Jak nalákat na koncert, aneb lovit či nelovit?  11. 12..2001 (RT)

"To je takovej ten co všude hraje s čepicou na hlavě. Třeba i na záchodovou trubku, sem tam si dá flétnu do nosu," lákal jsem všechny známé i neznámé, ale neznalé osobnosti flétnisty Jiřího Stivína na pátek, první den Festivalu staré hudby. Přemýšlel jsem jak upoutat pozornost "masy lidí" (lákal jsem takto asi sedm osob…) na společné vystoupení multiinstrumentalisty Tomáše Najbrta a všehoschopného Stivína. Předpokládal jsem, že ujišťování, že jde o nejlepší muzikanty v oboru, se nechytne. Chce to otupělého praštit ještě víc, než do něj buší jiné reklamy a tak jsem hledal extrémy, kterými potencionální návštěvníky nalákat. Říkal jsem si, že exota s bekovkou, který zapíská na cokoliv, co mu přijde do ruky, musí znát z televize každý. 
Snahy přivést do kostela posluchače jsem se nevzdal ani po reakcích jedné mé známé. Už několik let se ji pokouším pozvat na různé festivaly všech žánrů. Její reakce bývá vždy podobná. "A co dyš to nebudu znát?," ptaly se mě onehdy její vystrašené oči. Obava, že nedostane to, co jí obvykle naservíruje její přiblblé rádio, ji vyděsila k smrti. Tak nějak mě překvapila také v létě, kdy jsem ji zval na folkový festival. "Co dyš se mi to nebude líbit,?" srazila mě tehdy na kolena. Na takovou otázku jsem neznal odpověď a tak jsem se jal jí preludovat alespoň několik ohraných trampských a folkových hitů, které by snad z rádia znát mohla. Nechytla se na Redlovy Rehradice, Kamelotovské Zachraňte koně ani Žalmanův Tymián. Ale Podvod od Nedvědovců zabral: "Jo, to znám, to dávají v rádiu. Hm," na pár vteřin se odmlčela, "tak proč bych tam chodila, když mi to tady zahrajou?" Volnou vstupenku, kterou jsem pro ni náhodou měl, jsem tenkrát věnoval prvnímu člověku, kterého jsem potkal na ulici. 
Od léta uplynulo mnoho vody, na neúspěch jsem zapomněl, a tak jsem se ocitl u známé v kanceláři opět. To co jsem uslyšel tentokrát zajistilo oné úřednici, že už ji jistojistě nikam zvát nebudu, ba možná na dveře její kanceláře už možná nikdy nezaklepu. Polopaticky jsem jí vyložil, o co jde. "Máte pěknou pozvánku, hezký barvy," nadhodila slibně. Přibarvené povídačky o sličných mniších Scholy Gregoriana Pragensis, popisy Najbrovy theorby a prastarých nástrojů Ritornella a vyprávění o šíleném Stivínovi ji zřejmě také zaujaly, protože mlčela a dívala se směrem ke mně. Z výrazu tváře se dalo tušit, že se chce zeptat, kde si může sehnat vstupenky. Už už jsem si chtěl vydělat zápisníček, abych si poznamenal rezervaci minimálně jedné, v lepším případě dvou vstupenek také pro jejího přítele, a vedle si namaloval ohromný vykřičník, že jsem ji konečně dostal někam za hudbou. V tom vyslovila něco, co jsem si přeložil jako "už běž s tou tvou muzikou do háje." Ozvalo se totiž: "A bude se tam tancovat ?"
S pochroumaným propagačním sebevědomím jsem si druhý den sedl do zubařského křesla a dentální správce mě připravil o můj již druhý moudrák. Prý nejsou potřeba a "ty dvě horní osmičky, co už vyrostly, by taky měly jít ven." Než člověku oteče papula a ještě může mluvit, pozval jsem dvoučlenné osazenstvo ordinace na hudební víkend. Paní zubařka i se svojí asistentkou se zájmem vyslechly reference festivalu a cestou z oběda si vstupenky koupily. Potvrdilo se pořekadlo, či snad moudro, že úspěch je vykoupen utrpením? Pokud ano, tak nevím, čím je budu lákat za dva roky. Moudráky už nebudou. Myslíte, že se obejdu i bez sedmiček?
Tulda