Relaxace 11. 12..2001 (RT)

Jak se hádám, aniž bych se hádal. Přesto z toho hlava bolívá. 
Skoro se dá říct, že dělám hlavou. Někdy výsledky o použití jakékoliv hlavy nesvědčí. Proto raději budu tvrdit, že nedělám rukama…
Od práce, při které se používá hlava, je nutné si odpočinout. Už na základní škole nás učili, že nejlépe si od učení odpočineme pohybem. Měli pravdu. Sem tam (spíš sporadicky) doma přijmu nějakou fyzickou práci. Ne, nepokouším se právě napsat sloh ze čtvrté třídy "Jak pomáhám mamince". Někdy mi ale nějaká práce skutečně přijde vhod, obzvlášť když to není každý den. Mezi moje oblíbené odpočinkové práce patří štípání dříví, jeho následné skládání či odvoz někam. Taky vyklízení řepy je vyloženě relaxační záležitost. Pokud ovšem na poli člověk nedojde ke zkušenosti, že je Země kulatá, protože není vidět konce vyklízeného tálku. Jednou za rok mě dělají nesmírnou radost vyleštěné skleničky. Mamince je líto, že u mě tento stav nenastává pravidelně před Vánoci. Naopak se zcela náhodně dostaví dne, kdy je ve dřezu pouze keramické nádobí. 
Ty prvně jmenované venkovní práce mám rád, hlavně když nefouká na záda a netrnou od zimy ruce. Třeba takové odvážení naštípaného dříví do dřevníku. Nachystáte si kárku nebo korbu (tak se u nás říká kolečku) a dříví do ní začnete mechanicky ládovat. V dřevníku nebo přímo v kotelně polínka narovnáte do rázu. Je to bezvadná práce. Vůbec nezatěžuje mozek, dá se dělat zcela mechanicky. Člověk si popřemýšlí o různých problémech a v klidu si o nich sám se sebou popovídá, vyčistí si hlavu.
Takto jsem si v duchu nachystal předem několik proslovů k lidem, kteří mě nějak naštvali a já si to nemínil nechat líbit a chtěl jsem jim to vrátit. Drsnou řeč jsem si nachystal třeba na zlého šéfa, který mi dává málo peněz. V duchu jsem si připravil mnoho pádných a nevyvratitelných důvodů, proč by se ke mně měl chovat lépe a dávat mi příjemnější plat. Moc si to chválím. Ale někdy to bývá kontraproduktivní. Všechno jsem si to s ním v duchu vyřídil, pěkně jsem mu to vyložil. Vyříkal jsem mu to tak, že se divím, že mi nepředal vedení. Nějak jsem sám sebe nevědomky přesvědčil o tom, že moje argumenty ho naprosto zdrtily a začne mi sypat kopec peněz. Problém se vyřešil u mě v hlavě a ten kdo mě naštval, vůbec netuší, jak moc jsem se s ním pohádal… žádné zvýšení platu se tudíž nekonalo, protože šéfík o jakékoliv domluvě pochopitelně nevěděl. To jen já jsem si vsugeroval, že "virtuální" rozhovor se uskutečnil i v reálu.
Má to své pro a proti. Já si takto s někým vyměním názory, aniž by došlo k jakémukoli střetu, nedojde k žádné nepříjemnosti. Všechno se to pěkně vysvětlí v mojí kebulce, všechno pěkně vybublá a zase se uklidní ve mně. Zápor je v tom, že někdy vůbec nedosáhnu svého. Problém si vyřeším v hlavě a ten, s kým jsem si chtěl něco vysvětlit, se o problému ani nedoví. 
Někdy si ty souboje, ty dialogy, prožiju tak, že přijdu k dotyčné osobě jako bych s ní onen neuskutečněný hovor doopravdy vedl. Bývá to zajímavé. Ten člověk si o mně někdy musí myslet, že jsem dočista zešílel, protože mu tvrdím něco, co vůbec není pravda. V duchu, v těch svých soukromých dialozích, jsem tomu druhému dal do úst slova, která ve skutečnosti vůbec neřekl. Je to hodně podobné tomu, když si člověk prožije velmi reálný sen a potom si nemůže srovnat, co je skutečnost a co se mu zdálo.
Při těch vnitřních rozhovorech se někdy do něčeho tak zamotám, že zapomenu, k čemu jsem vlastně chtěl dojít. Přesně tak, jako se mi stalo právě teď. 
Ahoj

Radek T.