. Ale nalezli-li jeho srdce se od nich neodvrátí: i když se nyní setkává v jediné události se vším.

Znamená to nalézt bez hledání; odhalit to, co je nejpůvodnější, co je na počátku. Smysl pro “Ty”, který se nemůže nasytit, dokud nenajde nekonečné Ty, byl od počátku v jeho přítomnosti: bylo jen třeba, aby se mu tato přítomnost stala zcela skutečnou – ze skutečnosti posvěceného života ve světě.

Bůh nemůže být z něčeho vysouzen. Bůh je bytí, které je naším bezprostředním, nejbližším a trvalým protějškem: bytí, které lze po právu jen oslovovat, o němž však nelze vypovídat.

Člověk chce považovat za podstatný prvek ve vztahu k Bohu pocit, který se nazývá pocitem závislosti a od nedávna přesněji pocitem křehkosti, která je mu vlastní jako tvoru. Jakkoli správné je vytčení a definice tohoto prvku, vede nevyvážený důraz na něj k tomu, že se nepoznává povaha dokonalého vztahu.

To, co bylo už řečeno o lásce tu platí ještě neotřesitelněji: city jen doprovázejí metafyzický a metapsychický fakt vztahu, který se přece neuskutečňuje v duši, ale mezi já a ty. Cit zůstává podroben dynamice duše, kde jedno předhání druhé, předstihuje a ruší je. Cit má na rozdíl od vztahu své místo v určité škále. Ale především existuje vždy v polárním napětí: nemá svou barvu a význam jen ze sebe, ale i ze svého protipólu; každý vit je podmíněn svým protikladem. Proto se absolutní vztah – který ve skutečnosti zahrnuje všechny vztahy relativní a není už částí jako ony, ale celkem, v němž se všechny dovršují a sjednocují – v psychologii relativizuje, předvádí-li se na nějaký vytčený a ohraničený cit.

Z hlediska duše může být dokonalý vztah pochopen jen bipolárně,jen jako coindentia oppositorum, jako jednota citových protikladů. Jeden z pólů – potlačen základním náboženským postojem osoby – ovšem často z retrospektivního vědomí zmizí. Lze si pak na něj vzpomenout jen v nejčistším, naprosto nepředpojatém a do hloubky jdoucím rozpomínání.

Ano, cítil ses v čistém vztahu naprosto závislý, jako nejsi s to se cítit v žádném jiném, - a také naprosto svobodný, jako nikdy jindy: cítil ses jako tvor i tvůrčí bytost zároveň. Zde už ti jeden pocit neomezoval druhý, ale oba byly bez mezí, oba tu byly zároveň.

Víš ve svém nejhlubším srdci, že potřebuješ Boha víc než všechno ostatní, ale víš, že bůh potřebuje v plnosti své věčnosti tebe, ano, tebe? Jak by mohl existovat člověk, kdyby ho Bůh nepotřeboval.

Dva velcí služebníci kráčejí věky: modlitba a oběť. Člověk, který se modlí, se odevzdává v bezmezné závislosti a ví, že působí – nepochopitelně – na Boha, i když si na něm nic nevymáhá; neboť nežádá-li si už ničeho, vidí, že plamen jeho působení je nejvyšší. A člověk který obětuje? Ví, že člověk může a má dávat Bohu. To ví i člověk, který obětuje svou malou vůli Bohu a setkává se s ním ve své velké vůli. “Děj se vůle Tvá!” říká jenom toto a nic víc, ale pravda říká za něj: “Skrze mne, kterého potřebuješ”.

Čím se liší oběť a modlitba od magie? Magie chce působit, aniž by vstupovala do vztahu a provádí své dovedné kousky v prázdnu. Oběť a modlitba se staví “před Tvář”, aby se dovršilo svaté základní slovo, které znamená vzájemné působení. Říkají “ty” a slyší.

Chtít chápat čistý vztah jako závislost znamená chtít zbavit jednoho z nositelů vztahu, a tím vztah sám, skutečnosti.

Stejné to je, vycházíme-li z opačné strany a spatřujeme-li prvek náboženského aktu v pohroužení nebo v proměně v sám základ bytosti – ať tak, že jej zbavíme všeho, co je podmíněno lidským já, nebo tím, že jej budeme chápat jako Jediné myslící jsoucno. První způsob nazírání se domnívá, že bůh vstupuje do bytosti, která ke oproštěna od já, nebo že se tato bytost v Bohu rozplývá; druhé má za to, že bytost existuje bezprostředně v sobě samé jakožto v božském Jednom. První tedy tvrdí, že bytost přestává říkat v určitém svrchovaném okamžiku “Ty”, druhé že není oslovení “ty”, protože ve skutečnosti není žádné duality. První věří ve sjednocení, druhý identitu lidského bytí s božským. Oba tvrdí, že je stav, který překračuje já a ty – podle první je to stav, který nastává – jako například v extázi – podle druhé stav, který je a pouze se zjevuje – jako například v sebezření myslícího subjektu. Oboje ruší vztah, první jakoby dynamicky tím, že já je podle něho pohlceno ty, které ale už není žádným Ty, ale tím jediným, co je; druhý jakoby staticky tím, že já, které se osvobodilo a stalo se bytostným základem samým, se poznává jako to jediné, co je. Vidí-li učení o závislosti v jednou z obou nositelů čistého vztahu – v lidském já – něco tak slabého a nicotného, že už nevěří v jeho nosnou schopnost, dává na druhé straně jedno z učení o pohroužení zmizet vztahu při jeho dovršení a druhé o něm pojednává jako o bludné představě, kterou je třeba překonat.

Nauky o pohroužení se odvolávají na velké výroky o identifikaci – “Já a Otec jedno jsme” (Jan), nebo na “všeobjímající bytí” (Šandilja).

Cesty obou výroků jsou protikladné. První má zdroj v životě osoby mýtické velikosti a rozvíjí se v nauku, druhý se vynořuje z nauky a ústí v život osoby mýtické velikosti. Na těchto cestách se povaha výroků mění. Kristus Janovy tradice, Slovo, které se jen jednou stalo tělem, vede ke Kristu eckhartovskému, jejž Bůh věčně plodí v lidské duší; korunovační formule pro sám základ bytosti, které užívá Upanišáda: “Toto je skutečno, je to sám základ bytosti, a to jsi ty”, vede daleko v kratším čase k buddhistické formuli, která sesazuje základ bytosti z trůnu. “V pravdě a skutečnost nelze nalézt žádný základ bytosti a nic, co by patřilo samo sobě”.

Začátek a konec každé z cest vyžadují oddělené úvahy. Že odvolání na en emen není dostatečně zdůvodněno, to se stane jasným poctivému čtenáři Jana. Toto evangelium je evangeliem čistého vztahu. Je tu pravdivější verš než onen běžný mystický: “Já jsem ty a ty jsi já.” Otec a Syn, v podstatě totožní, jsou nezrušitelně skutečná dvojice, jsou to dva nositelé pravztahu, který má od člověka povahu poslání a příkazu, od člověka k Bohu povahu zření a slyšení, a který je navzájem poznáním a láskou. V tomto vztahu se Syn – třebaže Otec v něm přebývá a působí – sklání před tím, kdo je “větší” a modlí se k němu. Všechny moderní pokusy vyložit tuto praskutečnost dialogu jako poměr já k jeho samotnému základu nebo něco podobného, jako pochod uzavřený v soběstačné niternosti člověka, jsou marné: i ony patří k propastné historii ničení skutečnosti.

- ale co mystika? Nepodává snad zprávu o tom, jak je prožívána jednota bez dvojnosti?

- nevím jen o jednom, ale o dvou druzích vnitřního dění, v němž se už nezkouší žádná dvojnost. Mystika je občas v svých výrocích směšuje.

Prvním druhem je sjednocení duše. To není něco, co se děje mezi člověkem Bohem, ale něco, co se odehrává v člověku. Síly se soustřeďují v jádru, vše, co se snaží rozptýlit, je vtaženo do okruhu jejich moc, bytosti dlí jen sama v sobě, a jásá, ve své exaltaci. To je pro člověka rozhodující okamžik. Bez něho není schopen duchovního díla. A s ním: rozhodne se v jeho nejhlubším nitru, zda to bude jen příprava nebo dostačující konec jeho cesty. Soustředěn v jednotě, může teprve nyní vykročit k dokonale se dařícímu setkání s tajemstvím a spásou. Ale může také vychutnávat blaženost soustředění, a aniž by se oddal nejvyšší povinnosti, vrátit se do rozptýleného stavu. Všechno na naší cestě je rozhodnutím: úmyslným, tušeným, tajným; rozhodnutí v nejhlubším nitru je nejtajnější, a pokud jde o jeho důsledky, nejmocnější.

Druhou vnitřní událostí je onen nezbadatelný druh samotného vztahového aktu, v němž, jak se domníváme se dva stávají jedním. Jede a jeden jsou sjednocenu, nahota tu září v nahotu”.. “Já” a “Ty” se propadají, lidství, které ještě před chvílí stálo tváří v tvář božství, se v něm rozplývá, objevuje se oslavení, zbožnění, jedinost bytí. Ale když se člověk, osvícen a vyčerpán, vrací do starostí pozemských záležitostí a s vědoucím srdcem přemýšlí o obou situacích, není pak nucen shledat, že bytí je rozštěpeno a že jedna jeho část je vydána na pospas čemukoli, co jí znemožňuje spásu? Nemá-li onen přebohatý nebeský okamžik co činit s mým nuzným pozemským okamžikem – může mít tedy co činit se mnou, musím-li přece ještě žít, ve vší vážnost žít, zde na zemi? Tak je třeba chápat mistry, kteří se zřekli slastí extatické jednoty.

Jednoty, která nebyla jednotou. To, co extatik nazývá sjednocením, je uchvacující dynamika vztahu: ne jednota, která vzniká v tomto okamžiku kosmického času a způsobuje, že “já” a “ty” splývají, ale sama dynamika vztahu, který se může postavit před jeho nositele (kteří si stále musí zůstat protějšky) a zastřít jej citu člověka, který byl uchvácen. Zde pak, na pokraji, překračuje vztahový akt sám sebe; vztah sám, jeho vitální jednota je pociťována tak vehementně, že jeho nositelé před ním, jak se zdá, blednou, že se pro jeho život zapomíná na “já” a “ty”, mezi nimiž je založen. Jde tu o jeden z okrajových jevů: objevuje se okraj, k němuž se skutečnost rozprostírá a v na němž se zakaluje. Ale větší než všechno předivo záhad na pokraji bytí je nám centrální skutečnost všední pozemské hodiny, s pruhem slunečního světla na javorové větvi a s tušením věčného Ty.

Proti tomu se ale staví tvrzení druhé nauky o pohroužení – tvrzení, které si činí nárok na pravdu: že totiž všebytnost a sám základ naší bytnosti jsou totéž a že tedy slovo Ty nemůže nikdy poskytnout poslední skutečnost. Pokud nauka obsahuje výpověď o pravém bytí, nemá co činit s jedinou věcí: s živ ou skutečností, a musí ji tedy snížit a prohlásit ji za zdánlivý svět. Pokud nauka obsahuje návod k pohroužení do pravého bytí, nevede k živé skutečnosti, ale k “zničení”, v němž už nevládne žádné vědomí a z něhož nevede žádná paměť. Člověk, který se z něho vynořil, může sice vyznávat mezní slovo “nedualita”, ale nemůže ji proklamovat jako jednotu.

V živé skutečnosti není jednoty bytí. Skutečnost spočívá v působení, její síla a hloubka v jeho síle a hloubce. I “vnitřní” skutečnost existuje jen tehdy, je-li tu vzájemné působení. Nejsilnější a nejhlubší skutečnost je tam, kde všechno vchází do působení, kde působí bez výhrad celý člověk i všeobjímající Bůh, sjednocené já a bezmezné Ty.

Sjednocené já: v žité skutečnost existuje sjednocení duše, soustředění sil do jádra, rozhodující okamžik člověka. Ale to neznamená, jako při onom pohroužení, že se pomíjí skutečná osoba. Pohroužení chce podržet jen to, co je “čisté”, “nejskutečnější”, trvalé, a odvrhnout vše ostatní; soustředění nepovažuje pudovost za nečistou, smyslovost za periferní, emocionalitu za prchavou, všechno musí být vtaženo do okruhu jeho moci. Soustředění si nežádá odtažitého základu bytosti samého, žádá si celého, nezúženého člověka. Je zaměřeno na skutečnost a je skutečností.

Nauka o pohroužení požaduje a slibuje vstup do Jediného myslícího bytí, do čistého subjektu. Ale v žité skutečnosti není nic myslícího bez něčeho myšleného; je tomu spíš tak, že to, co myslí, je odkázáno na to, co je myšleno, stejně jako naopak. Subjekt, který se zbavuje objektu, se zbavuje své skutečnosti. Myslící princip sám pro sebe existuje – vy myšlení; jako jeho výtvor a předmět, jako nepředstavitelný mezní pojem; dále v předjímající definici smrti, místo níž lze dosadit i její podobenství, skoro stejně neproniknutelný hluboký spánek; a konečně vy výpovědi učení o stavu pohroužení, který je podoben hlubokému spánku a je svou podstatou bez vědomí a bez paměti. To jsou nejvyšší vrcholy řeči, jíž se vyznačuje Ono. Musíme ctít sublimní sílu jejich odtažitosti, která ničeho nedbá a právě tímto úctyplným pohledem je poznávat jako něco, co lze sice prožívat, ale co nelze žít.

Budha, “dokonalý” a dovršitel, nečiní žádnou výpověď. Zdráhá se tvrdit, že jednota existuje, nebo že jí není; že ten, kdo prošel všemi zkouškami pohroužení, je po smrti v jednotě, nebo že v ní není. Tato zdráhavost se vykládá dvojím způsobem; teoreticky: protože dovršení je mimo kategorie myšlení, prakticky: protože odhalit, v čem je jeho podstata neznamená založit skutečný život spásy. Oboje naznačuje pravdu: ten, kdo zachází se jsoucnem jako s předmětem výpovědi, vtahuje do rozdělitelnosti, do antitetiky předmětného světa – v němž není možný život spásy. V uzřeném tajemství stejně jako v žité skutečnosti nevládne tvrzení. “Tak je tomu” ani tvrzení “tak tomu není”, nevládne bytí ani nebytí, ale bytí i nebytí, “tak i jinak”, zároveň. Stát tváří v tvář nedílnému tajemství, aniž bychom je rozdělovali, to je prapodmínkou spásy. Budha to poznal. Nechce učit žádnému názoru, ale cestě. Jenom jednu výpověď popírá – výpověď “pošetilců”, že není žádného jednání, činu, síly a říká: člověk může jít cestou. A jenom jedné výpovědi se odvažuje – rozhodující. “Je cosi nezrozeného, nevzniklého, nestvořeného.” Kdyby to nebylo, nebylo by žádného cíle; existuje-li to, má cesta cíl.

Sem můžeme Budhu sledovat, dál ale bychom se stali nevěrnými skutečnosti našeho života.

Vycházejíce z pravdy a skutečnosti, kterou nemáme sami ze sebe, ale která je nám dána, abychom se jí účastnili, víme: je-li onen cíl jen jedním z cílů, nemůže být naším cílem; je-li cílem samým, pak je chybně určen. A dále: je-li jedním z cílů, pak cesta může vést až k němu, je-li cílem samým, pak cesta vede jen blíže k němu.

Jako cíl označuje Budha “konec utrpení”, vznikání a zanikání. Od nynějška už není dalšího návratu, taková je formule člověka, který se osvobodil od žízně po životě a tím od nutnost vstupovat do nového a nového dění. Nevíme,jestli je návrat, netáhneme čáru této časové dimenze, v níž žijeme, za tento život a nesnažíme se odhalit, co nám bude zjeveno podle svého zákona a ve svůj vlastní čas; ale kdybychom věděli, že existuje návrat, nesnažili bychom se mu uniknout a toužili bychom nikoli po pouhé existenci, ale po tom, abychom byli v každém životě s to říkat – podle jeho povahy a jeho řečí – věčné já, které pomíjí, a věčné Ty, které nepomíjí.

Nevíme, jestli Budha vede k onomu cíli, jímž je vykoupení z nutnosti se vracet. Vede však zajisté k předběžnému cíli, který se týká jen nás: k sjednocení duše. Ale nevede k němu jen tak, že míjí “houštinu názorů”, ale tak, že míjí i to, co je pro něj “šalbou tvarů” – ale co pro nás není šalbou, ale spíše spolehlivým světem. I jeho cesta je cestou na níž se nebere svět v úvahu, a když nás třeba vybízí, abychom si uvědomovali pochody ve svém těle, má tím na mysli téměř opak smyslové jistoty našeho tělesného vědomí a vhledu. A nevede sjednocenou bytost dále ve směru oné nejvyšší možnosti, jak říkat “ty”, která se jí otevřela. Zdá se, že jeho rozhodnutí v nejhlubším nitru směřuje za zrušením možnosti říkat “ty”. Budha ví, co to znamená říkat “ty” člověku a přece tomu neučí, neboť této lásce, která velí “zahrnovat bezmezně všechno, co povstalo, do vlastní hrudi”, je cizí prostý postoj, v němž jsou si dvě bytosti vzájemně protějškem. A zajisté také ví v hloubce svého mlčení, co to znamená říkat “ty” prazákladu.

Každá nauka o pohroužení je založena na gigantickém bludu lidského ducha, který se obrací sám k sobě: na představě, že dění, v němž existuje duch, probíhá v člověku. Ve skutečnosti je člověk jen výchozím bodem tohoto dění – a ono probíhá mezi člověkem a tím, co jím není. Zřekne-li se duch, který se obrací sám k sobě, tohoto svého smyslu, který spočívá ve vztahu, musí vtáhnout to, co není člověkem, do člověka, musí udělat ze světa a Boha pouhé duševní faktory. To je bludná představa, kterou má duch o duši.

Nosím v sobě svůj vlastní smysl, smysl bytosti, již samu nelze zahrnout do světa. I svět v sobě nosí svůj vlastní smysl – smysl jsoucna, které samo nelze zahrnout do představy. Toto jsoucno ale není “vůlí”, kterou lze myslit, ale celkovou povahou světa jakožto světa, stejně tak jako ona bytost není jen “poznávajícím subjektem”, ale celkovou povahou já jakožto já. Zde už nelze dále “předvádět”: ten, kdo nectí poslední jednotky, maří jejich pochopitelný, ale ne pojmový smysl.

Vznik světa a zánik světa nejsou ve mně: nejsou však ani mimo mě, ony vůbec nejsou, ony se ustavičně dějí a jejich dění souvisí i se mnou, s mým životem, rozhodnutím… Na ale s tím, jestli ve své duší svět “potvrdím” nebo “popřu”, ale na tom, jak proměním svůj duševní postoj ke světu v život: v život,který působí na svět, ve skutečný život. Kdo svůj postoj jen prožívá, kdo jej uskutečňuje jen v duši, je bez světa, i kdyby jeho myšlenky byly sebebohatší. Pokud někdo nalézá vykoupení jen v sobě, nemůže světu ani ublížit, ani uškodit, je mu lhostejný. Jen ten, kdo v svět věří, nabývá schopnosti mít co činit se světem samým, a oddá-li se tomu, pak nemůže zůstat ani bez Boha.

Nevím nic o “světě”, a “životu ve světě”, které by člověka mohly oddělit od Boha; to, co se tak nazývá, je život s odcizeným světem slova Ono, život který zakouší a užívá. Kdo vyjde, aby se setkal se světem, vyjde i za Bohem. Je třeba se soustředit a vyjít.

Bůh obsahuje vesmír, ale není jím. Stejně tak obsahuje základ mé bytosti, ale není jím. Vzhledem k této skutečnosti mohou říkat “ty”, užívaje své vlastní řeči, stejně tak jako ostatní. Vzhledem k této skutečnosti existují “já” a “ty”, existuje rozhovor, existuje řeč, existuje duch, Slovo.

“Náboženská” situace člověka, jeho bytí v boží přítomnosti, se vyznačuje svou nezrušitelnou antinomikou. Stojím před Bohem a vím: “jsem naprosto závislý” a zároveň “záleží na mně”.

Oči zvířete vyslovují tajemství v jeho přírodním zajetí: ve stesku dění. Řeč, v níž se děje, je tím, co říká: tesklivostí – pohybem tvora mezi říšemi rostlinné bezpečnosti a duchovní odvahy. Tato řeč je koktáním přírody při prvním dotyku ducha, které předchází chvíli, kdy se příroda duchu poddá, aby umožnila jeho odvážný kosmický čin, který nazýváme člověkem.

Kontinuum předmětného světa je mocné, křehké jsou chvíle, kdy se objevuje “Ty”.

Je toho tolik, co nemůže nidky proninout kprou věcnosti. Kousku slídy, na nějž jsem se kdysi díval a poprvé pochpitl že “já” není něco ve mně – s tebou jsem byl přece spjat pouze v sobě; pouze ve mně, ne mezi mnou a tebou, se to všechny tehdy událo. Vystoupí-li však něco, co žije, z věcí, a stane-li se pro mne bytostí, která je mi nablízku a mluví ke mně, jak nehnutelně krátký je to čas, kdy mi není ničím jiným než “Ty”! Není to vztah, co musí ochabnout, ale jeho bezprostřednosti. Láska nemůže setrvat v bezprostředním vztahu, trvá, ale tak, že se střídá jeho aktualita a latence. Každé Ty na světě je samou svou podstatou nuceno stát se pro nás věcí, nebo se do jeho říše vracet.

Jen v jewdiném vztahu, ve vztahu, který obsahuje všechny ostatní, je latence ještě aktualitou. Jen jediné Ty pro nás nikdy nepřestávý být aktualitou, svou podstatou Ty. Ten, kdo zná Boha, zná ovšem i stav, kdy je Bůh daleko, a trýznivou vyprahlost v srdci plném úzkosti; ne ale nepřítomnost Boha. To jen my tu vždy nejsme.

Říkáme-li hovoříce o Bohu, On nebo Ono, je to vždy alegorie. Oslovujeme-li ho ale “ty”, pak vkládá smrtelná mysl neporušenou pravdu světa do slova.

Každý skutečný vztah je výlučný; “to druhé” jej svým vpádem ruší, mstí se za to, že bylo vyloučeno. Jen ve vztahu k Bohu jsou nepodmíněná výlučnost a nepodmíněné zahrnutí jedno a totéž; v tom, co je takto jedno a totéž, je obsažen celý vesmír.

Každý skutečný vztah ve světě se zakládá na individuaci; ta je jeho radostí, protože jen tak je umožněno, aby se různé bytosti vzájemně poznávaly; a je i jeho mezí, neboť tak je znemožněno dokonale poznávat a být poznáván. Ale v dokonalém vztahu obsahuje mé Ty mé já, aniž jím je; mé omezené poznání se otvírá do stavu, v němž jsem bezmezně poznáván.

Každý skutečný vztah ve světě se uskutečňuje tak, že se aktualita střídá s latencí, každé jednotlivé Ty se musí zakuklit v Ono, aby mu zase narostla jiná křídla. V čistém vztahuje však latence jenom něčím, v čem aktualita nabírá dechu, a “Ty” v ní tedy zůstává přítomno. Neboť je svou podstatou věčným Ty; jen naše přirozenost nás nutí, abychom je zahrnovali do světa slova Ono.

Svět slova Ono je souvislý v prostoru a čase.

Svět slova Ty nemá souvislosti v prostoru nebo čase. Má svou souvislost ve Středu, v němž se protínají prodloužené linie vztahů: ve věčném Ty.

Ve velkém privilegiu čistého vztahu jsou privilegia předmětného světa zrušena. Díky němuž existuje kontinuum světa, který je vlastní slovu Ty: izolované momenty vztahů se spojují a vytvářejí tak životě světového sepětí. Díky němu má svět slova Ty utvářející moc; duch může pronikat, proměňovat svět slova Ono. Díky němu nejsme vydáni na pospas procesu, který by nás odcizil světu a zbavil naše já skutečnosti, a který by vedl k tomu, že bychom byli přemoženi přízračnem. Obrácení znamená poznat Střed, znovu se k němu obrátit. V tomto bytostném činu obživuje zasutá schopnost člověk vstupovat do vztahu, vlna, který nese všechny sféry vztahu, se dme v živoucích proudech a obnovuje náš svět.

A snad nejen náš. Protože v tomto dvojím pohybu: v pohybu odvratu od prazákladu, díky němuž se vesmír udržuje v procesu dění, a v pohybu obracejícím se k prazákladu, díky němuž se vesmír vykupuje v bytí, možno tušit metakosmickou praformu, který je vlastní světu jako celku v jeho vztahu k tomu, co není světem, a jejíž lidskou podobou je dvojí povaha postojů, základních slov a aspektů světa. Obojí se osudově rozvíjí v čase a je chráněno milostí v bezčasovém stvoření, které nepochopitelně zároveň propouští na svobodu a opatruje, dává volnost a váže.

Tři jsou sféry, v nichž se buduje svět vztahu: život s přírodou, život s lidmi, s duchovními jsoucnostmi.

V každé sféře, v každém aktu, který se vyznačuje vztahem, zahlížíme lem věčného Ty, ze všeho toho slyšíme vát jeho dech. Všechny sféry jsou obsaženy v něm, ale ono není obsaženo v žádné. Všemi prozařuje jediná přítomnost.

My však můžeme každou z nich této přítomnosti zbavit. Můžeme vydělit ze života život s přírodou “fyzický” svět, svt konzistence; ze života s lidmi “psychický” svět, svět senzibility; ze života s duchovními jsoucnostmi “noetický svět”, svět platnosti. Tak jim bereme průhlednost a tím i smysl; každá sféra se stala užitečnou a zakalila se a zůstává kalnou, i když jí dáváme jména jako Kosmos, eros nebo Logos. Ve skutečnosti totiž existuje pro člověka Kosmos jen tehdy, když se mu obětujd; a Eros jen tehdy, když se mu bytosti stávají obrazy věčného Ty a společenství s nimi zjevením; a Logos jen, když oslovuje tajemství dílem a službou duchu.

Vybízející mlčení tvaru, láskyplná řeč člověka, němý projev tvora: to vše je branou, která se otvírá do přítomnosti Slova.

Má-li však dojít k dokonalému setkání, sjednocují se všechny tyto brány v jedinou bránu skutečného života a ty už nevíš, kterou z nich jsi vstoupil.

Z těchto tří sfér má jedna zvláštní postavení: život s lidmi. Zde se řeč dovršuje, protože po slovech z jedné strany následují slova z druhé strany. Jen zde se setkává slovo, kterou má formu jazyka, se svou odpovědí. Jen zde se základní slovo pohybuje ve stejné podobě, tam i zpět; slovo, které oslovuje a slovo které odpovídá, žijí v jediném jazyku, já a ty se ocitají nejen ve vztahu ale i v pevné skutečnosti rozhovoru. Momenty vztahu jsou jen zde vzájemně spjaty elementem jazyka, do něhož jsou ponořeny. Zde vzkvetl protějšek v plnou skutečnost “Ty”. Jen zde existuje také jako něco, co nelze ztratit, tato skutečnost: že zřím a jsem zřen, že poznávám a jsem poznáván, že miluji a jsem milován.

To je hlavní portál, do jehož obsáhlého prostoru vedou obě postranní brány.

Vztah k člověku je skutečným podobenstvím vztahu k Bohu: v něm se opravdovému oslovení dostává opravdové odpovědi. Jen v boží odpovědi se nám zjevuje všechno, celý vesmír, jako řeč.

Ale není i samota branou? Neotvírá se i v nejtišší samotě netušené zření? Nemůže se obcování se sebou samým tajemně proměnit v obcování s tajemstvím?

Ale: existují dvojí samota, podle toho, od čeho se odvrací. Znamená-li samota vyvázat se z takového styku s věcmi, při němž je zakoušíme a užíváme, je jí třeba stále, abychom dospívali k aktu vztahu vůbec, a ne jen vztahu nejvyššího. Znamená-li však samota být bez vztahu, pak ten, koho opustily bytosti, jimž říkal vskutku “ty”, bude přijat boha, ne ale ten, kdo sám opustil bytosti. Jen ten, kdo lpí na některých z nich, kdo je chtivý, aby jich mohl užívat; ten, kdo žije v síle zpřítomnění, s nimi může být jen spjat. Ale jen ten, kdo je spjat, je připraven ke vztahu k Bohu. Jen on jde vstříc boží skutečnosti skutečností lidskou. A opět, existuje-li dvojí samota, podle toho k čemu se obrací. Je-li samota místem očisty, která je nezbytná i pro toho, kdo zná sepětí, a to jak před jeho vstupem do nejsvětější svatyně, tak i uprostřed jeho zkoušek, mezi nevyhnutelným selháním a vzestupem k dosvědčení, je něčím, k čemu nás vede naše podstatná přirozenost. Je-li ale hradem odloučenosti, kde člověk vede rozhovor sám se sebou – ne proto, aby se vyzkoušel a stal se pánem sebe sama a připravil se tak na to, co ho očekává, ale proto, aby měl požitek ze samoúčelného utváření vlastní duše -, pak jde o skutečný pád ducha do duchovnosti. Tento pád se může stupňovat tak, že se stane tak, že se stane pádem do poslední propasti: člověk se v svém sebeklamu domnívá, že v sobě má Boha a že s ním hovoří. Ale třebaže je pravda, že jsme v Bohu obsaženi a že Bůh v nás přebývá, nemáme ho nikdy v sobě. A hovoříme s ním jen tehdy, když to už není hovor v nás samých.

Jeden moderní filosof se domnívá, že každý člověk věří nutně buď v Boha nebo v modly. Je jen třeba ukázat lidem podmíněnost dobra modly, rozbít modlu, a náboženský akt, který se vychýlil, se samočinně vrátí.

Toto pojetí předpokládá, že vztah člověka ke konečným statkům, z nichž učinil modly, je stejný jako jeho poměr k Bohu a liší se od něho jen svým předmětem. Jen za tohoto předpokladu by mohla pouhá substitutce pravého předmětu za falešný zachránit bloudícího člověka. Ale vztah člověka k onomu “zvláštnímu předmětu”, který si osobuje sedět na nejvyšším trůně jeho životních hodnot a zapuzuje věčnost, je stále zaměřen k tomu, aby člověk zakoušel a užíval nějaké Ono, nějakou věc, objekt požitku. Jen tento poměr může uzavřít výhled na Boha – prostřednictvím neproniknutelného světa slova Ono; vztah, který říká “ty”, jej znovu a znovu otvírá. Pro toho,kdo je ovládán modlou, kteou chce získat, mít a podržet, pro toho, kdo je posedlý žádostí vlastnit, není jiné cesty k Bohu, než obrácení, které není jen změnou cíle, ale i povahy pohybu. Léčíme posedlého člověka tím, že ho probouzíme a vychováváme k sepětí, ne tím, že obracíme jeho posedlost k Bohu. Zůstává-li člověk ve stavu posedlosti, co to může znamenat to, že už nevzývá jméno nějakého démona? Znamená to, že se od nynějška rouhá.

Tomu, kdo miluje nějakou ženu a zpřítomňuje její život ve svém, dává “Ty” jejích očí pohlédnout do paprsku věčného Ty. Ale dychtí-li někdo po “nových a nových vítězstvích” – myslíte, že by mělo smysl nabídnout jeho chtivost fantóm věčna? Co to má znamenat, říká-li se, že někdo zachází s penězi, ztělesněnými protikladem všeho bytostného,”jako by byly Bohem”? Co má společného rozkoš z uchvacování a z nakupených pokladů s radostí z přítomnosti Toho, kdo je přítomen? Může otrok mamonu říkat penězům “ty”? A co si má počít s Bohem, neví-li, co je to říkat “ty”? Nemůže sloužit dvěma pánům, - ani ne jednomu po druhém; musí se nejprve naučit jinému způsobu služby.

Ten, kdo byl obrácen prostřednictvím substituce, “má” nyní fantóm, který nazývá Bohem. Ale Boha, věčnou přítomnost, nelze mít. Běda tomu, kdo se domnívá, že má Boha.

Hovoří se o “náboženském člověku” jako o člověku, který nemusí zaujímat vztah ke světu a bytostem, protože stupeň sociálního života, který je určován zvenčí, je v něm překročen silou, která působí jen zevnitř. Ale pojem sociálního života, který je určován zvenčí, je v něm překročen silou, která působí jen zevnitř. Ale v pojmu sociálního života se mísí dvě základní rozdílné věci: společenství, které vyrůstá ze vztahu, a život v mase lidských jednotek, jež neznají vztah – očividná nepřítomnost vztahu, vlastní modernímu člověku. Ale světlá stavba společenství, k níž vede osvobozující cesta i z vězení “sociality”, je dílem téže síly, která působí ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Tento vztah ale není vztahem vedle jiných vztahů, je všezahrnujícím vztahem, do něhož se vlévají všechny proudy, aniž by proto vyschly. Je tu jediné proudění od “já” k “ty”, stále nekonečnější, jediný bezmezný proud skutečného života. Nemůžeme rozdělit svůj život mezi skutečný vztah k  Bohu a neskutečný poměr ke světu v rámci základního slova Já-Ono, - modlit se vskutku k Bohu a užívat světa. Kdo zná svět jako něco, z čeho je třeba mít užitek, nezná ani Boha jinak.

Dále se říká, že “náboženský” člověk předstupuje před boha jako jednotlivec, jako jedinec, odloučená bytost, neboť překročil i stupeň “mravního života”, který spočívá v povinnostech a závazcích ke světu. V něm je člověk obtížen odpovědnosti za jednáni těch, kdo jednají, protože je úplně určován napětím mezi tím, co je, a tím, co být má, a vrhá v groteskně beznadějné ochotě k oběti své srdce kus po kuse do nepřeklenutelné průrvy mezi obojím. “Náboženský” člověk však se vymanil z tohoto napětí, aby žil v napětí mezi světem a bohem; zde vládne příkaz odvrhnout neklid odpovědnosti i požadavků, které na sebe klademe; zde není vlastního chtění, člověk se tu jen podrobuje řízení božímu; mizí zde každá povinnost v nepodmíněném bytí, a svět sice ještě existuje, ale už neplatí. To ale neznamená domnívat se, že bůh stvořil svůj svět jako zdání a člověka jako blázna. Člověk, který předstupuje před Tvář, sice vskutku překročil povinnost a závazek – ale ne proto, že by se vzdaloval světu, ale proto, že se mu opravdu přiblížil. Povinnosti a závazky máme jen vůči tomu, kdo je nám cizí; důvěrnému příteli jsme nakloněni a jsme vůči němu plní lásky. Tomu, kdo předstupuje před Tvář, se až v plnosti boží přítomnosti stává svět zcela přítomným. Je ozářen věčností – a tento člověk tedy může říci “ty” Tomu, v kom mají všechny bytosti své bytí, a zahrnout je tak všechny jedním rázem. Pak už není žádného napětí mezi světem a bohem, je tu jen jediná skutečnost. Člověk se nezprostil odpovědnosti: vyměnil jen trýzeň té konečné, která pátrá po účincích, za hybnou sílu té nekonečné – za mocnou, láskyplnou odpovědnost za celé,nezbadatelné světové dění – za hlubokou příslušnost ke světu před tváří boží. Mravním soudům učinil ovšem navždy konec: “zlý” člověk – to je prostě někdo, jehož okolnosti svěřují jehlo hlubší odpovědnosti, někdo, komu je více třeba lásky; ale rozhodovat se bude muset v hloubce spontaneity až do smrti – znovu a znovu se uvážlivě rozhodovat ke správnému konání, pak není konání nicotvní, ale je zamýšleno, je založeno, je ho zapotřebí. Patří ke stvoření. Ale toto konání se už světu nevnucuje; roste svou účastí na něm, jako by bylo nečinností.

Co je věčným, zde a nyní přítomným prafenoménem toho, co nazýváme zjevením? Je to skutečnost, že člověk nevychází z okamžiku nejvyššího setkání stejný, jako byl, když do něho vstupoval. Moment setkání není “zážitkem”, který se probouzí ve vnímavé duši a blaženě se sám v sobě dovršuje: zde se s člověkem něco stává. Někdy je to jen lehký nádech, někdy jako zápas, ale vždy se něco stane. Člověk, který vystupuje z bytostného aktu čistého vztahu, má teď ve své bytosti něco více, podstatný přírůstek, o němž předtím nevěděl a jehož původ není s to náležitě označit. Ať už vědecký orientace zařazuje ve své snaze po kauzalitě zdroj tohoto nového prvku jakkoli (podvědomí…), my se nemůže s tím spokojit. Skutečností je, že přijímáme, co jsme předtím neměli, a že to přijímáme tak, že víme: bylo nám to dáno. “Ti, kdo čekají na Boha, obnoví svou sílu”. Bible. “Bereme a neptáme se kde.” Nietzsche. Člověk nepřijímá nějaký “obsah”, ale přítomnost, přítomnost jako sílu. Tato přítomnost a síla zahrnuje tři činitele, v nedílné jednotě, a přece takovým způsobem, že o každém z nich můžeme uvažovat odděleně. Naprostou plnost skutečné vzájemnosti přijetí a sepětí; aniž je člověk s to říci, jako povahy je to, s čím je spjat, a aniž by mu toto sepětí nějak usnadňovalo život – ono jej činí těžším, ale obtěžkává jej smyslem. To je druhý činitel: nevýslovné potvrzení smyslu. Smysl je zaručen. Nic už nemůže být nesmyslné. Otázka po smyslu života už neexistuje. Ale kdyby existovala, nebylo by možno na ni odpovědět. Nevíš, jak smysl ukázat, a jak jej určit, nemáš pro něj žádno formuli, obraz, přece jsi si jím jistější, než počitky svých smyslů. Co to jen s námi zamýšlí, co to po nás požaduje? Nechce, abychom jej vykládali, toho nejsme schopni, chce to jen, abychom jej uskutečňovali. O je třetí činitel: není to smysl “jiného života”, ale tohoto našeho života; není to smysl “onoho světa”, ale tohoto našeho světa, a chce, abychom jej osvědčili v tomto životě a ve vztahu k tomuto světu. Tento smysl lze přijmout, ale nelze jej zakoušet; nelze jej zakoušet, ale lze jej uskutečňovat; a právě to je jeho záměr s námi. Záruka ve mně nechce být uzavřena, ale chce se mým prostřednictvím zrodit do světa. A jako je smysl nepřenosný, nemůže na sebe vzít podobu obecně platného, obecně přijatelného vědění, nelze ani jeho osvědčování tradovat jako platnou povinnost. Ono není předepsáno, zaznamenáno na tabuli, kterou by bylo třeba vztyčit nad hlavami všech. Každý člověk může osvědčovat přijatý smysl jen v jedinečnosti své bytosti a svého života. Žádný předpis nevede k setkání, žádný nevede ani z něho.

To, před čím žijeme, to, v čem a z čeho žijeme, a k čemu – tajemství – zůstalo, čím bylo. Zpřítomnilo se nám a zjevilo se nám ve své přítomnosti jako spása; “poznali” jsme je, ale nemáme o něm žádné poznání, které by činilo jeho tajemnost menší, mírnější. Přiblížili jsme se Bohu, ale nejsme o nic blíže rozluštění hádanky bytí, sejmutí závoje s jeho tváře. Pocítili jsme vykoupení, ale nenašli “rozřešení”. S tím, co jsme přijali, nemůžeme jít k druhému a říci: “Toto musíš vědět, to musíš činit.”Můžeme jen jít a osvědčovat. A ani to není něco, co bychom “měli” činit, - můžeme – musíme. To je věčné, zde a nyní přítomné zjevení. Slovo zjevení je “Jsem, který jsem”. To, co zjevuje, je to, co zjevuje. To, co je, je – a nic víc věčný zdroj síly proudí, věčný dotek trvá, věčný hlas zní – nic více.

Z věčného Ty se samou jeho podstatou nemůže stát Ono; svou podstatou se nevejde do žádné míry a hranic, ani do míry nezměrného a do hranic bezmezného; neboť je ze samé jeho podstaty nelze chápat jako sumu vlastností, ani jako nekonečnou sumu vlastností pozdvihnutou na transcendentní rovinu; neboť je nelze nalézt ani ve světě, ani mimo něj; nelze jej zakoušet ani učinit předmětem myšlení; míjíme se s ním, říkáme-li “On je; věřím, že je.” – i “on” je ještě metafora, “ty” ale ne.

Přesto děláme z věčného Ty znovu a znovu Ono, Něco – věc. Nutí nás k tomu podstatná povaha našeho života, nečiníme to z libovůle.

V čem mají původ vyjadřované vědění a přikazované konání různých náboženství?Jak se stává přítomnost a síla zjevení (všechna náboženství jsou zjevená), jak se stává ona přítomnost a síla, již člověk přijímá ve zjevení, “obsahem”?

Dvě vrstvy má vysvětlení. Vnější, psychickou, poznáváme tehdy, když uvažujeme o člověku samém, odděleném od dějin, tu vnitřní, faktickou, prafenomén náboženství, tehdy, když ho pak znovu umístíme do dějin. Obě vrstvy k sobě patří.

Člověk si přeje mít Boha; přeje si ho mít v časové a prostorové kontinuitě. Nechce se spokojit s nevyslovitelným potvrzením smyslu, chce je vidět rozprostřené jako něco, čeho se lze stále znovu chápat a s čím lze zacházet, jako časové a prostorové kontinuum bez mezer,které by zajišťovalo život v každém bodě a chvíli. Životní rytmus čistého vztahu, střídání aktuality a latence, v němž slábne jen naše schopnost vstupovat do vztahu a tím i zpřítomnění, ne ale prapřítomnost věčného Ty, nestačí lidské žízni po kontinuitě. Člověk touží po tom, aby Bůh byl rozprostřen v čase, aby trval. Tak se Bůh stává objektem víry. Víra zprvu jen doplňuje v čase akty vyznačující se vztahem; pozvolna je však nahrazuje. Na místo stále obnovovaného bytostného pohybu, v němž se člověk usebírá a vykračuje ke vztahu, nastupuje spočívání ve víře v božské Ono. Všemu vzdorující důvěra bojovníka, který zná boží vzdálenost i blízkost, se stále plněji mění v jistotu poživatele, v jistotu, že se mu nemůže nic stát, protože věří, že je Někdo, kdo to nedovolí.

Ani životní struktura čistého vztahu, “samota” já tváří v tvář jeho ty, zákon, že člověk může vykročit k Bohu a setkat se s ním jen jako osoba, jakkoli zahrnuje do setkání i svět, - ani tento zákon lidské žízni po kontinuitě nestačí. Člověk touží po rozprostření v prostoru, po zobrazení, v němž se společenství věřících spojuje se svým Bohem. Tak se stává Bůh objektem kultu. I kult zprvu doplňuje akty vyznačující se vztahem, a to tím, že vkládá živoucí modlitbu, říkající “ty”, do prostorové souvislosti, která má velkou utvářecí sílu, že ji tak spojuje s životem smyslů. Ale i on se stává zvolna náhražkou, osobní modlitba přestává být nesena modlitbou obce, je jí naopak zatlačována. Namísto bytostného činu, který nepřipouští pravidla, nastupuje uctívání podle pravidel. Ve skutečnosti však se může čistý vztah stát nepřetržitým v prostoru a čase jen tak, že se ztělesní v celé látce života. Nemůže být zachován, ale jen osvědčován – činem, a vtělován jím do života. Člověk může být práv vztahu k Bohu, na němž se podílí, jen tehdy, uskutečňuje-li podle svých sil a podle míry každého dne znovu a znovu Boha ve světě. V tom je jen záruka kontinuity. Pravá záruka trvání je v tom, že můžeme naplňovat čistý vztah, protože bytosti se mohou stávat naším Ty, mohou být povznášeny v “Ty” a svaté základní slovo může znít v nich všech. Tak se bude čas lidského života utvářet v plnost skutečnosti, a třebaže lidský život nemůže a nesmí překonat poměr ke světu a k bytostem jako k pouhém Ono, bude tak proniknut vztahem, že vztah v něm získá zářící, prozařující stálost; momenty nejvyššího setkání tu nebudou blesky v temnotě, ale jako stoupající měsíc v jasné noci. Tak spočívá pravá zářila nepřetržitosti v prostoru v tom, že vztahy lidí k jejich pravému Ty, paprsky, které vycházejí ze všech bodů, jimiž jsou lidská já, ke Středu, tvoří kruh. Tím prvním není periférie, ne obec, ale paprsky – to, že jim všem je společný vztah ke Středu. Jen on zaručuje pravou existenci obce.

Jen když vznikají obojí – časová spojitost v životě spásy proniknuté vztahem, a spojitost prostorová v obci sjednocené svým Středem – a jen dokud existuje obojí, vzniká a existuje, kolem neviditelného oltáře, lidský kosmos s hranicemi a formou, kosmos vytvořený v duchu ze světové látky věku…

K setkání s Bohem nedochází proto, aby se člověk zabýval bohem, ale proto, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu. Vše zjevení je výzvou a posláním. Ale místo, aby uskutečňoval, zabývá se člověk znovu a znovu reflexí o tom, kdo zjevuje; chce se zabývat Bohem místo světem. Při této reflexi ale není už žádné Ty jako protějšek: člověk nemůže činit nic jiného než umisťovat Boha do říše věcí jakožto nějaké Ono, věřit, že ví o Bohu jako o nějakém předmětu, a hovořit tak o něm. Stejně jako není člověk náruživě zaměřený na sebe sama schopen bezprostředně prožívat to či ono, nějaký vjem nebo náklonnost, protože se místo toho zabývá reflexí o svém vnímajícím a pociťujícím já, a míjí se tak pravdivou událostí, tak není ani člověk náruživě hledající Boha (který se ostatně dobře snáší v jediné duši s tím prvním) s to nechat dar působit, protože se místo toho zabývá reflexí o dárci a míjí se obojím.

Byl-li jsi vyslán, zůstává ti Bůh přítomností; kdo kráčí cestou poslání, má Boha stále před sebou: čím věrnější plnění, o to silnější a stálejší blízkost. Zabývat se Bohem ovšem nemůže, ale hovořit ano. Reflexe činí Boha naproti tomu předmětem. Není to přívrat, ale odvrat od prazákladu.

Oba metakosmické základní pohyby světa, expanze do vlastního bytí a obrat k sepětí, nalézají nejvyšší lidskou podobu, vlastní duchovní formu svého boje a vyrovnání svého směšování a rozlučování v dějinách lidského poměru k Bohu. V obratu se rodí slovo na zemi, v expanzi se zakukluje do podoby náboženství, v novém obratu se zase rodí s novými křídly.

Není tu libovůle; i když pohyb směřující k předmětnému Ono jde občas tak daleko, že hrozí potlačit a udusit pohyb nového vykročení k “Ty”.

Mocná zjevení, na která se odvolávají náboženství, jsou v podstatě stejná jako ono tiché zjevení, k němuž dochází všude a vždy. Mocná zjevení, který stojí na počátku velkých společenství, v dobách dějinných obratů, nejsou nic jiného než věčné zjevení. Ale zjevení se nevlévá do světa skrze svého příjemce jako trychtýřem; přichází k němu, uchopí celou jeho elementární přirozenost v její zvláštní povaze a splyne s ní. I člověk, který je “ústy” zjevení, je jimi, ne hlásnou troubou, ne nástroj ale orgán, který zní podle vlastních tónů, znít znamená nasadit vlastní tón.

Různá údobí dějin jsou kvalitativně rozdílná. Je zralost času, kdy prvý element lidského ducha, potlačený a zasutý, dospívá ke skryté připravenosti, tak naléhavé a napjaté, že už čeká jen dotek boží, aby vyrazil na povrch. Zjevení, které se pak objevuje, uchopí takto připravený elementární prvek v celé jeho konkrétní povaze, přetavuje jej a vytváří v něm určitý tvar – novo podobu boží ve světě.

Tak jsou však v průběhu dějin v proměnách elementárního prvku člověka povznášeny stále nové oblasti světa a ducha na úroveň tvaru, - povolávány k božskému tvaru. Stále nové sféry se stávají místem teofánie. Není to vlastní moc člověka, co tu působí, není to ani čistý průchod boží; je to směs božství a lidství.

Tvar je i směsí věčného Ty a předmětného Ono. Ve víře a kultu může ustrnout v předmět; ale v důsledku podstatné vlastnosti vztahu, která v něm žije dále, se stává stále znovu přítomností. Bůh je blízký svým tvarům či podobným, dokud je člověk od něho neoddělí. Ve skutečné modlitbě se kult a víra sjednocují a očišťují, aby vstoupily v živoucí vztah. To, že skutečná modlitba v náboženstvích žije, je svědectvím, jejich skutečného života; dokud v nich žije, dotud žijí. Úpadek náboženství znamená úpadek modlitby v nich: schopnost vstupovat do vztahu je v nich zavalována stále víc předmětností, stává se jim stále těžším říkat “ty” celou, nerozdělenou bytostí, a má-li být člověk toho schopen, musí posléze vykročit z falešného bezpečí k odváženému činu obracejícímu se k nekonečnu – odejít z obce, nad níž se klene už jen chrámová kupole, ne ale nebeská báň, do poslední samoty. Není ti subjektivismus: život tváří v tvář Bohu je životem v jediné skutečnosti, v tom, co je jediné skutečné “objektivum”, a člověk, který odchází do samoty, se chce utéci do tohoto vskutku jsoucího objektivna a zachránit se před oním objektivnem zdánlivým a iluzorním, dříve než mu rozptýlí jeho pravdu. Subjektivismus znamená proměňovat Boha v pouhý duševní faktor, objektivismus zpředmětňovat ho. Objektivismus falešně upevňuje, subjektivismus falešně osvobozuje; oba se odchylují od cesty skutečnosti, oba jsou pokusem vytvořit náhražku skutečnosti.

Bůh je blízký svým tvarům a podobá, dokud je člověk od něho neoddělí. Potlačí-li však rozpínavý pohyb náboženství pohyb obrácení a oddělí-li tvar od Boha, pak jeho tvář pohasíná, jeho rty jsou mrtvé, Bůh jej už nezná,. A dům světa vystavěný kolem jeho oltáře, kosmos vytvořený duchem se rozpadá. A člověk, jehož pravda byla rozptýlena, už nevidí, co se vlastně stalo.

Došlo k rozkladu Slova.

Slovo má své bytí ve zjevení; v životě tvaru působí; tam, kde vládne mrtvý tvar, stává se jen něčím, co platí. Takový je směr a protisměr dráhy, jíž probíhá věčné a přítomné Slovo v dějinách.

Doby, v nichž se objevuje jsoucí Slovo, jsou dobami, v nichž se obnovuje sepětí já a světa; doby v nichž vládne působící Slovo, jsou dobami, v nichž se udržuje shoda mezi já a světem; doby, v nichž se Slovo stává jen něčím, co platí, jsou dobami, v nichž nastává a dovršuje se ztráta skutečnosti, odcizení mezi já a světem, a naplňuje se neblahá sudba – až se zase dostaví velký úděs, zadržení dechu v temnotě a připravující mlčení. Ale není to koloběh, ale cesta. Neblahá sudba se stává v každém novém věku tíživější, obrat tříštivější. A teofánie se stává stále bližší, blíží se stále víc sféře mezi bytostmi: blíží se říši, která se skrývá v našem středu, mezi námi. Dějiny jsou tajuplným přibližováním. Každá spirála jejich cesty nás vede k větší zkáze a k základnějšímu obratu zároveň. Ale událost, který se nazývá ze strany světa obrácením, se nazývá ze strany boží vykoupením.

8.2.99

Hlavní stránka Připravujeme Bylo Zajímavosti Kontakty Co je nového?