Kterak Tulda novinář vydal se na výlet v máji, brázdíc přírodu v Podyjí semotamo, a co z toho vzešlo...
Ahojec, čtenáři našeho ať už neexistujícího nehmotného virtuálního internetového magazínu, který si najdete všichni víte kde, nebo právě čtete a dřímáte, nebo třímáte v ruce s naším slunečným obšťastníkem, možná někteří právě hřímáte nad běloskvoucí mísou, kde já třeba čtu vůbec nejraději, nejčastěji a nejmnožeji. 
Je to bratru i sestře už nějakej pátek, ale přeci jen se to stalo a chci se o to podělit. V oblíbených dnech volna 1. a 8. května (nevím už který týden to bylo) jsem se vypravil se svojí inteligentnější, krásnější, vzdělanější, celkově lépe hmatatelnější polovičkou (byl jsem tam vůbec?) na malý výlet do CHKO Podyjí, konkrétně jsme kráčeli k oblíbenému cíli znojemských výletníků - Králův stolec. Nebudu se zde dlouze rozepisovat o krásách přírody, která tam všude kolem je, nemám k tomu potřebné poetické vložky, ale je fakt, že listnaté lesy mě, velikého seveřana, skutečně dostaly. Jsou světlejší a řidší, člověk má až pocit, že kráčí velikým parkem. Vůbec na J.A.Ru, teda na jaře se ještě tolik neprojeví ta různá potvorstva, co během roku ze země vylezou a hyzdí potom
les, takže to vypadalo velice udržovaně, moc se mi to líbilo. Králův stolec je skvěle položené místo na svahu nad Dyjí, která je v těch místech celkem parádověnarostlá ženská a vlní se mezi skálami a lesy v rytmu větru, kterej mi odvětrával upocená podramení, záuší, meziprstí, mezino..., ve lesu i ve hloží. Je to skvělej pohled seshora na hladinu, na který se dělajů ty vlnky, tak jako to pěkně maluje po vodě. Na stolci je šumný altán s lavicemi, kde se dá
oddechnout, kousek od altánu je zatím nepografitěná nebo nevybledlá mapa, takže se dá pohodlně zjistit, na které skále a ve kterém závětří jsem si vůbec prvně pokoušel břibronzit svoji pleťožku. Co by kamenem dohodil je Mločí zátoka, kde se fakt dají vidět parádový barevný mloci, jak se vyhřívají na kameněch. Objevili jsme jeden zřícený mlýn, v mapě byl ještě další, ten je údajně "dezřícen" tedy opraven, ale tam se nám nechtělo, celkově je to pěkná procházka. 
Cestou od stolce na mě přišlo to, co na člověka běžně na procházce přijde. Chtěl jsem vám jen říct, abyste nepodceňovali přípravu na žádný výlet a toaleťáku si vždy vzali celou růlku, to člověk nikdy neví, jak moc toho bude, teda jak moc toho bude potřeba. Sedm kilometrů k první slušný vodě jsem se
neodvážil svůj křehký doprovod uchopit za chapadýlko...
A protože jsem Halina Pavlowská, moje rada zní: Nenoste do lesa sandály, furt do nich něco sere, teda leze. A nende to ven. 
Na úpatí Znojma, tedy Na Hradisku, se skví poměrně velmi pěkný kostel a klášter, v pravdě katolické, ovšem hyzdící krajinu v jedno z nejhezčích míst na Znojemsku. Nejluxusnější je to, že se tam starajů o nemohoucí jeptišky, rád bych vám řekl, jakého řádu, ale musel bych si hrozně vymýšlet, protože to
nevím. Je tam taky parádní pohyblivej Betlém, ale v květnu už prej nejsou vánoce, tak byl zrovna někde odejítej.
Co sem vám ale chtěl napsat. Když člověk vysušen a pln dojmů kráčí cestou prašnou ku Hradisku, zří na korózivním plotě sytou červenou zástavu nesmrtelných sovětů. "Cí voe," řek sem si a koukl se kolem, jestli nebude ještě nějaká podobná relikvie. A byla. A hned celá socialistická hospoda!
Obsluha chodila v modrých košilích s pionýrskými šátky, na zdech stará hesla k různým významným ROH výročím, sem tam nějakej Kléma, Gusta nebo Vladimír Iljič, někde urvaný bronzový znak leva s hvězdou nad hlavou, cítil jsem se skvěle, asi jako naposledy před dvanácti lety. Jedno malé děvče, přijdouce do hospody, prosilo o zmrzlinu. Obsluha byla nekompromisní: "Jo, ale jen ruskou."  Taxme si tam dali límo a zmrsklinu, zaplatili jsme vskutku minulorežimovou útratu a pokračovali v cestě. Z hradiska je to už jen co by uhodil do Znojma přes takovou to. Jde z kopce do kopce tuze romantického a cestou je ledacos vidět. Tak třeba já jsem si všimnul dvou krásných bílých těl prostě oděných přikrývkou jen lehkou, která patřila pravděpodobně milencům (těla, přikrývky patrně také), kteří se uložili na protějším svahu a tam se oddávali... a teď by mě zajímalo, co vás napadlo. Ano, správně. Oddávali se tam přípravě na maturitu, jak mi oba dva bílotělý milenci, tedy Jana i Sabina, křikem přes roklinu sdělili.
Můj doprovod má oči daleko větší, tudíž si všiml, že na pařezu v trávě se vyhřívá no našprnděnej Ti ještěrák. Byl opravdu vypečenej. Ještěráci sou totiž po těle cele zelený a žlutý, jakoby posypaný takovým tím barevným oným, co se sype na cukrářský žoužale v kuckárnách, asi víte co myslím. A hlavu
maj tmavomodrou a leskne se jim. Hlavy a oči taky. Nechal na sebe docela z blízka hledět, ale povídat si se mnou nechtěl. Leč, zážitek to byl pěkný.
Bylo mi tedy hezky, ale to jsme teprv scházeli do rokle. Potom se zase leze nahoru, to není moc pěkný, ale už máte přímo nad hlavou zdi zámku, takže člověk nestačí koukat hned dolů do údolí, kde se vskutku učebnicově točí potok mezi kamením a kořením, hned zase hledí na ty hradby a kdo jde po
stezce pod ním. 
Supaje do kopce uslechl jsem odraz několika tónů známé písně od Lucie, kterou neznám, takže nevím, jak se jmenuje. Musím se pochválit, hned sem tušil, že se hraje na živo, i když ta hudba zněla naprosto věrně Luciovsky a celkem lidi co šli kolem (ten jeden vedle mě) začali hledat, kde je zapnutý rádio. Ano, moje zkušené ucho to odhalilo, vskutku se hrálo živě a ne jen tak někde! Pivovar Hostan tradičně na prvního máje dělá pařbu na pivocarským dvoře a k tomu hraje jakási "Sousecká", jméno jsem zapomněl, tak jí soukromě říkám Hostanka. Měli slušný zázemí, hráli zběsile. Ale jako fajn popůvky, například ETC band, Briana Adamse, nebo Hrobaře třeba... ale neodradilo nás to dát si opečenou biřkly, které tam příliš lákavě voněly, než aby člověk sám sobě namluvil, že nemá peníze, když ví, že na klobásu ještě má, a k tomu jedno pívo bez hořčice. Potom jsme šli domů a bylo nám hezky.
Tulda