Tulda - Příběh o Vokurkovi
Příběh o Vokurkovi

Když jsem byl na intru, jeden týpek mě pozval do pokoje, že mi zahraje svoji novou píseň. Že není moc normální jsem dobře věděl, ale že je tak pitomej sem fakt netušil.
V první řadě mě štval tím, že uměl mnohem líp hrát na kytaru než já. V té době jsem ještě nevěděl, že takových lidí jsou statisíce a miliony. Bezvadně hrál Pink Floyd a mě nutil hrát doprovody, který pro mě byly šíleně složitý, no a on si pidlikal ty sóla jako by se nechumelilo, prostě sebevědomí jsem měl v prachu. Jmenoval se Vokurka, teda aspoň mu tak říkali. Jak se opravdu jmenoval dodnes netuším. Jen vím, že byl synek majitele jedný cestovky, která vymýšlí akce pro takový ty mírně trhlý turisty, co se imrvere drápou na Everst nebo běhaj kolem rovníku. Občas poslal pohledy z Grónska, že zrovna valí někam na pól, nebo z Gobi... Takovej byl Vokurka.
Tak mě přivedl do toho pokoje a řekl mě, že mám bejt hodně trpělivej a hlavně, hlavně že mám po celou dobu skladby držet hubu. Moc jsme se neznali, ale že mě furt jede klapačka, to věděl. Sedl sem si na palandu naproti němu. Vokurka se jal kytary a zmáčkl strunu někde hodně vysoko. Byl to protivnej tón, snad nějaký es, ale bylo to asi ještě vejš. A drnkal. Drnkal furt ten jeden blbej tón, asi tak tři tóny za dvě vteřiny. Prvně jsem čekal, co z toho vyleze, ale pět minut se nic nedělo, jen jsem se blbě pousmál, že je to jako vtipný, že je to fakt dost dobrý. Ale Vokurka nic. Blb. Ani nezvedl obočí, že jako následuje pointa. Nic, brnk, brnk, brnk, brnk. Tak jsem se natáhl na pohovku a vejral do stropu, brnk, brnk, brnk, půl hodiny. Snažil jsem se bejt klidnej, ale ten tón mě provrtával jak Bajerka (zubařka, hrozně ráda do někoho vrtá, a myslím, že do mě vůbec nejraději).
Po dalších dvou desítkách minut jsem už rezignoval, ale tu hubu jsem, kupodivu, měl furt zavřenou. No a kdo mě zná, tak ví, že to jsou pro mě větší muka něž ta chytrá písnička, brnk, brnk, brnk, brnk, pořád stejný rytmus, brnk, brnk, brnk. 
Po hodině jsem začínal sledovat pod víčky tanec jihoamerických indiánů, něco kolem lítalo, občas se mi tam zamotal nějakej známej. Takovej gulášek se mi pod víčky vyjevoval. Najednou se ozvala děsná rána. Vytřeštil jsem oči, vlasy mě stály hrůzou na hlavě a zase rychle splihly, protože je polila dávka potu.
Vokurka praštil šíleným způsobem do kytary. Ten akord určitě tejden chystal, protože žádná náhoda nemohla připravit něco tak hroznýho. Udělalo se mě šoufl, ale když jsem se naštvanej stavěl z postele na nohy, všiml jsem si, že Vokurka je taky nějakej bledej, připravil si to tak trochu i na sebe. Hluboce mě tento zážitek zasáhl. Sral mě Vokurka, nechtělo se mi mluvit(!), nálada na nic, a furt mě znělo brnk, brnk, brnk a v hlavě ten akord a já vůl ho navíc chtěl slyšet ještě jednou. Pozdě. Vokurka se za čas někam vypařil, nevím, jestli dodělal školu, nevím co s ním je. A tohle jediný, co si na nej pamatuju.
Ahoj