Seven years, seven more Dylan days (Dylan Days, Daňkovice 18.-20. 5. 2001)
Pátek ráno. Proudy těžkého deště padají na zem. Hned po příchodu do práce mi říkají, že mám v nutné záležitosti zavolat domů. Čeho si může žádat my covenant woman? “Neštěstí nechodí po horách… Právě volal Honza Sobotka, že má horečky, potí se a leží.” A k-va (čti aqua). To znamená, že sobotní přednáška o Carter Family je v háji, video s Posledním valčíkem a další lahůdky nedorazí, ale hlavně naše solid rock of Bobknowledges poprvé nebude jistou oporou našim vratkým krokům. Náladě to nepřidá, ale když už do pekla, tak hrdě a se vztyčenou hlavou. Propagace letos opravdu silně zavázla (due to author of this lines), plakáty visí sotva pár dní a navíc tohle počasí… O půl páté zjišťuju, že už je tolik hodin, kvapem balím počítadlo, půjčuju si promítačku a ujíždím direct to Daňkovice City, zapomínaje, že jsem měl zavolat páně Blažkovi, jestli už mají naloženo a budou tam s klíčema. Vysočinský Fillmore Middle vypadá proti šedivé obloze nezvykle pustě, dveřmi lomcuju samozřejmě marně a začínají ubíhat první desítky minut. Voda buší do okenních skel a ani četba Rock & Popu, na kterou mi jindy čas nezbývá a měl bych si to tedy užít, nějak nedovede zahnat tísnivý pocit, že se to všechno nějak šine k místu na konci trávícího traktu. Úderem třičtvrtě na šest se jako jiskřička vynořuje bílý Transit. Sláva, je otevřeno a náš oblíbený kulturáček se zase může změnit v rock and rollovou ratejnu. Mezi bedňákama se najednou objevuje neznámý člověk a s patrnou nedůvěrou v hlase se táže, jestli se tady opravdu budou konat ty dylanovský slavnosti. Vyvracím jeho pochybnosti seč můžu a dovídám se, že narazil na moje webovské stránky a že na Vsetíně nemá pro jeho dylanovskou úchylku nikdo pochopení. Že by alespoň něco z mého pachtění mělo reálný smysl? To by třeba stálo za to dodělat i bobčasník.
Ale na dlouhé filosofování není čas. Ženu se zmáčenou Vysočinou k domovu pro krám, dort, rodinu a další záležitosti. Hned ve dveřích mě vítá žena, že před chvilkou byl v rádiu rozhovor s Vláďou Mertou z Madridu. A mně přitom psal, že letos nedorazí, že bude v Toledu. Je to akési zatangleupované. Ještě letmý telefonát s Tomášem Tullingerem, jestli by se nestihl za Honzou Sobotkou stavit pro ta videa, naházet do auta věci a už zase rvou kola kusy asfaltu. Mé Joy-Eyed Lady of the Highlands se udělalo nějak blivno, takže zůstává doma, staršího synka jsem taky ukecal, ale Jeroným je tvrdá palice a že prej bude děsně hodnej a že se do Daňkovic strašně těšil. No, nevzali byste takový holátko pod krkem, eh, co to kecám, s sebou? Takže jede taky. Hoši se zatím na místě činu snažili, takže s drobným hodinovým zpožděním začíná vrčet mašina a na dvou sepnutých prostěradlech se v celé své kráse objevuje 30th Anniversary, onen legendární Bobfest eight years ago a my zíráme, jak kvalitní přístroj si můj chlebodárce pořídil – to je fakt jako v kině. Ještě k tomu zvuk přes pódiový aparát, pro toho, kdo tam tenkrát nebyl, snad už bytelnější zprostředkování nemůže být. Už jsme to sice všichni viděli přes bednu, ale tohle řádově o něčem jiném. V devět dáváme pauzu, je místo pro první oslavnou řeč a bouchají první špunty. Jeroným, do té doby nezvykle ukázněný, se zkušeným hmatem zmocňuje skleničky a než se stačím vzpamatovat, je prázdná. Hajzlík, když mně bylo pět, to jsem se teda šampaňským nenalejval. Ale nenechávám se unést rodičovskými reflexy a rozhlížím se po známých i nových tvářích. Starý harcovník Leoš Penčák, sluncem ozářený, dalo by se říci, nenápadný a nezbytný jako židle nebo stůl Edgar Seif, doktor záchranné služby s vizáží svého pacienta, místo profesorského tentokrát s doprovodem dámským Martin Zušťák, pilot a řidič naší linecké eskapády, když loni spadla ta náměšťská SU-22, mohl jsem tři dny vylučovat jen kapaliny, jak jsem měl sevřené pozadí – je to hnusný cynismus, ale až jsem zajásal, když jsem si pak v novinách přečetl jiné jméno. Martin s sebou navíc přivezl video s Koncertem pro Bangladéš, takže náhrada za rozlučku Bandu byla jasná. Joj, to byly časy, vzpomínalo by se , vzpomínalo, ale i spát je občas potřeba.
Na The Band došlo v sobotu dopoledne v dokumentu o natáčení jejich druhé desky, moc mě potěšilo, že už v nejrannějších dobách vypadali jako venkovský balíci, to je opravdu spřízněná kapela. A když už nemáme odborný program (plky autora o Dylanovi na internetu jsou jen nouzovým vyvařováním loňského čaje) a naopak máme tak dobrou mašinu, sjíždíme ještě Quest, Eat the Document a Don´t Look Back. Začínají se trousit další návštěvníci (z jednoho se posléze vyklube námořník z Třebíče, s kterým jsme před čtrnácti lety jamovali – jak je ten svět neveliký), ale kapely pořád nikde. S blížící se šestou hodinou, kdy se mělo začít hrát, roste nervozita – aspoň ti Bubláci kdyby dorazili, ti jsou schopní táhnout celý večer sami. Na místě už jsou sice Marcel Kříž s kolegou a Robert Köhler, ale nechat je začínat by jednak nebylo taktické a navíc obě ohlášené elektrické kapely potřebují hrát na začátku, neb ne snad že by pak už za sebe neručily, ale nejméně někteří z jejich členů se musí brzy jazyk nazývati vzdálit. Mezitím dorazivší Tomáš Tullinger s sebou přiváží fotografa, který by měl sešlost zdokumentovat pro jisté nejmenované periodikum (Forever Mladý svět, nebudu vás napínat), a zprávu, že Naslouchejte hlasu vypravěče prorazili u dodávky kolo a trochu se opozdí. Ve chvíli, kdy se s Marcelem Křížem domlouvám, že jestli nikdo nepřijede do sedmi, že by přece jen zahrál na začátku on, zahlédnu oknem červeného Transita. Sláva, sláva, srdce zaplesá, běžím jim v ústrety a rejduju je k pódiu. Jen co dovnitř nanosí instrumenty, objevují se ve dveřích taky Bubláci, takže všechno může pokračovat s drobným skluzem dle původního plánu (dá-li se při letošní míře improvizace tohoto slova vůbec použít). Ovšem nejprve je přece potřeba odpálit další šampaňský a zakrojit dort se šesti svíčkama, šedesátkou a typicky skobovitým nosem. Tak ať slouží jemu i nám! A už se valí první kusy Vypravěčů. Šlape jim to, pěkné aranže, co jsem stačil odchytit, zajímavé texty s přirozeně rytmicky plynoucí češtinou, navýsost příjemná záležitost. Tangled Up In Blue je uchvacující a jak si teď čtu booklet cédéčka, Honza Hlaváč je básník. Dobře našlápnutý začátek. Jericho mi nepřísluší hodnotit, ale hrálo se nám dobře a zjistili jsme, že jsme vlastně taneční kapela. Venku se mezitím setmělo, tedy nejvyšší čas na ohňostroj, co jsem dostal od svého šéfa ke čtyřicítce, než budou muset děti do postýlek, ať si s náma ještě užijou. Podařilo se, Robert by měl radost. Jeho jmenovec Köhler z Horních Rakous se zatím chystá k vystoupení, je trochu nervózní a že prý zahraje jenom dvě písničky, nakonec dává tři a myslím, že se nemá za co stydět. Marcela Kříže doprovází jeho kytarista a přidává se ještě Tomáš Bublák na kontrabas a jeden z návštěvníků na buben. Dylanovky v českých úpravách střídá na závěr písnička Neila Younga, že rock´n´roll tu zůstane a já mám hned před očima toho kymácejícího se medvěda v Madison Square Garden z včerejšího promítání. A na závěr Plechovka – nebo vlastně nyní Subterranean Homesick Band – generálka před jejich zahraničním angažmá na lankensteinu. Na pódiu jim trvá rozjezd o něco déle než loni přímo mezi lidmi, ale pak vaří a vaří a to nikoliv z vody. Muzikanti jsou prostě muzikanti a nejen jejich bratrsky rozhádaná verze Maggies Farm je nezapomenutelná. A když už se zdá být dokonáno, vlezou ještě znovu na pódium společně s Robertem Köhlerem a Marcelem Křížem a Dylan Days vrcholí jamem na In the Summertime a Forever Young. Končí oficiální část programu, ale kolem stolu se ještě hraje a povídá dlouho. Ale to už se řítím nocí domů with the Daňkovice blues again. Nerad bych přehlížel svůj vrozený skepticismus, ale jako by snad znovu zažehla jiskřička a začal jsem mít zase chuť něco dělat. Tož tak, dobré to bylo a dožijeme-li a nebudeme-li už forever old, tak třeba zase za rok.
TL