Pepa Tulis – umělecký kovář? (vernisáž výstavy, Otevřeno - Jimramov 2001)
Jimramov 19. 8. 2001

V ruce sílu, před očima temno a buch. A ještě jednou buch a buch. Takto si představujeme kováře? Chyba. Podívejme se kolem sebe a uvědomíme si, že takováto kovářina má blíže ke krajkové výšivce než k pouhému bouchání perlíkem do kovadliny. Kovář není žádný buchar! A naopak. Buchar žádný není kovář. A z toho vycházejme. 
Venkovský kovář. Důležité a výhodné řemeslo. Podkovy, vrata, mříže, kovové hroty na oštěpy domorodých lovců. Pomalu neví kdy spočinout a jen kuje, dokud je železo žhavé. A den za dnem ubíhá. Úměrně tomu přibývá jeho užitných výrobků. Jednoho dne mladý kovář prozře. Protože ne to má. Kdejaký „umělec“ v domnění, že prozřel, dodává světu svá díla, ale nepochopil, že na to nemá. Tato díla pak hyzdí svět a naše vnímání tohoto světa. Jsme proto vděční, že prozřou ti, kteří na to mají, začnou tvořit a jejich tvoření nám pohled na svět a jeho vnímání začne napravovat. 
Zastavím se nyní u Pepova díla „ještě teplého“. Vstupní mříž ve věži evangelického kostela v Novém Městě na Moravě, kterou Josef Tulis vyrobil na návrh Ing. Petry Pleskačové. Z dálky, od parkoviště u busty J.A.Komenského, vypadá velice dominantně a zve lidi k prohlídce. Přijdete blíže a ona jakoby sama ustoupila v přednosti na prohlídku mocného interiéru kostela. Názorná ukázka toho, kdy mistrná kovářská práce vykonává svůj účel, ale sama dokáže zaujmout. Svým vzhledem dotváří celkový pohled na kostel. Stává se spojnicí vnějšího vzhledu s vnitřní úpravou a přesvědčuje nás o tom, že nejde o mříž, která odděluje něco od něčeho, ale že jde o velice esteticky hodnotný doplněk, který navíc vykonává svojí důležitou funkci. Vraťme se však ke kováři.
Takový kovář si je vědom svého řemesla, své práce. Vykonává především to, co má dělat, o co je požádán a udělá to jak umí. Nevidí v tom žádné umění a při oslovení „umělecký kovář“ se ošívá a skromně se dívá kolem sebe jestli náhodou není řeč o někom jiném. My to dnes Josefovi Tulisovi usnadníme a nebudeme ho nazývat uměleckým kovářem, ale kovářem, který umí.

P.S. Za osoby z okruhu blízkého J.T. musím důvěrně sdělit, že je ta jeho skromnost slušně řečeno štve. Vždyť při svém umu již dávno mohl kovat okrasné mříže na okna přímořského domku pana prezidenta či kovové hroty na oštěpy naší lidové armády.

Vojtěch Zimund