Tulda opět na cestách, tentokrát v lůně Masochy...
Ahoj. Jak jsem již předepsal v předchozím psaní, občas někam vyrazíme na výlet, takže bych rád popsal ještě jeden takový soukromý zájezd. Později jsem vydeDukova(ny)l, v parku Podyjí jsme byli 1. května a 8. jsme jeli zas jinam někam.
Vysvětlím osazení vozu. V první řadě samozřejmě já, ale na zadním sedadle, tam taktéž moje Londýnka. Vůz pilotovala Katü, což je normální česká Kateřina, ale zrovna se mi chtělo vyzkoušet, jestli mi funguje přehláskovač, a hle, funkuye. V tomto posazení jsme dojeli letitým červeným fiatem, kterého koupila Káťa za 30 tisíc opravdu ve výborném stavu, (holt, před takovou kočkou sleví každej, i její sestřenice, od který to koupila...) do Moravského Krumlova, kde zrovna probíhal zápas Znojemskejch proti Krumláčkům. Právě ty znojemské naděje trénuje, jinak masér rakouských fotbalistů a čašník španielskej reštaurácie v Znojmi, jistý Luděk. To je jako chlap od Katü (furt to funguje).
Na stadionu se mi líbilo. Bylo tam několik dorostenek, takže jsem se nechal ženami vést po stadionu a za jejich zády je nepozorovaně pozoroval, myslím ty dorostehýnkyně. Usadili jsme se za brankou našich, ve stánku jsem si zakoupil botózně černý téé a kafu a pustili jsme se do fandění. Protože běžně na skopanou nechodím, i když jsem ji za svého dávného mládí hrával, zmohl jsem se pouze na heslo, který si pamatuju z kazety Zdeňka Izera, když imitoval přímej přenos z mistrovství světa v hokeji z Moskvy mezi Rusákama a naší raplblikou: "Naser mu to tam". Heslo jsem vyřvával s patřičným gustem, až mě to nadnášelo nad lavičku, tak zuřivě jsem gestikuloval. U toho jsem podobně zuřivě gastrokuloval nad čajem, kterej nechtěl v tom kelímku vůbec vychladnout, i když bylo poměrně větrno a kdykoliv jsem si ho přiblížil ke rtům, tak mě spálil hubu. Tímto jsem si získal srdce Znojemských (fanděním, nikoliv spálenou papulou), zdaleka ne však místních, ale ti byli nějací unavení, tak mě nechali bejt.
A já je zase lejt. Jeden mezi nimi byl obzvlášť vypečenej. Seděl na lavečce, žbryndal z kelímku pivo. Lezly mu vzadu trenýrky, vpředu pivas, měl výstavně přihlouplý výraz v pořád něco hučel. Občas se zvedl a mocně pronesl pravé fotbalové: "Nedají góla, nedají," přičemž se nikdy nezapomněl podívat směrem ke Katü, protože se mu evidentně moc líbila. Pořád ji sjížděl pohledem nahoru a dolů. Tímhle rituálem docela připomínal jelena v říji. Kdo ví, jak to s tím naším stvořením vlastně bylo. Třeba jsme nebyli ani Adam a Eva, ani opice, ale jeleni. A ty opice, cosi občas způsobujeme, jen otvírají naši hlubokou minulost. A tenhle týpek byl v minulosti stoprocentně jelen. 
Naše fandění bylo účinné, Znojmo vyhrálo a my ještě chvíli čekali na oslavovaného trenéra. Čas jsme si krátili přehráváním CD Mládka z auta ven a napadlo nás zatancovat si. Bylo to příjemné, na písku boty kloužou a tak se dobře swingovalo.
Vyjeli jsme směrem ku Macoše. Cesta byla fajn, fijat jel hezky. Několikrát jsme se zastavili na vyprazdňovací stanici nepohonných hmot. Já jsem do té doby nikdy Masochu nenavštívil. Je to téměř hanebné, takový já jsem nacionalista český. Snad je mi omluvou, že když výlet do lůna Masochy pořádala základní škola, tak jsem zrovna chyběl, protože jsem ležel ve špitále s ucpanými dutinami. Běda běda, to bylo bolesti. Ale vymlouvat se, že jsem chyběl na písmeno Y a proto ho neumým, se neomlouvá, takže jsem takto opravyl svůj starí rest. 
Asi to tam všichni znáte, takže je zbytečné vám to líčit, stejně byste nevěřili. K těm populárním dírám se dá dojít pěšky, ale také se dopravit motorovým vláčkem. Jako správní trampy jsme vyrazili pěšo, což má nesporně svoje výhody. Cestou si člověk prohlédne okolí, okusí vody v ledové Punkvě, nadýchá se chladnavého vzduchu. Ba i zahlédne horolezce, který visí na skalnaté stěně. Ten, kterého jsme viděli my, byl asi unaven. Byl značně rachtetické postavy a vůbec se nehýbal, jen když zafoukal vítr. Správce tvrdil, že na něj několikrát mluvil. Zatím neříkal, že něco potřebuje. Je to skoro divné, protože o zdolání stěny se pokouší bez nejmenší přestávky už druhou sezónu. Cestou si také poslechnete žvatlání rakušáků, jenže jsem jim nic nerozuměl, protože rakousky umím akorát šajze kace.
Vstup do kouzelného podzemí přijede na osm tisíc haléřů. My jsme se rozšoupli ještě víc a vyjeli jsme fungl novou lanovkou na vršek, odkud je vidět zase dolů do propasti. Jízda stojí taky nemálo, ale člověk to bere. Je to nový stroj a ten je potřeba zaplatit. Co mě ale skutečně fascinovalo, bylo vybírání pětikoruny za vyhlídku. Normálka asi tři metry před zábradlím nad Macochou je babka u stolku a za bůro každému věnuje koukenku, nebo pohleděnku, či jak to lépe nazvat. Sem tam se to možná dá nazvat skočenka. (Podle informací průvodce jsme si vypočítali, že Macocha má za posledních sto let průměr asi 1,2 mrtvolných skokanů. To je docela hrubej provoz). Za tu pětikorunu se pak můžete libovolně dlouho věnovat závratím u zábradlí. To není moc karamádský. 
Prohlídka yeskyně byla taky moc pěkná. Měli jsme vtipného průvodce. Třeba u uměle vytvořeného yezírka děl: "Kdo do jezírka hodí korunu, do roka se ožení nebo vdá, kdo hodí koruny dvě, do roka se rozvede. Kdo hodí pětisetkorunu, uvidí koupajícího se průvodce." Vtipné, že?
To bylo ještě v suché části jeskyně. Potom nás předal do paží druhého vtipného průplavce, který s námi na lodičce proyel mokrou část jeskyně. Ten říkal třeba: "Pod námi je právě teď osmdesát metrů hloubky, čtyřicet metrů vlevo a čtyřicet vpravo." Nebo: "Pro případ nehody jsou pro nás připraveny dvě záchranné vesty. Jedna pro mě a jedna pro vás. Vesty jsou v poličkách, které jsou umístěny, podobně jako v letadle, v prostoru nad vašimi hlavami." Vtipné, že? Snad jen připomínám, že lodička pojme tak 25 lidí, a že je to LODIČKA, (to pro ty, kteří si neuvědomují, že to byla l o d i č k a. Kde by se tam vzaly poličky? Já vím, že jste všichni inteligenti, ale jeden inženýr, kterýmu jsem se to snažil vyprávět, vůbec nepochopil o co běží. Já vím, teď už to vůbec není k smíchu...)
Vystoupili jsme z lodiček a jeli domů. Cestou jsme to vzali přes další turistickou zajímavost v Brně. Obchodní dům Makro. Bezva. Vždycky tam potkám spoustu lidí, co v médiích prskaj nad komerčním světem, jak si valí ohromný vozík plný věcí, které by si normálně vůbec nekoupili, kdyby tam nejeli. Já jsem si nechtěl koupit vůbec nic, takže bylo jasné, že miminálně tři stovečky zasyčí. Koupil jsem si tam ve slevě kazetu UFO, Allanis Misssisssippi Morissette (co já vím, jak se to píše), a starý Police. Nemyslím ty police, co jsou v Masoše nad hlavou v lodičce, ale ty Police, co v nich hraje ten trapný neumětel Sting. Všichni ti kazeti jsou moc dobrý, extra ta co nevím, jak se píše, je dost pěkný poslouchání. Měli tak ještě Roda Stewadra, lubožeh jsem si ho nekoupil, čímž jsem jistě prohloupil. Ty kazety byly totiž za šedesát korun, no to byl vyloženě výhodnej kauf. 
Potom jsme jeli domů. Ahoj, Tulda