Sušený houser 
(fejeton) 

Na podzim, na svatého Václava, v den volna, jsem se na přání svého otce jal přemisťovat dříví. Naštípaná polínka byla složena u jižní stěny naší hospodářské budovy, které se od dob vzniku neříká jinak než "chlívky." Výjimečně jsem otci neodmlouval, jak jsem měl obvykle ve zvyku a práci jsem šel vykonat. Táta je Václav, a že měl svátek, nechtěl jsem ho provokovat. Už tak dost ho trápí můj dlouhovlasatý vzhled a ještě ho deptat pubescentními řečmi by nebyl nejlepší dar. Táta se na svůj svátek tradičně velmi těšil. Mohl totiž už týden předem říkat, že bude "svatýho Mě."
Šlo o to přesunout nemnoho dříví z prostoru před chlívky do kotelny. Bezmyšlenkovitě jsem házel polínka do káry. Stalo se mi něco, o čem by se dalo říct, že je docela ne moc šik. Vydělal se na mě pták. Ale ne na rameno, jak se to jednomu jeho vzdušnému parťákovi už kdysi povedlo. Pěkně na hlavu na vlasy. "Hajzl," napadlo mě a ještě jsem se kouknul nahoru, jestli toho ptáka neuvidím. Jak bláhové. Jednak musel letět rychle a i kdybych ho uviděl, k čemu by mě to bylo. Na ptáky jsme krátký…
Bylo to studené a mokré. Sundal jsem si rukavici a sáhnul na to. No fuj. Vypadalo to blbě, ale je fakt, že jsem čekal že to bude jinačí. Takový bílý, jak to bejvá na sochách. Tohle bylo průhledný a vůbec... Hned jsem si to šel umýt. Vrátil jsem se k práci a všimnul jsem si, že na vedlejší zahradě je soused Láďa. Pozdravili jsme se a šla řeč o běžných věcech. "Tebe posral pták, co?", řekl z ničeho nic Láďa. "Jo. Tys to viděl? Ty ve, to je trapas." "Není. To se může stát," řekl velmi shovívavým hlasem Láďa. "Toho ptáka jsem celkem ani moc neviděl. Ale hrozně jsem se nasmál. Vono to nebylo tak úplně hovno, byla to nahnilá švestka." "Cože? Pták a shazuje šve.. Ty hade," zahučel jsem na Láďu, když jsem pochopil, kde se to fuj na mé hlavě vzalo a co to vlastně bylo. Ale nezlobil jsem se. Vědomí, že to na hlavě nebyl trus ale švestka, mě docela uklidnilo. Listovím vedle Ládi prosvištělo polínko…
Komunikace pokračovala. Po každé odvezené kárce dříví jsem se znovu opřel o plot a klábosil. Nakousli jsme téma husy. Na jaře se bábička* rozhodla, že dá dohromady naše hejno husí se sousedovic houserem. Nahnala husy do ohrady a otec Ládi přinesl housera. Ale ten nechtěl o jiných, než o těch svých, ani slyšet (houser, nikoliv soused). Lítal sem tam a mlátil křídlama, až peří lítalo. Najednou ale někam zmizel a nebylo možné ho najít. Rodiče prohledali každé místo, kde se jen dalo čekat, že by houser mohl být. Potom se vydali mimo hranice dvora a zahrady, prochodili dědinu i humna, zazvonili u všech sousedů. Houser nikde. Byl to fešnej a silnej kus. Ale soused se projevil charakterně a s rodiči se na náhradě dobře domluvil. Až jednou, asi půl roku na to, na zahradě sekl trávu. Našel nebohého housera napasovaného mezi plotem a rázem desek, který podél něj stál. Pochopitelně již uschlého. Od našich dostal náhradního mladého housírka, kterého už jisto jistě nikomu nepůjčí.
"Viděl´s toho suchýho housera támle?" ptám se Ládi, kterej zrovna zuřivě třásl v koruně stromu větvemi a k zemi pršely švestky. "Jo," odvětil a prohrábl si odrostlou patku. "To byl asi tvůj tatík nadšenej. Si o nás musí myslet pěkný věci. To není poprvý, co jsme mu něco podělali, co?", pronesl jsem do koruny stromu a vzpomenul si, jak jsem sousedovi tak dlouho sháněl doutnavku do nějakého měřáku, až jsem ho ztratil úplně a nikdy nezaplatil. "Tho niiic," po vzoru dospělejších dospěláků, než jsme my, zbanalizoval celou husí událost Láďa. "Nám se letos v tom betonovým bazénku utopily čtyři husy. Přes ten rantl neměly šanci se dostat ven. Holt," Láďa vyplivnul švestkou pecku, "to není žádnej rybníček, vodkaď by mohly vylezt." "Neblbni, to snad ne," nic nechápaje jsem se uchechtl. "No a koza sežrala sádru!" nenechal se přerušit Láďa.
To už na mě bylo moc. Láďa to podal tak, že mi, i přes krutost těch událostí, nezbylo než na smích. "To snad ne," hýkal jsem a držel se za břicho. Mlátilo to se mnou mezi stěnou chlívku a králíkárnou. Láďa viděl, že hoří a tak přiložil. Sám si položil otázku a jedním dechem odpověděl: "Jak se jim to stalo? Nó, čtyři dny šlapaly vodu a…" dvakrát cuknul rameny. Zvednutým obočím a koutky dolů udělal vážné gesto. Když jsem to rozdýchal, zeptal jsem se: "A kdy se to stalo?" "Hm, no," rozžvýkal další švestku, "tak před čtyřma pětima měsícema, někdy před prázdninama to bylo." "A tý koze?" "No, tý se to nestalo nikdy. Ale dobře se to vypráví." 


(* To není chyba, u nás se odjakživa říkalo dlouze bábička, nikoliv babička.)

RT