Revue PROSTOR 57
vybrané úryvky z Revue PROSTOR 57 s komentářem


V 57. čísle Prostoru bylo tentokrát diskutováno zejména téma podpory současné kultury a to hned z několika možných pohledů. Opodstatněnost jeho připomenutí na těchto stránkách je tak snad zřejmá.

Inspirativní je například esej Pavla P. Riese "Hlávkův postroj na koně" o největším mecenáši dosavadních českých dějin - Josefu Hlávkovi. Nejenže tak byl nabídnut zajímavý pohled na nevšední život nevšedního člověka a přiblížen význam jeho aktivit a jeho postoje pro dění kulturního života u nás tehdejší doby (žil v letech 1831 - 1908). Ale takováto existence mecenášství v naší historii je snad dostačujícím důkazem opodstatněnosti nezištné podpory kultury pro ty, kteří o ní pochybují, inspirací pro ty, kteří si s myšlenkou mecenášství pohrávají a nebo se jí věnují, a nadějí pro ty, kteří s jejím nedostatkem trpělivě a usilovně bojují.

Ale "Konfrontace", kterou jsem si pro naše stránky vybrala, vypovídá spíše o stavu současném. Nejprve zde ocituji konfrontační výzvu - zadání k úvaze, na které "odpovídali" Jiří Bárta, ředitel Nadace Via; Karel kníže Schwarzenberg, restituent, mecenáš a podnikatel; Eva Kantůrková, spisovatelka a předsedkyně správní rady Českého literárního fondu; Miroslav Pospíšil, bývalý předseda Vzdělávací nadace Jana Husa, nyní pracovník občanského sdružení Trialog v Brně a Josef Alan, sociolog a člen správní rady Nadace rozvoje občanské společnosti.:


"Nezištná pomoc druhým, méně úspěšným, ochrana i podpora kultury, projevy dobročinnosti, solidarity a dárcovství jsou měřítkem etické a kulturní úrovně jednotlivců, ale i kritériem fungující občanské společnosti. Přesto jako by v naší zemi zůstávala organizovaná dobročinnost a podpora kultury stále Popelkou. Proto jsme se tentokrát obrátili na představitele některých nadací, na osobnosti působící v dobročinné sféře a na mecenáše.

1. Zdá se, že navzdory bohaté mecenášské tradici z přelomu 19. a 20. století nemá filantropie v českém prostředí odpovídající prestiž - noví Hlávkové se v Čechách zatím nerodí. Čím je to podle vás způsobeno: špatnou daňovou politikou, podnikatelským či firemním egoismem, obecným úbytkem altruismu a spirituality?

2. Během uplynulého období prošla česká společnost různými transformačními změnami především ekonomického a politického rázu - přispěly podle vás tyto změny k vytvoření prostředí, v němž se soukromé, a zejména veřejné filantropii spíše daří, nebo nedaří? Co podle vás brzdí rozvoj nadací, dobročinných a charitativních organizací: špatná komunikace se státními úřady, nedokonalá legislativa, pasivita a neznalost občanů, nezájem ze strany establishmentu?

3. Dobročinnost a podpora kultury jsou věcí obecného zájmu: plní podle vás stát v současné době roli podporovatele vzdělanosti a kultury v míře dostatečné, nebo nedostatečné? Z hlediska celospolečenských priorit je ochrana kulturního dědictví, jakož i podpora umění, kultury a vzdělání, politickou nezbytností, anebo spíš luxusem, na němž lze při narůstajícím schodku státního rozpočtu případně i ušetřit?"

Dále jsem si vybrala ze dvou úvah - pana Bárty a paní Kantůrkové. Nemůžu říct, že jsem vybrala to nejpodstatnější, nejdůležitější, ... Zároveň upozorňuji, že jde o pouhé úryvky a pokud dojdete k závěru, že chcete tato slova soudit, prosím vás o jediné - přečtěte si celé úvahy.
Kdybych mohla, opsala bych sem celý Prostor. A nejen toto číslo. A neudělám to, ne proto, že mi to není dovoleno. Budu ráda, když si Prostor sami koupíte (například zde) a podpoříte tak jeho vydavatele (Sdružení pro vydávání revue PROSTOR), redaktory a všechny další aktivní účastníky jeho tvorby, vydávání a rozšiřování do světa.

Nejprve slova pana Jiřího Bárty:


"Příliš jsme si za oněch padesát nesvobodných let zvykli na to, že je to koneckonců stát, kdo se nakonec postará o všechny potřeby společnosti. Bohužel se mnozí z nás tímto přesvědčením automaticky řídili i po celá devadesátá léta. Takovému vidění života společnosti samozřejmě nahrává i model sociálního státu, tak jak se po druhé světové válce vytvořil v západní kontinentální Evropě. Ve srovnání s kolébkou filantropie - Spojenými státy - dokázaly západoevropské státy skutečně poskytovat neskonale lepší a komplexnější péči o všechny vrstvy společnosti. Dnes je však již zjevné, že takto nastavený model sociálního státu není nadále udržitelný.

Výše uvedené skutečnosti nejenže nepřispívají k obnově společenského klimatu, v němž je filantropie vysoce ceněnou cností a běžnou součástí života, ale spíše naopak. Jako občané povětšinou nerozumíme tomu, proč vůbec vznikají stovky a tisíce neziskových organizací, když se přece ,,vždy o všechno staral stát" - což automaticky očekáváme i do budoucnosti. Spíše se pak na činnost oněch sociálních, ekologických a dalších neziskových organizací díváme jako na něco, co nás tak trochu obtěžuje (jde-li o organizace hájící veřejné zájmy), nebo jako na projev nedostatečnosti a neefektivity státu (jde-li o organizace poskytující služby). Jako občané-podnikatelé pak platíme značné daně státu, který "do všeho mluví a o všechno se stará", a většinou máme pocit, že "už jsme přispěli dost"."

"Důležité bude, kdy se českému státu podaří vymanit se z pasti univerzálního poskytovatele služeb, který všechno řídí a o všem rozhoduje. Stát by se měl posunout do role subjektu, který vytváří otevřený prostor, v němž se při řešení důležitých společenských témat - a mezi ně vzdělanost a kultura/kulturnost bezpochyby patří - mohou sejít všichni ti, kdo mají na řešení zájem, ať už jde o státní či neziskové organizace, o akademické insituce anebo podnikatelské subjekty."

A nyní slova paní Evy Kantůrkové:

"Já si samozřejmě myslím - a zatím, byť se skřípěním zubů, se tato praxe prosazuje - že daně platíme také proto, abychom nestrádali jen komerčními a bulvárními časopisy, literárním nebo hudebním brakem. V prostředí málo početného národa je kultura, její mnohost, její rozmanitost, její objevitelská průraznost hodnotou, jíž se národ definuje. Nemůžeme mít ctižádost, aby každou knihu například Michala Ajvaze přečetlo sto tisíc čtenářů, tato masa je vyhrazená pro autory jiné, ale všichni utrpíme, jestliže některý jeho román, byť i bylo jeho vydání ziskově ztrátové, nevyjde. A to se stejně tak týká malých scén, speciálních výstav, intelektuálně laděných časopisů. Nejsou exkluzivitou, nejsou přepychem, jsou jedním pólem kulturního rozpětí, bez jehož viditelné existence by utrpěla celá ostatní široká kulturní škála - uměleckým propadem, posílením průměru či jiným způsobem. Jejich podpora je prostě respektováním nutnosti. Na fóru, jakým je revue PROSTOR, se snad ani nemusím dovolávat okolnosti tak zřejmé, jako je význam kultury, kulturnosti a vzdělanosti pro identitu malého národa."

"Ovšem mezi uměleckými špičkami a komercí se rozprostírá široké pole tvorby, které ve většině případů volá po podpoře. A které by patrně velmi prořídlo, nebýt této podpory. Takže je tu opět ona otázka, zda podporovat šíři, charakteristickou pro vyspělé kulturní prostředí. A odpověď je opět jediná: Ano, protože ona šíře je podobným podhoubím pro umělecké vrcholy a ojedinělé výkony, jako jsou ony vysokým obzorem pozdvihujícím zraky, vůli a ctižádost oné šíře. Je to živý organismus s vlastní pulsací a životem, a každé opomonutí jehož části znamená poškození jeho celku. Poškození v tom smyslu, že se jako spotřebitelé utopíme v šedi průměrnosti a křiklavé barevnosti bulváru."

Příznávám. Vybrala jsem slova, která nejvíc vystihují můj problém - jako člověka pracujícího a ve svém volném čase se angažujícího právě v organizaci, jejímž cílem je podpora kultury a to kultury alternativní, vycházející spíš z potřeb a iniciativy jednotlivce než z poptávky mas. A vybrala jsem slova, která podporují, obhajují náš směr, náš postoj a která tvrdí, že jednáme správně. A ta slova mě potěšila. I když člověk ví co dělá, věří tomu a dává tomu co je v jeho silách, může se stát, že je konfrontován s nepochopením. Obvzlášť pokud pracuje v neziskové organizaci. Proto člověk zažívá osvobozující radost, když se potká s někým zasvěceným a sdílejícím stejný názor, třeba "jen" formou článku v Prostoru. A za to patří můj dík všem, kteří se o toto téma zajímají, jsou ochotni o něm otevřeně mluvit a také těm, kteří je k tomu inspirují a dají jim pro jejich úvahy prostor. V tomto případě hned dvakrát s velkým P.

Úryvky pořídila, komentář k ním opatřila a čili plnou zodpovědnost za tento počin nese Kateřina Ondrová.
V Novém Městě na Moravě dne 21. ledna 2004